Nemáme a zřejmě ještě dlouho mít nebudeme celkové vypsání dějin českého teologického myšlení. Chybí přípravné analytické práce, které by umožňovaly syntetické uchopení tématu. Obzvlášť některá období představují skutečná bílá místa, v nichž nebylo doposud přikročeno ani k předběžnému ohledání badatelského pole; množství pramenného materiálu teprve čeká na své utřídění a zpracování. Tento deficit je zřejmý pro 17. a 18. století, poněkud paradoxně však i pro dobu nedávno minulou. Právě na ni se soustřeďuje kniha Vojtěcha Novotného, která je prvním krokem ke zmapování vývoje české katolické teologie v čase komunistické diktatury.
Novotného práce, jak ostatně napovídá její podtitul, je povýtce přípravou a výzvou k dalšímu bádání. Dějiny teologie autor chápe jako disciplínu, která stojí na pomezí mezi církevními dějinami (tedy vědou neteologickou) a systematickou teologií. V posledku směřuje k postižení toho, jak bylo Zjevení reflektováno v dějinách církve. Tento úkol, který je věcí teologické hermeneutiky, však předpokládá poznání historických skutečností, v jejichž kontextu byly výpovědi víry v minulosti formulovány a které je spoluurčovaly (slovy autora: „Věcně i metodicky je zapotřebí, aby byla studována i témata, jež umožňují stanovit, kdo se teologii věnoval, jaká byla vnitřní chronologie jeho díla, jaké měl prameny, prostředky a podmínky v kontextu církve a společnosti své doby“). Tuto první část dějin teologie Novotný nazývá historickými prolegomeny a sem také (s výjimkou poslední kapitoly) spadá jeho monografie. Českou katolickou teologii přitom nechápe jako teologický program či školu vycházející ze specifických podmínek, s nimiž se církev musela vyrovnávat po nástupu totalitního režimu (Zvěřina), ani jako svébytný projev národní povahy (Špidlík), ale jako teologickou reflexi katolických křesťanů, „kteří se hlásí k místní církvi v českých zemích jako ke své a podílejí se svou prací na jejím bytí a poslání“.
Na základě archivních i uveřejněných pramenů autor sleduje rozvoj utajovaného studia teologie po roce 1950 (studium v internačních táborech, při jednotkách PTP, ve věznicích; studium organizované diecézí, řády i jednotlivci), registruje a charakterizuje česká oficiální i neoficiální katolická periodika a (teologicky) nejvýznamnější periodika exilová (Duchovní pastýř, Via, Teologické texty, Katolické noviny, Nový život, Studie), všímá si přístupnosti zahraniční teologické literatury (Pokoncilní knihovna při Arcibiskupství pražském), nakladatelského působení České katolické charity, práce teologické a liturgické komise i katolického podílu na českých biblických překladech (Heger, Škrabal a Petrů, Col, účast na českém ekumenickém překladu). Novotný rovněž podává bilanci dosavadního bádání, v níž se zřetelně odráží velikost dluhu, který naše věda vůči dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století má.
Poslední kapitola se z celku práce vymyká ve dvou ohledech: narozdíl od předchozích částí knihy, které vycházejí z autorovy disertace, je přepracováním již uveřejněných časopiseckých studií a svou povahou překračuje rámec historických prolegomen směrem k jejich završení v teologické hermeneutice. Je věnována rozdílnému pojetí "teologie umírající církve" v českém katolickém (Mádr, Zvěřina, Bouše) i evangelickém (Trojan, Tyralík) prostředí. Jednotlivé koncepty přitom nejen představuje a rozebírá, ale i vykládá a v případě prvních tří teologů odhaluje christologické pozadí jejich výpovědí.
Novotného kniha je cenná nejen bohatstvím sneseného empirického materiálu, ale — vzhledem k nahodilosti, nekoncepčnosti a roztříštěnosti dosavadního výzkumu dějin české teologie — i svou úvodní teoretickou studií, kterou lze chápat jako program a vybídnutí k další soustavné práci na tomto poli.
Karolinum, Praha 2007, 222 s., 200 Kč