Dějiny a současnost

Spolupracovnice francouzského básníka Pierra Emmanuela Roselyne Chenuová navštívila v letech 1969—1980 několikrát Československo jako zástupkyně Mezinárodní společnosti pro svobodu kultury. Její soukromé cestovní deníky, které si během svých pobytů vedla, vyšly po třiceti letech od jejich napsání v češtině. Na konci roku 2007 je vydalo v překladu Matěje Turka nakladatelství Jitro pod názvem Žít svobodně je umění. Smyslem cest Roselyne Chenuové bylo v sedmdesátých letech, kdy v Československu vládla normalizace, pomoci v nouzi mnohým českým a slovenským spisovatelům a zprostředkovat kontakty skrze železnou oponu. Tato pomoc spočívala především v předávání zahraničních knih a časopisů, částečně se jednalo i o drobnou finanční výpomoc. Při svých návštěvách se Chenuová setkávala mimo jiné s Janem Vladislavem, Bedřichem Fučíkem, Jindřichem Pokorným, Václavem Renčem, Josefem Suchým či Václavem Černým. Ti se o návštěvnici z Francie nejen výborně starali, ale především jí předávali informace o postupné "normalizaci" československé kultury. Vedle těchto svěděctví mají deníky Roselyne Chenuové ještě jeden důležitý rozměr: autorka trefně popisuje každodenní realitu Československa sedmdesátých let, třeba od obchodů, kde je vše potřebné "pod pultem", přes výši tehdejších platů až po zapáchající záchodky místních restaurací. (eb)

Společenský vliv filmu výrazně neslábne ani dnes, ale v první polovině 20. století film coby médium dominoval. Od samého počátku také poutal pozornost básníků a spisovatelů, humanitních vědců i badatelů z oborů tak či onak spjatých s estetikou a vizualitou. Historik filmu a médií Petr Szczepanik spolu s kunsthistorikem Jaroslavem Andělem sestavili publikaci s názvem Stále kinema. Antologie českého myšlení o filmu 1904—1950 (Národní filmový archiv, Praha 2008), v níž shromáždili unikátní soubor statí od nejrůznějších osobností té doby, které filmové médium reflektují. Texty rozdělili do několika tematicky příbuzných oddílů, které se zabývají například filmem ve vztahu k básnictví, filmem ve službách ideologického boje, vztahem filmu, hudby a mluveného slova, sociologií filmu a jeho diváka i přístupem pražských strukturalistů k tomuto médiu. Coby autoři jsou pod statěmi podepsáni básníci a literáti Stanislav Kostka Neumann, bratři Karel a Josef Čapkové, Vítězslav Nezval či Vladislav Vančura, teoretik avantgardy Karel Teige, architekt Vít Obrtel, divadelníci Jindřich Honzl a Emil František Burian, literární teoretici Jan Mukařovský, Roman Jakobson, Petr Bogatyrev či Bedřich Václavek, ale i celá řada dalších. I pouhé listování tímto sborníkem má v sobě cosi dobrodružného i poetického. Co takhle na ochutnání větu Jiřího Voskovce z roku 1925, že „film destiluje z normální reality světelný alkohol suprareality“? (jde)

Jinou knihou o filmu je monografie Jiřího Voráče Ivan Passer. Filmový vypravěč rozmanitostí aneb od Intimního osvětlení k Nomádovi (Host, Brno 2008). Kromě krátkometrážního snímku Fádní odpoledne a slavného Intimního osvětlení natáčel představitel české nové vlny další filmy v zahraničí. Jeho dílo analyzuje autor v chronologickém pořadí a dokládá přitom žánrovou i tematickou rozmanitost Passerovy tvorby. Její velká část není českému divákovi příliš známá, byť se řada snímků mihla i na televizní obrazovce. Knihu doplňuje rozsáhlý životopisný interview, vzpomínky Passerových spolupracovníků, filmografie i bohatá fotografi cká příloha. (jde)