Pro 16. a 17. století bývalo v určitých společenských kruzích typické zanechat po sobě památku v podobě epitafu. Je pozoruhodné, jak se v nich odráží konfesijní rozdělení společnosti.
V jedné povídce Bohumila Hrabala je vylíčena scéna, předvedená mimochodem názorně v Herzově filmu Sběrné surovosti – kostelník v padesátých letech demontuje ze zdi jednoho pražského kostela pamětní a votivní tabulky se jmény zemřelých a nemocných, které bude muset absurdně připevnit ve dvoře kostela, kde by nebyly tak „na očích“. Scéna dobře ilustruje averzi komunistické ideologie vůči křesťanství a jeho rituálním projevům, byť si jistě v tomto případě můžeme o svérázné podobě těchto zbožných praktik myslet ledacos. Ona výmluvnost scény ovšem spočívá v příznačném rysu moderního věku, který umírání, smrt a památku na mrtvé striktně separoval od světa žijících. Smrt jsme „desocializovali“, vyloučili z našeho života. Jistě, dnes ve vztahu k zemřelým již dosti dlouho převažuje „rodinné“, tedy soukromé vzpomínání jedince, které je samozřejmě intimní záležitostí. Pokud jde o veřejné vnímání smrti a památky na zemřelé, pak se s výjimkou Vzpomínky na všechny věrné zemřelé a svátku Všech svatých prakticky nesetkáváme s projevy korporativního upomínání na zemřelé. Pochopitelně se to ovšem netýká katolíků, pro které je zádušní či obětní mše dodnes běžnou zkušeností. A okrajově bychom mohli zmínit institut státních pohřbů, notně ovšem v uplynulém půlstoletí zprofanovaných (vzpomeňme například na televizní přenosy pohřbů sovětských vůdců). Ve všech případech se ovšem jedná jen o jakési osamocené a utajené ostrůvky připomínání si smrti, smrtelnosti a vlastních zemřelých předků. Hřbitovy jsme od 16. století, a potom zejména od konce 18. století definitivně vysídlili z městských center a umístili je na periferii, kde s hroby a pomníky přijdeme do styku většinou tak jednou do roka.
...