- „Odmítám.“ Profesora Bronisława Geremka není u nás třeba představovat. Historikové ho znají, někteří osobně, jako skvělého představitele "nového dějepisectví" francouzské a polské školy. Kulturní veřejnost se mohla seznámit s překladem jeho knihy Slitování a šibenice. Dějiny chudoby a milosrdenství (Argo 1999). Jsou to dějiny věčného problému všech civilizací, začleněné do historie středověké a novověké Evropy. Evropskou proslulost získal svou politickou aktivitou jako jeden z intelektuálních vůdců polské Solidarity a po roce 1989 jako polský politik evropského formátu. Byl několik let polským ministrem zahraničí a roku 2004 byl zvolen do Evropského parlamentu, kde si získal všeobecný respekt. Vystupuje zde také jako reprezentant nových středoevropských členů EU. Protože skvěle píše a má přístup k prestižním mediím, oslovuje pravidelně veřejnost svými úvahami a analýzami současné situace, vždy z nadhledu erudovaného historika.
Když byl v Polsku na jaře tohoto roku vládou bratří Kaczyńských a parlamentem vyhlášen nový lustrační zákon a zřízen — jako jeho vykonavatel — Ústav národní paměti, byli i řádně zvolení polští poslanci Evropského parlamentu vyzváni, aby znovu vydali prohlášení, že nespolupracovali s komunistickou tajnou bezpečností. Pokud tak neučiní, hrozí jim, že budou mandátu zbaveni. Bronisław Gremek to odmítl. Lze to chápat jako akt občanského odporu proti lustračnímu zákonu. Obrátil se i na veřejnost a vysvětlil, proč se odmítá podrobit zákonu své země. Ve francouzském deníku Le Monde ze dne 27. dubna 2007 je publikováno jeho stanovisko pod názvem „Proč odmítám lustraci“.
- „Protestuji.“ Je to vysvětlení osobního postoje k nové vlně čistek v Polsku a současně obžaloba režimu, který tuto vlnu téměř dvacet let po demokratické revoluci rozpoutal. Doufám, že Geremkův projev bude u nás přeložen a publikován, zde uvádím jen některé jeho myšlenky. Slovo lustrace jako zveřejnění jmen spolupracovníků s tajnou komunistickou policií a zákaz jejich působení ve veřejných funkcích bylo podle Geremka uvedeno do života v Česku, ostatní postkomunistické země termín přijaly, ale daly mu různé významy a prováděly lustraci různým způsobem. Polsko nešlo německou cestou okamžitého zpřístupnění tajných archivů bezpečnosti. Při volbách do vysokých státních funkcí se vyžadovalo od uchazečů čestné prohlášení, že "nespolupracovali". Geremek toto prohlášení několikrát učinil, nyní je však požadováno podle zákona znovu. Odmítl prohlášení opakovat. Uvádí, že nejde o reakci na to, co lze považovat za osobní urážku. „Tímto odmítnutím chci vyjádřit svůj postoj k novému zákonu. Považuji tento zákon v demokratické Evropě za nepřijatelný.“
Má se týkat čtyř až sedmi set tisíců obyvatel Polska, píše Geremek a pokračuje: „speciální Ústav národní paměti se stal strážcem archivů tajné policie a získal právo vynášet rozsudky bez ohledu na justici.“ Nový zákon se vztahuje nejen na politiky, ale i na učitele a novináře. „Domnívám se, že lustrační zákon v současné době porušuje morální zásady a ohrožuje svobodu projevu, nezávislost médií (...), činí občana bezbranným proti pomlouvačným kampaním a oslabuje legální obranu jeho práv.“ Svůj protest Geremek nepovažuje za politickou akci. Chce, „aby se společnost mobilizovala za to, aby vláda skoncovala s těmito metodami vládnutí. Já nevedu osobní při. Hájím demokratické a evropské Polsko.“
