Mayské písmo léta vyvolávalo zvědavost badatelů i vzdělané veřejnosti – a léta zároveň odolávalo snahám o vyluštění, a to přesto, že pokusy o jeho zdolání se datují už do devatenáctého století.
Cestovatelé, šarlatáni, archeologové i antropologové se bezvýsledně snažili proniknout do tajemství komplikovaných mayských nápisů: až v polovině dvacátého století se však definitivně podařilo tuto záhadu rozluštit a nahlédnout do veřejného života starých Mayů. Počátky písma v Mezoamerice jsou nepochybně velmi staré – nedávný objev dlouhého nápisu v Cascajalu dokázal nad veškerou pochybnost, že jím disponovala už stará předklasická kultura Olméků. Mayský systém byl s olméckým pravděpodobně příbuzný, ale začal se masivně používat až v době, kdy olmécká města už dávno zapadala do bahna pralesů, v nichž kdysi vznikla. V klasickém období, kdy kvetla významná mayská města jako Tikal, Calakmul, Palenque, Copán nebo Yaxchilán, vzniklo tisíce reliéfů pokrytých nápisy, iluminované kodexy nebo malovaná keramika, na kterou se také často psalo. A přesto, že v poklasickém období se písmo přestalo užívat tak široce, existovala mezi Mayi gramotná elita i na samém sklonku mayské civilizace v době španělské conquisty. Prvním významným Evropanem, který se o mayské písmo zajímal, byl bezpochyby Diego de Landa (1524 –1579), františkánský misionář a budoucí první biskup Yucatánu. Tento kontroverzní a často odsuzovaný inkvizitor na jednu stranu zničil množství mayských kodexů a dalších náboženských artefaktů, na druhou stranu však sepsal kroniku Relación de las cosas de Yucatán, jeden z nejvýznamnějších pramenů ke studiu poklasických Mayů. Není vůbec přehnané říci, že bez této knihy bychom dnes mayské nápisy nejspíš ještě nebyli schopni číst. Landa se ve svém spise snažil podat zevrubný přehled všech aspektů mayského života počínaje životním prostředím či zemědělstvím a konče náboženstvím a kulturou. Zmiňuje i písmo – a dokonce předkládá jakousi „mayskou abecedu“, pokus o ekvivalent evropské abecedy a mayského písma. Tento průkopnický čin byl však posledním na velmi dlouhou dobu – v průběhu koloniálního období se o mayské písmo a jeho stvořitele zajímal málokdo: mayské pyramidy a paláce zarůstaly pralesem a prakticky mizely ze zemského povrchu. Mezi jejich ruinami žili potomci dávných stavitelů jako ubozí zemědělci a věřili, že rozpadlé budovy postavili dávní lidé z předchozího velkého věku vesmíru, kteří se po jeho skončení proměnili v záhadné trpaslíky a obývají nyní podzemí zbořených měst. Do ruin nebylo radno chodit, jen občas se zde odehrál skromný vesnický náboženský obřad. S novověkem jako úsvitem moderní světové vědy však nastoupil i věk zájmu o mimoevropské kultury. Mayská oblast se tou dobou také stala objektem zájmu dobrodruhů a nadšených výzkumníků s vědeckým zápalem – a bohužel často i naprosto šarlatánským přístupem. Takovou osobou byl například „hrabě“ Jean Fréderick Waldeck (1766?–1875), který se jako první pokusil překreslit některé mayské reliéfy: jeho fantazie však mnohé odstranila a jiné přikrášlila, takže se na nich například objevují i sloni, zatímco hieroglyfické nápisy jsou jen načtrtnuté a drasticky zkrácené. Dohromady Waldeckovy rekonstrukce nemají žádnou vědeckou hodnotu, ale jejich význam tkví v tom, že vzbudily zájem vzdělané veřejnosti o Maye a jejich civilizaci. Devatenácté století je zároveň obdobím, kdy začínají vyplouvat na povrch dlouho zapomenuté kodexy a domorodé kroniky. Drážďanský kodex objevený v knihovně Drážďan, Pařížský kodex, jejž badatel León de Rosny