My jsme v slavném Únoru vyčistili horizonty dějin své země a svých národů, vyčistili jsme si také svou kulturu a smetí jsme vyvezli do stoup, my jsme si své regály vyčistili, pronesl v roce 1950 básník, překladatel a tehdejší náměstek ministra informací Jiří Taufer.
V srpnu 1968 se na stránkách časopisu Knihovník objevila zpráva s titulkem Prohibitní literatura a s neosobním podpisem Ústav dějin KSČ. Pracovníci instituce, jež měla za úkol utvářet paměť vládnoucího politického subjektu, se v textu přihlásili k odpovědnosti za přípravu Seznamu č. 1 a Seznamu č. 2, na jejichž základě byla na počátku padesátých let vyřazována z knihoven takzvaná závadná literatura. Obraz čelné stranické instituce řídící rozsáhlou čistku knižních fondů souzní s doposud přežívající představou, podle níž nese výlučnou odpovědnost za „sovětizaci“ české kultury mocenské centrum představované komunistickou stranou. Česká společnost, nahlížena z tohoto úhlu pohledu, vystupuje jako pasivní masa vystavená atakům malé skupiny lidí, jimž ve své většině jen nečinně přihlížela a nijak podstatně se na jejích aktivitách nepodílela. Podobný názor, chápající všeprostupující ideologizaci veřejného prostoru především jako důsledek útlaku špiček komunistické hierarchie, je přítomen i v pracích, jejichž autoři se jako první věnovali kontrole oběhu informací v období formování totalitního režimu v Československu. V tomto duchu uvedli své studie o cenzuře Karel Kaplan a Dušan Tomášek, podle nichž se promyšlená selekce informací významně podílela na získání politické nadvlády úzké skupiny osob podřízených zájmům cizí mocnosti. Důsledky takového přístupu jsou dalekosáhlé – v oblasti cenzury se to projevuje tím, že se odborný zájem omezuje na mapování aktivit stranických či státních institucí (v tomto případě Hlavní správy tiskového dohledu – HSTD) a nereflektuje se role takových tradičních mechanismů literárního a kulturního provozu, jakými byly lektorské posudky, role nakladatelských redaktorů či naprosto nepominutelný význam autocenzury. Podobně redukovaný obraz vyvstane, když cenzuru knihoven omezíme na prameny dochované ve fondu HSTD či na zmíněné seznamy Ústavu dějin KSČ. Pokud však ke knihovnám přistoupíme jako k jednomu z prostředníků literární komunikace, jako k instituci, která poskytuje určitý typ dokladů o tom, jak vypadaly soudobé představy o povaze a smyslu literatury, zřetelně se ukáže, že o nevyhnutelnosti radikální proměny knižních fondů byla po válce přesvědčena i nemalá část české knihovnické veřejnosti a posléze i to, že se sami knihovníci na „očistě“ knihoven zásadním způsobem spolupodíleli. Dosavadní informace o cenzuře veřejných lidových knihoven se omezovaly na útržkovité glosy vytažené z denních zpráv HSTD. Pokud však chceme získat přesnější představu o dění na počátku padesátých let, je třeba diferencovanějšího pojetí cenzury spojeného s rozšířením pramenné základny. Pro literární historii vhodnější přístup, který se nesoustředí na akta jediného úřadu, použil Pavel Janáček v knize Literární brak. Cenzura se v jeho pojetí neomezuje jen na čistě politicky motivované zásahy státního represivního aparátu, ale je chápána jako jedna z literárních institucí vymezujících hranice literárního prostoru; představuje mezní formu regulace, ale zároveň je jednou z obvyklých forem sociální praxe. Lze ji současně chápat jako mechanismus, s jehož pomocí část literární veřejnosti prosazuje vlastní kulturní dominanci. Takové pojetí se v některých rysech shoduje s konceptem dekonstruované, „nové cenzury“, jak jej na příkladu divadla v raně novověké Anglii představil Richard Burt. Ten upozorňuje, že cenzurní verdikt mohl fungovat i jako součást kulturní diferenciace, neboť potvrzoval určitý sociální statut díla, autora či také žánru. Pro přítomný výklad o cenzuře veřejných lidových knihoven jsou nejinspirativnější Burtovy poukazy na rozptýlenost cenzurní praxe mezi kulturní instituce různého řádu a významu – jinými slovy: klíčový byl jeho důraz na decentralizaci. Právě průběh očisty knižních fondů (jak zní dobové označení pro cenzuru v lidových knihovnách) totiž ukazuje, jak nedostatečné může být programové omezení na akta jediného úřadu s výsadním právem dohledu nad oběhem informací.
