Císař jí namísto odpovědi podal dopis od knížete. Nešťastnice se zachvěla a vzala psaní do ruky. Okamžitě poznala rukopis svého manžela. Z obsahu seznala, že jeho provinění vůči hrdému vítězi je jasnější nežli denní světlo. Nevýslovné duševní utrpení se zračilo v jejím výrazu a v celkovém postoji. Ze rtů jí splynulo pouze: "Ach ano, Sire, jak jsme nešťastni." — "Nuže, madame," opáčil Napoleon, "posuďte sama: jde snad jen o pomluvu?" — Slzy pokrývaly kněžně celou tvář; nalézala se v politováníhodném stavu a obličeje všech přihlížejících také zračily soucit. "Madame!" — řekl císař poté, co převzal dopis zpět, "tento list představuje jediný důkaz proti vašemu manželovi. Chceme ho spálit!"
S těmito slovy vhodil papír do ohně.
"Dáváme vám milost, madame! Můžete si odvést Vašeho manžela s sebou."
Komorník pruského krále jménem Tamanti, z jehož pamětí pochází citované líčení dramatického výjevu, se nedokázal ubránit obdivu tváří v tvář šlechetnosti tohoto muže, který do jeho země vtrhl v čele obrovské armády jako okupant a nepřítel. Psal se rok 1806. Po vítězstvích u Jeny a Auerstedtu vstoupil Napoleon triumfálně do Berlína, opuštěného pruským vojskem. Následně dal zatknout jako velezrádce generála Franze Ludwiga knížete z Hatzfeldu, pověřeného civilní správou města. Bonaparte mu kladl za vinu, že napsal králi Bedřichu Vilémovi III. dopis, v němž popsal aktuální stav a pohyby francouzské armády. List zachytili Napoleonovi vojáci a kníže se rázem stal kandidátem na trest smrti. Osmadvacátého října 1806 se však do berlínského královského zámku osobně dostavila Hatzfeldova manželka. Byla mladá a krásná, zcela vystrašená, bezbranná a ke všemu očividně těhotná. Pokud hodlal císař Francouzů předvést světu další z příkladů své šlechetnosti, pak zde se jeden přímo nabízel.
...