nalezl v koši na papír v pařížské Národní knihovně, nebo Madridský kodex, jehož jedna část byla v majetku potomků Hernána Cortése a druhá část se posléze nalezla ve španělské Královské dějepisné akademii. První luštitelé často z těchto kodexů vycházeli (zvláště z Drážďanského): byl to však až Američan Constantine Rafinesque (1783–1840), který s konečnou platností dokázal, že písmo kodexů je součástí téhož systému, v jakém jsou psané nápisy na klasických reliéfech. Tento muž zároveň rozluštil jednoduchý mayský početní systém sestávající se z čárek a teček, kdy tečky představovaly jednotky a čárky pětky. Tento objev se později stal klíčem k rozluštění mayských astronomických údajů. Mluvíme-li o devatenáctém století a prvních cestovatelích, nemůžeme v této souvislosti nezmínit Johna Lloyda Stephense (1805–1852) a jeho společníka, kreslíře Fredericka Catherwooda. Stephens nám zanechal dvě knihy zaznamenávající jeho cesty po Mexiku a Střední Americe, Incidents of Travel in Yucatán a Incidents of Travel in Central America, Chiapas and Yucatán. Stephens s Catherwoodem zcestovali množství mayských vesnic i rozpadlých měst, zejména Palenque a Stephensovy popisy a Catherwoodovy vysoce kvalitní ilustrace představují dodnes důležitý pramen ke studiu mayské kultury. Stephens byl jedním z prvních, kdo předpokládali, že stará města postavili předkové dnešních Mayů a že nápisy zaznamenávají archaickou formu současných jazyků mayské rodiny. Takový názor zní dnes triviálně a samozřejmě, ale v tehdejší Evropě bylo smutným zvykem připisovat autorství rozbořených mayských staveb záhadným zmizelým civilizacím nebo evropským kolonizátorům (různé zdroje mluvily například o obyvatelích bájné Atlantidy nebo o deseti ztracených kmenech Izraele): eurocentrismus té doby nepovažoval za možné, aby tak monumentální budovy postavili předkové oněch chudých, nevzdělaných a negramotných mayských rolníků.
PRVNÍ POKUSY S objevem kodexů se začaly množit nejrůznější pokusy o rozluštění písma. V podstatě od počátku mayské epigrafie v ní existovaly dvě základní tendence. Za prvé, přístup „ideografický“, který věřil, že mayské písmo znázorňuje myšlenky a ideje, nikoli však mluvený jazyk. Naproti tomu „fonetický“ přístup hájil názor, že glyfy jsou záznamem mluveného jazyka a že jsou od něj naprosto neoddělitelné. Tento druhý přístup zažil svůj krátký okamžik slávy ve chvíli, kdy francouzský cestovatel abbé Charles Etienne Brasseur de Bourbourg (1814–1874) objevil Landovu kroniku i s její pasáží o písmu. Tento víceméně amatérský nadšenec pochopitelně zajásal, že se mu dostalo klíče ke čtení hieroglyfů: když se však pokusil aplikovat Landovu abecedu na některé mayské nápisy, žalostně pohořel, výsledek nedával vůbec žádný smysl. I přes to, že Brasseur do konce svého života tvrdil, že Landova abeceda je přeci jen správná (a užíval k tomu i těch nejabsurdnějších argumentů), jeho práce vyvolaly velmi odmítavou reakci na fonetický přístup. Vědci došli k závěru, že Landa prostě špatně pochopil své informátory, kteří beztoho již nejspíš předkolumbovské písmo příliš neznali, a jeho „abeceda“ nemá žádnou hodnotu. Ideografický přístup na dlouhou dobu téměř drtivě zvítězil. I přesto, že na počátku dvacátého století existovalo několik „foneticistů“, rozhodující slovo měli jejich odpůrci, především vynikající německý ikonograf Eduard Seler (1849–1922). Samo luštění začalo velice rychlou analýzou matematických a kalendářních údajů, kterých je v nápisech obrovské množství. Zásluhu o něj má především německý knihovník Ernst