OČIŠTĚNÍ KNIHOVEN V přechodném období let 1945–1948 se knihovnická veřejnost rozdělila na dva tábory, jež lze s určitou nadsázkou označit za umírněné a radikály. Po únoru 1948 zcela ovládli mocenské pozice radikálové a většina knihovnické veřejnosti přijala jejich představy zasvé či alespoň začala působit v duchu nového programu, jehož obrysy vytyčil Sjezd českých knihovníků v květnu 1948. Skutečnost, že této akci předsedal úředník ministerstva informací Jaroslav Lipovský měla symbolický význam: 28. února 1948 totiž byly lidové knihovny převedeny pod správu tohoto ministerstva, což ukazovalo, že nový režim spatřoval jejich zadání především v oblasti propagandy. Ve svém sjezdovém projevu Lipovský objasnil, z jakých premis bude nové pojetí knihovnické práce vycházet. Literaturu definoval jako základní prostředek lidovýchovný, jehož nejpodstatnější vlastností je to, že formuje osobnost jednotlivce i mas. Knihovny jako jeden z prostředníků mezi literaturou a čtenářem měly usměrňovat a řídit proces recepce. Zajistit, aby literární dílo náležitě plnilo svou již zmíněnou funkci. Těmto výchozím axiomům odpovídaly úkoly postavené před samotné knihovníky. Jako vojáci nasazení do první bojové linie se měli postarat o to, aby se čtenář nedostal do kontaktu s potenciálním nebezpečím číhajícím v knižních regálech. Lipovský k tomu řekl: naše porada musí najít schůdnou a přitom krátkou cestu, která by vedla k očistění našich knihoven. Závěrečná rezoluce knihovnického sněmování naznačila, kudy má tato cesta vést: Žádáme, aby kulturní komise Ústředního akčního výboru Národní fronty sestavila seznam brakové literatury. Nedlouho po ukončení brněnského sjezdu začaly být doposud obecně formulované proklamace o očistě knižních fondů naplňovány. Na základě dosavadní znalosti archivních pramenů lze rozlišit tři fáze poúnorové cenzury veřejných lidových knihoven, jež se odlišují mírou autonomie, která byla v jednotlivých obdobích knihovníkům při vyřazování knih přiznávána, stupněm institucionalizace a formalizace, kterému celý proces podléhal, částečně pak i charakterem literární produkce, vůči níž směřoval hlavní zátah. Jako první fázi poúnorové cenzury lidových knihoven chápeme proměnu knižních fondů, která probíhala přibližně od poloviny roku 1948 do konce roku 1949; druhou vymezujeme lety 1950–1952; jako počátek třetí etapy pak chápeme ustavení HSTD v dubnu 1953 a vydání Seznamu č. 1 a Seznamu č. 2 v témže roce.
