Člověk, který si je vědom vlastní identity, má vztah k místu, kde žije, a cítí přiměřenou hrdost na svou zemi a její dějiny. Chápe architektonické dědictví jako potřebnou součást svého životního prostoru. Dokáže historické stavby vnímat, ocenit a mít z nich radost. Kdo zná dějiny svého okolí, je vnímavější k jeho osudu. To všechno jsou předpoklady k tomu, aby lidé přijali památky „za své“.
Budeme-li památkovou péči definovat jako vědomou snahu chránit ohrožené hodnoty vzniklé v minulosti, pak dojdeme k tomu, že základem památkové péče je kultivovaná společnost a jejími prostředky výchova, osvěta a vzdělání.
Co se činí pro to, aby veřejnost vnímala památky a památkovou péči pozitivně? Zatím velmi málo. Působení státní památkové péče je omezeno pouze na výkon zákona. Důsledkem je absence osvěty a programů systematicky propagujících význam péče o památky. Chybí snaha zařadit výchovu k chápání kulturního dědictví do školní výuky. V systému není místo pro spolupráci s veřejností a občanskými iniciativami. Prestiž oboru se pohybuje v záporných hodnotách. Památková péče degradovaná na úředničinu postrádá vědecké zázemí, které by rozvíjelo její teorii a obhajovalo její úlohu ve společnosti. To, že památková péče na rozdíl od jiných srovnatelných oborů — například dějin umění — nemá zatím adekvátní zastoupení na vysokých školách, ji staví s těmito obory do nerovnoprávného postavení a má samozřejmě negativní dopad na kvalitu výstupů. Úskalí zjednodušení památkové péče pouze na zákon dobře vystihuje citát Josefa Švehly z roku 1924: „Žádný příkaz, žádný zákon, žádný trest a byť nejlépe a nejostřeji byl k veřejnosti pronesen, nepomůže ochrániti ani stébla trávy v pažitu, není-li především v lidech samých oněch citů, jež působí, že člověk v úctě zastaví svou hrabivost a své osobní zájmy před památkami minulosti.“ Památkovou péči je potřeba vyvést z izolace. Nikoliv nový památkový zákon, ale účinná pomoc vlastníkům, zapojení veřejnosti, publicita, výchova, spolupráce s jinými obory a v neposlední řadě také zakotvení oboru památkové péče na akademické půdě je to, co je potřeba. V polovině května letošního roku se v Opavě uskutečnil seminář Památky ve Slezsku zaměřený na ochranu kulturního dědictví a aktuální problémy památkové péče. Ve studentském klubu hotelu Koruna se sešla okolo stovky účastníků. Akci uspořádaly společnými silami Slezská Univerzita v Opavě, Sdružení historiků České republiky a občanské sdružení Za Opavu. Převahu auditoria tvořili vysokoškolští studenti a lidé, které památky zajímají, i když se jejich ochraně nevěnují profesionálně. Seminář byl úspěšný. Je naděje, že příští rok bude pokračovat dalším ročníkem a založí se tak nová tradice. Mimořádný význam semináře je v pozitivním příkladu vtažení památkové péče do veřejného prostoru.
Náhoda? Nikoliv. Slezská univerzita je mezi našimi humanitními vysokými školami zatím spíše výjimkou, protože se památkové péči věnuje systematicky. Na tamní Filozoficko-přírodovědecké fakultě běží kombinované studium, jehož posluchači se vedle historických a teoretických disciplín seznámí i se základy praktické péče o kulturní dědictví, včetně architektonického dědictví. Výuky se účastní odborníci, konají se akce, zvětšuje se okruh lidí, u kterých poznání probouzí zájem. Státní památková péče získává podporu, ale také zpětnou vazbu, protože poučené a zainteresované publikum si všímá nejen úspěchů, ale i přehmatů.