Förstemann (1822–1906), který dokázal vyluštit nejen údaje solárního a sakrálního kalendáře a dlouhý počet (jakýsi mayský letopočet), ale dokonce i doplňkovou sérii s údaji o fázích měsíce; navíc se mu podařilo analyzovat některé části Drážďanského kodexu jako astronomické tabulky. Förstemannovy objevy byly významné a rozhodující, ale ostatní znaky jiné než matematické povahy zůstaly nerozluštěny. Navíc pozornost, jaká se v nápisech věnovala číslům, astronomii a časovým údajům, vyvolala mezi mnoha vlivnými badateli první poloviny dvacátého století názor, že mayská civilizace byla mírumilovnou společností uctívačů času; osoby vyobrazené na stélách byly pak považovány za kněze, kteří tuto teokracii vedli. Mayové podle těchto názorů nevedli války ani neprovozovali lidské oběti, na rozdíl od svých sousedů Aztéků, proslulých krutostí a krvelačností; místo toho v míru a harmonii obdělávali svá kukuřičná pole, zatímco kněží se zabývali pozorováním hvězd a astronomickými výpočty; jejich záznamy nemluví o pomíjivé světské historii, ale o posvátném čase jakožto homogenním proudu. Významným představitelem této teorie by Sylvanus Griswold Morley (1883–1948), jeden ze dvou nejvlivnějších mayistů první poloviny dvacátého století. Morley byl především archeolog a hlava projektu vykopávek a rekonstrukce, který Carnegie Institution ve Washingtonu vedl v mayském městě Chichén Itzá, ale luštění bylo jeho velkou vášní. Zasloužil se hlavně o publikaci množství epigrafického materiálu (bohužel nevalné kvality), pozornost však v tomto korpusu věnoval především datům: pasáže jiné než kalendářní povahy Morley prostě ignoroval. Morleyho význam pro mayská studia je bezpochyby velký, je však okrajová v porovnání se sirem J. Ericem S. Thompsonem (1889–1975), jednou z nejvýznamnějších postav mayistiky vůbec. Thompsonův přínos zejména co se týče některých aspektů mayského náboženství byl skutečně velký a jeho knihy velmi silně ovlivnily několik generací badatelů i vzdělané veřejnosti – dokonce i u nás, viz například jeho Slávu a pád starých Mayů, nadlouho prakticky jedinou soubornou knihou o Mayích v češtině, nepočítám-li Morleyho Maye, práci zastaralou už v sedmdesátých letech, kdy u nás prvně vyšly. Thompsonův vliv byl tak veliký, že v první polovině století prakticky platilo, že teorie, které Thompson neposvětil, odsoudila i většina ostatních badatelů. To mělo bohužel i svou negativní stránku – byl to například právě on, kdo zformoval mýtus o mírumilovném mayském knězi-astronomovi ve vší jeho naivitě. Thompson patřil mezi vášnivé a neústupné zastánce „ideografického“ přístupu. Podle něho bylo mayské písmo velký mišmaš neustálených znaků, které se částečně vžily, částečně vznikaly momentální improvizací písaře. Jejich funkce byla spíše mnemotechnická, domníval se Thompson, a rozhodně nedokázalo zachytit všechny gramatické finesy mluveného jazyka. Během Thompsonova života se objevilo několik osamocených pokusů o dešifrování pomocí fonetického přístupu, především jeden, jehož autorem byl Benjamin Lee Whorf, Thompson doslova strhal a zdiskreditoval natolik, že mladého vědce nebral téměř nikdo vážně. Jinými slovy, stav bádání byl zhruba před šedesáti lety následující: po téměř celém století učeného handrkování v podstatě zvítězil ideografický přístup a mayské písmo bylo považováno v podstatě za nerozluštitelné: veškeré pokusy o čtení ne-astronomických pasáží nápisů selhaly a vědci pomalu začínali docházet k názoru, že je to proto, že mayské znaky ve skutečnosti ani plnohodnotným písmem nejsou.