VELKÝ SBĚR PAPÍRU V prvním období mělo odstraňování knih v podstatě živelnou povahu. Cenzurní praxi lze charakterizovat jako rozptýlenou, neboť nebyla jednotně organizována a podněty ke stahování konkrétních titulů přicházely z více stran. V roce 1949 se spíše než obsáhlé, centrálně šířené seznamy „závadné“ literatury objevovaly dílčí příkazy ministerstva informací, které obsahovaly zákazy šíření konkrétních titulů či celého díla některého autora. V oblasti beletrie se to dotýkalo především spisovatelů, kteří po únoru 1948 emigrovali. Je pravděpodobné, že iniciativa v této době často vycházela z kulturního a propagačního oddělení ÚV KSČ, tedy z myšlenkového centra radikální komunistické kultury, a že „odborné“ konzultace poskytovaly stavovské instituce typu Syndikátu, později Svazu českých spisovatelů. Na základně doposud známých pramenů lze vyslovit hypotézu, že přibližně do konce roku 1949 spočíval velký díl odpovědnosti za to, jaké tituly budou vyřazovány z fondů lidových knihoven, na knihovnících samotných, případně na okresních a krajských knihovnických inspektorech. Plošný zátah v této fázi směřoval zejména proti zábavní četbě, formálně probíhal v rámci pravidelné obměny knižního fondu a například v Ústřední lidové knihovně byl označován jako osvobozování knih od zastaralé a nevhodné četby, zatěžující provoz. Rozptýlenost a značnou míru autonomie, jíž se první fáze poúnorové cenzury knihoven vyznačovala, potvrzují i texty publikované v tehdejších knihovnických časopisech. Objevují se v nich totiž návrhy, aby knihovníci při probírce svěřeného fondu spolupracovali s ideově vyspělými čtenáři. Ze statí publikovaných v knihovnickém tisku dále vyplývá, že jedna z prvních skutečně plošných čistek přišla v létě 1949. Krátce před začátkem prázdnin se totiž na stránkách Čtenáře začala objevovat doporučení, jak mají knihovníci využít volné dva měsíce: provedeme též prohlídku knižních regálů, psal Jaroslav Frey a vzápětí naznačil, co se s vyřazenými knihami stane: uskutečníme veliký sběr papíru a bezcenného knižního materiálu. Ten měl být následně použit na vydávání klasiků. Tyto a další podobné výzvy zřejmě padaly na úrodnou půdu. V průběhu roku 1949 (ale samozřejmě i později) docházely redakcím kulturních časopisů závazky a plány práce místních knihoven, jejichž pracovníci veřejně slibovali provedení důkladné očisty, případně podávali zprávy o tom, že tento úkol již zdárně vykonali. Avšak ne všichni knihovníci projevili dostatek ideové vyspělosti. Důkladnější probírkou knižních fondů zřejmě v první fázi poúnorové cenzury prošly zejména knihovny ve větších městech, jimž knihovničtí inspektoři věnovali při kontrole soustavnější pozornost a jejichž pracovníci měli důkladnější knihovnické vzdělání. Komplikovanější byla situace v malých vesnicích. Vzhledem k tomu, že podle knihovnického zákona (stále ještě platil ten z roku 1919) měla být místní lidová knihovna v každé obci, byla jejich kontrola mimořádně časově náročná. Venkovským knihovnám se proto nabídla pomoc z centra v podobě inspekčních návštěv knihovnických lídrů. Zpráva o prvním z těchto výjezdů ukazovala, že to napříště měla být právě elita lidového knihovnictví, kdo pomůže s odstraněním „škodlivé“ četby: Dvanáctičlenná skupina zaměstnanců Ústřední lidové knihovny města Prahy provedla v neděli dne 8. ledna 1950 důkladnou revizi obecních knihoven v hořovickém okrese. Pojízdná knihovna rozvezla pražské knihovníky do Zdic, Knížkovic, Chodouně, Bavoryně, Hředle, Březové, Bzové, Točníku, Žebráku a Chlustyně, kteří očistili knižní zásoby těchto míst od literárního braku a – nahradili jej knihami novými. Každá z revidovaných knihoven dostala od Klubu čtenářů při Ústřední lidové knihovně 20 hodnotných svazků určených především dětem a mládeži. Pražští knihovníci si zároveň pohovořili s místními knihovníky i občany (...). Odpoledne se všichni sešli v Hořovicích, kde J. Frey vyprávěl dětem pohádky. Byl to první brigádnický zájezd podobného druhu vůbec – a Ústřední lidová knihovna jej bude opět co nejdříve opakovat, ovšem zase do jiných končin tohoto okresu, nad kterým mají knihovníci patronát. Dnes již komicky působící informace o knihovnících, kteří vyjíždějí zabavovat knihy a přitom předčítají dětem pohádky, má obecnější význam: ukazuje totiž, že v určitý moment již zodpovědné kruhy nebyly s průběhem a rychlostí prověrky knižních fondů spokojeny. Celý proces podle nich probíhal pomalu a nesoustavně. Proto hledaly cestu, jak jej zpřehlednit. Pomůcka v podobě cenzurního indexu na sebe nenechala dlouho čekat.