Bez ohledu na další osudy lustračního zákona (ve vztahu k tomuto zákonu je polská společnost rozdělena), bez ohledu na osudy Ústavu národní paměti a samotného profesora Geremka lze říci, že se ozval hlas vlivného a úctyhodného intelektuála, který své svobodomyslné a demokratické smýšlení garantuje dosavadním životem. Ve vzrušené polské diskusi o minulosti a lustraci je to zatím nejodvážnější a nejkvalifikovanější hlas. Geremek se svým prohlášením začleňuje do velké galerie evropských moderních intelektuálů, protestujících na příkaz svého svědomí proti nespravedlnosti moci a pochybným metodám vládnutí. Značná část poslanců evropského parlamentu a celá jeho liberálně-demokratická frakce zatím Geremkův postoj schvalují. Le Monde ve svém úvodníku píše: „Tento pětasedmdesátiletý intelektuál, který odporoval komunismu v době, kdy občanská neposlušnost mohla být životu nebezpečná, učí mladou generaci, že co je legální, není vždy legitimní.“
- Legalita a legitimita. Polské diskuse o lustračním zákonu a Ústavu národní paměti mají univerzální význam právě proto, že se týkají legality a legitimity moci. Dvacáté století poznalo politické režimy, které, zrozené z násilí a chaosu, občanské války, podvodů, lží a teroru, byly nelegitimní. Všechny tyto režimy však, po uchopení moci Vůdcem nebo Stranou, vydávaly zákony, legalizující totalitní disciplinaci obyvatelstva a teror. Po porážce nacismu a rozkladu komunismu a po demokratických převratech devadesátých let se zdálo, že soulad legality a legitimity zakotvené v lidských právech a v civilizaci je v postkomunistické Evropě obnoven. Zákony zde formulují a schvalují ve svobodných volbách zvolené zákonodárné instituce a vláda je, nebo by mohla být, pod kontrolou veřejného mínění. Spojení svobody, legality a legitimity je základem demokracie.
Jenže svět se stal svým dramatickým vývojem — globalizací, novými technologiemi, tržním myšlením, přeskupováním politických a ekonomických center, spirálou zbrojení, oživením nacionalismu, tribalismu, tragickým spojováním náboženství a politiky, informačními monopoly masových médií a posléze vlnou válek a terorismu, politickou pasivitou občanů — zcela jiným světem, než byl ten svět, který zrodil moderní demokracii, její pravidla a kulturu. Byl to tehdy svět, který se rozešel s minulostí a věřil pokroku.
Ve velkých diskusích, které probíhají o demokracii v dnešní době, se ozývají hlasy, že legalita a legitimita jsou i v demokratických zemích znovu ohroženy, protože prostor svobody a vliv občanů na politickou moc se zužuje. Pro příklady není třeba chodit daleko. Jakou legitimitu má zákonodárce, který byl svobodně zvolen pěti procenty oprávněných voličů svého obvodu? Jakou legitimitu dávají moci zmanipulované volby a bulvární mediální volební kampaně? Jak působí na svobodu a rozhodování občanů to, že místo programů útočí na jejich politické myšlení i podvědomí vtíravá hesla s vyprázdněním obsahem plná oxymór? A v neposlední řadě: jakou roli hraje v politice pravda moci a její dokazování temným obrazem minulosti, odvádějícím pozornost od aktuálních problémů? Nechat všechno běžet a vrátit se k víře, že vše se děje podle boží vůle nebo je řízeno rukou nového boha jménem Trh? Že dějiny samy najdou cestu ze svých labyrintů postmoderní situace, podobně jako si ji najde příroda vystavená devastaci? Nechme to běžet. Žijeme přece v nejlepším z možných a dnes existujících světů a režimů.
Geremek patří k statečným "mluvčím pravdy" svého svědomí, které pociťuje ohrožení hodnot, za jejichž politickou realizaci se po celý život angažoval. Jako intelektuál i jako politik apeluje na veřejné mínění, aby posílil demokratickou a legální občanskou aktivitu a aby upozornil vládu své země na problematické zákony týkající se minulosti a na rozpor vládních metod s proklamovanými vznešenými národními a morálními cíli. Jako excelentní historik ví, jak je dnes minulost, současnost a budoucnost vzájemně propojena. Chce, aby toto propojení nespočívalo na zavádějící "historické politice" ve službách politických cílů momentální moci.