OBRAT V BÁDÁNÍ Radikální zlom přišel v padesátých letech, a to tím nejméně očekávaným způsobem: jeho protagonistou byl Jurij Valentinovič Knorozov (1922–1999), ruský lingvista z Leningradské univerzity, kterému se konečně podařilo obrátit mayskou epigrafii na správnou cestu. Nejednalo se o mayistu, dokonce ani o mezoamerikanistu (pokud by bylo možné o něčem takovém v padesátých letech mluvit) – Knorozov byl specialista na jazyky a písemné systémy, zabýval se egyptologií, sinologií a japanistikou a dobře znal písemné systémy, které tyto civilizace vyvinuly. Když se na popud svého učitele začal zabývat mayským písmem, obrátil pozornost k Landově abecedě a pokusil se domyslet, jak vlastně vznikla. Jeho rekonstrukce byla následující: františkán si nejspíše sedl se svým informátorem (jeho informátory mimochodem byli Gaspar Antonio Chi a Juan Nachi Cocom, potomci mayských panovnických rodů, nepochybně oba dokonale gramotní) a postupně mu přeříkával celou abecedu ve španělské výslovnosti: a, be, ce, de, e, efe, hache... Informátor měl za úkol zapisovat tato písmena, zapisoval tedy to, jak mu ony zvuky zněly. Knorozov uvažoval následovně: pokud by mayské písmo bylo alfabetické, tak jako naše latinka, předložil by písař vždy jen jeden znak na každý zvuk. Naproti tomu, pokud by bylo logografické, tedy mělo-li by znaky pouze pro celá slova, a nikoli pro fonetické jednotky (jak už skoro celé století tvrdila „ideografická“ škola), nemohl by písař některé znaky zaznamenat vůbec, protože by taková slova v yucatéckém mayském jazyce, kterým Chi a Cocom mluvili, vůbec neexistovala. Fakt, že jsou ale „písmena“ zastoupena všechna, musí znamenat jediné: mayské písmo má nutně alespoň zčásti fonetickou hodnotu, v tomto případě sylabickou (tj. zaznamenávající slabiky): písař zaznamenával v některých případech existující mayská slova, v jiných jen zvuky. To je, jak již dnes víme, například případ písmene A – kromě znaku pro ja, „voda“, zaznamenal píšící Maya i znak ak, „želva“, a aj, „pán“ nebo „vládce“. Všechna tato tři slova, aj, ja i ak, mohla odpovídat španělskému a a písař chtěl odvést dobrou práci. Na základě porovnání s jednou pasáží z Drážďanského kodexu pak Knorozov prokázal, jak tyto sylabické znaky fungují v praxi: spojují se spolu dohromady do slov nebo mohou jen upřesňovat čtení logogramů, tedy znaků pro celá slova. Texty se pak, jak dokázal, drží slovosledu typického pro mayské jazyky: nejprve sloveso, za ním následuje předmět, nakonec teprve podmět. Svůj fenomenální objev, který převrátil dějiny mayského luštění naruby, pak Knorozov uveřejnil v časopise Sovětskaja Etnografija; jeho redaktoři k němu přidali nezbytnou předmluvu o tom, kterak ruský socialistický člověk dokázal uspět tam, kde selhala západní věda. Snad právě tato propagandistická předmluva tolik rozzuřila Erica Thompsona, známého svou averzí ke komunismu – nebo možná to byl fakt, že si někdo dovolil oživovat teorie, které on sám považoval za slepé a dávno mrtvé. Výsledkem nicméně bylo, že odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Ve své recenzi Thompson strhal svým typickým květnatým jazykem Knorozovův objev tak, že na něm nezůstala nitka suchá, přičemž bohatě využíval munice, jíž mu poskytl sovětský úvod. Tím se mu sice podařilo Knorozova na nějakou dobu zatlačit na okraj povědomí západních badatelů, ale ani v tom neuspěl zcela: někteří nebojácní Američané, zejména pozdější velikáni Michael Coe a David Kelley, psali na Knorozova oslavné recenze a rozšiřovali anglické překlady jeho textů. I přesto se však ruský epigraf dočkal skutečného celosvětového uznání až po Thompsonově smrti v roce 1975. Další postavou, která změnila náhled světa na mayskou civilizaci, byla dcera ruských emigrantů do USA Tatiana Proskouriakoff (1909–1985). Tato žena začala svou mayistickou kariéru, když se nechala najmout Sylvanem Morleym jako kreslířka pro jeho archeologické projekty, zejména pak ve městě Piedras Negras. Postupně se začala zajímat o stylistický vývoj mayského umění a světový věhlas jí přinesly