CENZURNÍ SEZNAMY Jako symbolický počátek druhé fáze poúnorové cenzury knihoven, jež trvala přibližně do konce roku 1952, lze chápat příkaz ministerstva informací z 30. června 1950. Vyzývalo v něm Ústředí nákupu knihoven při Masarykově lidovýchovném ústavu, aby vypracovalo seznam, na jehož základě měla být z knihoven odstraněna literatura nacistická, literatura protistátní a protisovětská a jiná braková literatura. Charakteristickým rysem této etapy byla centralizace a formalizace celého procesu a postupné rozšiřování škály titulů, jež se ocitaly v kategorii „nežádoucí literatura“. Odpovědná ministerstva totiž již od počátku roku 1950 zasílala knihovnám další a další soupisy spisovatelů, kteří emigrovali či byli souzeni v politických procesech, takže jejich knihy měly být vyřazeny z distribuce i z knihoven. Naše periodizace souzní v tomto bodě s tezí Jiřího Knapíka, podle něhož představoval rok 1950 jeden z mezníků poúnorové kulturní politiky, neboť se právě v této době dobudovávaly základy systému řízení kultury. Základní vodítko, o nějž se probírka fondů od druhé poloviny roku 1950 opírala, poskytl již zmíněný Masarykův lidovýchovný ústav. Jeho pracovníci zareagovali na podnět ministerstva informací mimořádně pohotově a během července a srpna 1950 sestavili Seznam nacistické, protistátní, protisovětské a jiné brakové literatury. Tento dvaasedmdesátistránkový soupis zahrnující 2008 položek je prvním cenzurním indexem, jehož původ lze jednoznačně dokumentovat a u nějž je současně prokazatelné, že byl plošně rozesílán okresním a krajským knihovnickým inspektorům a že na jeho základě byly skutečně knihy z knihoven stahovány. Z jeho charakteru je zřejmé, že byl sestavován ve značném spěchu, zřejmě podle některého z katalogů, jež měl Masarykův lidovýchovný ústav k dispozici. Ve srovnání s pozdějšími soupisy, které již vznikaly v pražské městské knihovně, se více soustředil na potlačení cizojazyčné literatury a obsahoval větší množství chyb. Je proto možné, že některé položky knihovníci identifikovali jen s určitými potížemi (viz například údaje typu Nováková – všechny spisy). Mezi těmi, kdo se na indexu ocitli, převládali autoři populární četby (např. Vlasta Burian, Bohumil Bouška, Jan Grmela, Jarmila Hüttlová, Vlasta Javořická), dále osoby obviněné z kolaborace (např. Felix Cámara, Antonín J. Kožíšek, František Zavřel) či spisovatelé, kteří po převratu emigrovali (např. Jan Čep, František Kovárna, Helena Koželuhová, František Listopad, Zdeněk Němeček aj.). Avšak ani seznam vypracovaný v Masarykově lidovýchovném ústavu nebyl definitivní. Další iniciativu přejala Ústřední lidová knihovna, na jejíž půdě vznikaly tzv. doplňky k seznamu nežádoucí literatury, jež byly následně rozesílány veřejným lidovým knihovnám. Autorkami těchto doplňkových seznamů byly s největší pravděpodobností pracovnice Ústřední lidové knihovny Marie Kropáčková a Jarmila Waageová-Kabešová. Prvně jmenovaná přitom působila v pražské městské knihovně již před válkou, ale za protektorátu musela z rasových důvodů toto místo opustit. Byla matkou historika umění Pavla Kropáčka, který se podílel na přípravách Národního revolučního výboru inteligence a byl popraven v době okupace. Jarmila