Více než sto let (a sice od Kráslovy oslavné monografie z roku 1886) zůstávala osobnost pražského arcibiskupa, kardinála Arnošta Vojtěcha z Harrachu, zcela stranou biografického zájmu historiků, a to přesto, že byl klíčovou postavou procesů, jež formovaly český, resp. středoevropský prostor v prvních dvou třetinách 17. století. Důvodů dlouhého nezájmu je jistě několik, mnohé z nich zmiňuje sám autor v úvodu knihy. Zapomnění na Harrachy představuje v argumentaci autora součást kritického soudu, jejž vynesla domácí historiografie o 17. století. Přidejme k jeho argumentům ještě některé — jednak dlouhodobě nízkou pozornost, již domácí historiografie věnuje církevní aristokracii (na rozdíl od světské), jednak náročnost pramenného výzkumu, danou nejen jejich množstvím a teritoriálním rozptylem, ale také jazykovými předpoklady. Četné studie publikované italským bohemistou Alessandrem Catalanem o Harrachovi a zejména o jeho "Tagzettel" (denních lístcích) dávají tušit, proč nazval při jiné příležitosti autor recenzované monografie svého hlavního hrdinu nepřímo grafomanem. Catalanovy studie, vycházející v posledních zhruba deseti letech v německých, českých a italských sbornících a periodikách, sledovali historikové v očekávání, že náročný pramenný výzkum povede ke zcela novému pohledu na české dějiny 17. století. Svědčí o tom i skutečnost, že překlad italského originálu (Řím 2005) byl českému čtenáři zprostředkován Nakladatelstvím Lidové noviny v nezvykle krátké době.
...
Přeložil Petr Maťa, NLN, Praha 2008, 640 s., 599 Kč