kunsthistorické práce o architektuře a reliéfu vydané v padesátých letech. Bod zlomu však přišel, když se začala zabývat nápisy na stélách a podařilo se jí identifikovat dva často se opakující glyfy, které měly přímou návaznost na data: tato konkrétní data pak nepatřila výročním slavnostem a nedala se v nich vysledovat žádná pravidelnost. Proskouriakoffová na základě ikonografie stél usoudila, že se musí jednat o datum narození a nástupu na trůn osoby vyobrazené na stéle, což se posléze beze zbytku potvrdilo. Tento objev znamenal další ránu thompsonovskému vidění světa – to, co nápisy zaznamenávaly, byla plnokrevná historie, a jak se později ukázalo, historie plná válek a ukrutností, které snad nebyly tak masové, jako ty aztécké, ale krutostí si s nimi v ničem nezadaly. Thompson kupodivu reagoval na objevy Tatiany Proskouriakoffové vlažně a nijak zaníceně ji nekritizoval. Toto odhalení spolu s obnoveným fonetickým přístupem k mayskému písmu odstartovalo lavinu objevů, která se řítí po hlavách mayských badatelů dodnes takovou rychlostí, že jim oči přecházejí. Nastal nový věk mayské epigrafie, jehož první událostí bylo uspořádání minikonference Palenque Round Table v roce 1973. Organizátorka, známá mayistka-nadšenkyně Merle Greene Robertsonová, chtěla původně pouze sezvat dohromady lidi, kteří se zajímají o ruiny Palenque, snad nejznámějšího mayského města vůbec. Sešli se zde budoucí vedoucí mozky mayského epigrafického výzkumu v čele s americkou malířkou Lindou Scheleovou, lingvistou Floydem Lounsburym a epigrafem Peterem Matthewsem, tehdy ještě studentem. Z jejich spolupráce ten den vznikl historicky první pokus rekonstruovat část dynastie mayských králů, který se beze zbytku zdařil: z nápisů začaly vystupovat skutečné osoby mayských králů, byť tehdy ještě pod přezdívkami, a postupně se začaly rýsovat i jejich příbuzenské vztahy. Památnou postavou, která tehdy jako první opět získala své skutečné jméno, byl vládce Palenque zprvu přezdívaný „Král Štít“, nicméně fonetickou hodnotu glyfu jeho jména, „Pakal“, odhalili vědci velmi záhy. Tak začalo období, jemuž vévodila zemitá postava nedávno zesnulé Lindy Scheleové (1942–1998): její knihy, zejména Maya Cosmos nebo Code of Kings, jsou dodnes povinnou četbou na amerických vysokých školách. Kolem ní se shromáždilo mnoho dalších badatelů i studentů, kteří se měli stát představiteli následující generace epigrafů. Takže zatímco Schele spolupracovala s Lounsburym, Matthewsem a antropologem Davidem Freidelem, pod jejím vlivem vyrůstaly osobnosti, kterým je dnes kolem čtyřiceti až padesáti let a které v současnosti vévodí světové mayistice. Patří mezi ně především religionista Karl Taube, lingvistka Barbara McLoad, epigraf Steven Houston a především nejvýznamnější současný odborník na mayské písmo David Stuart. Ani na druhé straně oceánu se výzkum nezastavil: ruskou mayistiku dnes na světových konferencích reprezentují mladí epigrafové Dmitri Beliaev nebo Alexandre Tokovinine. Kromě několika málo prací Františka Vrhela se v Čechách z převratných událostí posledního desetiletí prakticky nic neobjevilo a vzdělaná veřejnost vychází bohužel dodnes z informací, které byly platné naposledy za života Erica Thompsona. Je to veliká škoda, protože mayská epigrafie je dynamicky se rozvíjející mladá disciplína: v oblasti studia starověkých civilizací k takovým momentům dochází dnes již jen velmi zřídka.
LITERATURA M. D. Coe, Breaking the Maya Code, New York 1995; D. Kelley, Deciphering the Maya Script, Austin 1976; S. Martin – N. Grube, Chronicle of the Maya Kings and Queens: Deciphering the Dynasties of the Ancient Maya, London – New York 2000; P. Matthews – L. Schele, Code of Kings: The Language of Seven Sacred Maya Temples and Tombs, New York 1998; J. Mongomery, Dictionary of Maya Hieroglyphs, New York 2002; J. Montgomery, How to Read Maya Hieroglyphs, New York 2002.
Zuzana M. KOSTIĆOVÁ (nar. 1980) je doktorandkou Střediska iberoamerických studií FF UK v Praze. Zabývá se mezoamerickou a zvláště mayskou kulturou a náboženstvím.