Waageová-Kabešová byla dcerou Jaroslava Kabeše, který byl v letech 1949–1953 ministrem financí a později generálním ředitelem Státní banky československé. Téhož Jaroslava Kabeše, který ještě před několika lety vydával knihy Ladislava Klímy. Je smutným paradoxem, že cenzurní index, na němž byly Klímovy knihy označeny jako brak, vytvářela právě dcera filozofova někdejšího editora. A právě tyto knihovnice Ústřední lidové knihovny měly s největší pravděpodobností zásadní podíl na realizaci třetí, v jistém smyslu definitivní fáze cenzury knihoven. Její přípravy započaly přibližně v polovině roku 1952. Tehdy se začaly objevovat požadavky, aby se prověrka knižních fondů urychlila a zdokonalila. Pro tuto fázi poúnorové cenzury knihoven je příznačné, že se řešení tohoto problému hledalo podstatně systematičtěji a po několika liniích. Z primárně politického hlediska k úkolu přistoupili pracovníci Ústavu dějin KSČ. Během velmi krátké doby sestavili první verze Seznamu č. 1 a Seznamu č. 2 a dále pracovali na jejich zdokonalování. Během jednoho roku od citovaného usnesení politického sekretariátu ÚV KSČ tak vznikly jejich definitivní verze, jež měly podobu brožury o dvaceti čtyřech stranách, k níž byly doplněny čtyřstránkové Pokyny k provedení prověrky knižních sbírek v knihovnách všech druhů. Podle nich měly být knihy stahovány do Ústavu dějin KSČ, respektive do dalších 45 předem zvolených velkých knihoven, kde podléhaly zvláštnímu režimu. První soupis se soustředil na literaturu takzvaně trockistickou a protisovětskou, druhý pak na literaturu pravicových sociálních demokratů, literaturu legionářskou a literaturu T. G. Masaryka a E. Beneše. Již z této obecné charakteristiky je zřejmé, že pracovníky Ústavu dějin KSČ nezajímaly estetické kvality literárního díla, jejich rozhodnutí bylo (prakticky výhradně) motivováno ideologicky, respektive politicky. Na Seznamu č. 1 byli vedle sebe postaveni čeští fašisté (např. Karel Lažnovský, Radola Gajda, Emanuel Moravec), porevoluční ruští emigranti (např. A. V. Amfitěatrov, ale také Roman Jakobson), poúnoroví čeští emigranti (např. František Kovárna, Prokop Drtina) a lidé odsouzení v politických procesech (na jednom indexu se tak ocitli Vlado Clementis, Rudolf Slánský, Marie Švermová spolu se Závišem Kalandrou a Michalem Marešem). Větší počet beletristických titulů byl uveden na Seznamu č. 2, neboť v rámci odstraňování tzv. legionářské literatury bylo vyřazeno například celé dílo Rudolfa Medka, vybrané tituly Františka Langra, Františka Kubky, Josefa Kopty, F. V. Krejčího a mnohých dalších. Paralelně s touto stranickou (ideologicko-politickou) složkou cenzury pokračovala ve své činnosti i linie, již můžeme s jistou nadsázkou označit jako cenzura knihovnická. Zkušeností Marie Kropáčkové a Jarmily Waageové-Kabešové totiž bylo využito i při formování instituce, jež napříště měla mít výhradní právo kontroly nad oběhem informací v Československu. Rozhodnutí o ustavení Hlavní správy tiskového dohledu definitivně padlo 22. dubna 1953 na zasedání předsednictva vlády. Český cenzorský systém měl kopírovat sovětský model, a proto bylo od počátku rozhodnuto, že HSTD bude mít podobně jako Glavlit na starost i dohled nad