Staré zvyky a rituály spojené s posledním rozloučením už mnohdy vzaly za své. Jak se tedy rozloučit s pozůstalými? Ukazuje se, že Češi mají k pohřbům zcela ojedinělý přístup.
Zemřel-li člověk na počátku 20. století, nemuseli pozůstalí příliš váhat nad tím, jakým způsobem se s ním důstojně rozloučit a co udělat s jeho tělem. Standardní pohřební rituály se opíraly o náboženské přesvědčení, církevní tradice a lokální zvyky. Dnes je však situace odlišná, staré zvyky se vytrácí a nezdá se, že bychom se smrtí uměli zacházet lépe než naši předkové. Nabízí se sice více možností, jak se s mrtvým rozloučit, ale i přesto, nebo možná právě proto, část současných pozůstalých rezignuje na kolektivní rozloučení a nechá mrtvého pohřbít bez obřadu. Tím je dnešní Česká republika naprosto unikátní, protože žádná jiná společnost v období míru a prosperity k ničemu takovému nedospěla. Sociologové a psychologové považují smrt za mezní životní situaci, krizi, k jejímuž překonání si společnost i jednotlivci vytváří různé obranné mechanismy. Aby byla vysvětlena, legitimizována, a tím překonána, musí být smrt podle amerických sociologů Petera L. Bergera a Thomase Luckmanna začleněna do sdíleného myšlenkového světa (tzv. symbolického univerza), k čemuž tradičně pomáhalo náboženství. Někteří sociální antropologové, především funkcionalista Bronislaw Malinowski, proto dokonce tvrdili, že právě vyrovnání se se smrtí je hlavním účelem náboženství. Jinou takovou „pomůckou“ jsou samozřejmě rituály spojené se smrtí, umíráním a hlavně s pohřbíváním. Pohřební obřady přitom ve většině společností vychází jak z místních zvykových tradic, tak z náboženských koncepcí a představ.
...