knihovnami. Pro naplnění tohoto úkolu cenzoři nutně potřebovali seznam, který by stanovoval, které knihy by se veřejnosti neměly dostat do rukou. Ten však jen těžko mohli sestavovat lidé, kteří neměli s problematikou knihoven žádné zkušenosti. Jako nejjednodušší řešení se proto nabízela spolupráce nového úřadu s institucí, jež doposud měla vyřazování knih ve své kompetenci. Další cenzurní soupis tedy vznikl pod patronací HSTD, avšak značný podíl na něm měli právě pracovníci Ústřední lidové knihovny. Výsledek jejich práce, Seznam nepřátelské, závadné, zastaralé a nežádoucí literatury, byl dokončen v roce 1953 a následně sloužil jako základní vodítko pro tzv. plnomocníky HSTD, kteří působili na regionální úrovni. Hlavní redakci soupisu, který zahrnoval 7 553 položek, provedli pracovníci Ústřední lidové knihovny. Právě oni zřejmě byli autory obsahových charakteristik, které jednotlivé položky doprovázely. Nejvýraznější symbol této provázanosti HSTD s „knihovnickou“ linií cenzury představuje skutečnost, že obě knihovnice, jež se staraly o vyřazování knih v pražské městské knihovně, se posléze staly zaměstnankyněmi ministerstva vnitra, jemuž nový cenzorský úřad podléhal. Index vytvořený pro potřeby HSTD završoval období normativního hledání poúnorové cenzury knihoven. V dalších letech byl upřesňován a „aktualizován“. Předmět kontroly totiž neměl stabilní podobu: jeho hranice se dále posouvaly v návaznosti na měnící se mezinárodní situaci a na aktuální vnitropolitické či kulturní dění. V jistém smyslu definitivní výstup této systematické práce představuje soubor bibliografických katalogů, které v roce 1960 (1961) vydala HSTD. Tento text začínal připomínkou toho, jak neslavně skončily seznamy sestavované Ústavem dějin KSČ. Ukončeme jej tedy podobnou kuriozitou, dotýkající se konce právě zmíněných katalogů HSTD. V archivu ministerstva vnitra je uložena žádost Vladimíra Gregora, pracovníka Československého ústředí knižní kultury, který v březnu 1966 žádá náčelníka HSDT o přidělení jednoho kompletu seznamů vyřazených autorů a titulů, aby mohl řádně vykonávat ideový dohled nad antikvariátem a odpovědně rozhodovat o tom, které antikvární knihy lze uvolňovat to běžného prodeje. Seznamy mu byly poskytnuty, ovšem ne nadlouho: 3. prosince 1966 mu náčelník IV. oddělní HSTD sděloval: bibliografické katalogy závadné literatury vydané Hlavní správou tiskového dohledu ministerstva vnitra jsou neplatné. Pět let nato se historie opakovala...
LITERATURA R. Burt, „(Un)Censoring in Detail: The Fetish of Censorship in the Early Modern Past and Postmodern Present“, in: R. C. Post (ed.), Censorship and Silencing: Practices of Cultural Regulation, Toronto 1998; Z. Čermáková, Městská knihovna v zrcadle století, [online] http://www.mlp.cz/doc/histdal.pdf [přístup 2005-11-14]; P. Janáček, Literární brak: Operace vyloučení – operace nahrazení, Brno 2004; K. Kaplan – D. Tomášek, O cenzuře v Československu, Praha 1994; J. Knapík, V zajetí moci: Kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956, Praha 2006.
Petr ŠÁMAL (nar. 1972) působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, věnuje se dějinám poválečného kritického myšlení a literární kultuře 50. let 20. století.