Výstava Slezsko — perla v České koruně, probíhající od jara 2006 ve slezské Lehnici a na přelomu let 2006—2007 v Praze ve Valdštejnské jízdárně, znamenala po mém soudu výstavní událost. Byla skvěle promyšlena: ukázala tři údobí, kdy se nejtěsněji vázaly, prolínaly a vzájemnými impulzy jiskřily duchovní i umělecké síly obou zemí. Až do třetiny 14. století bylo Slezsko výtvarně Čechám cizí, a dokonce se zdá, jako by na svého většího, horami uzavřeného a jazykově cizího souseda shlíželo s jistou nedůvěrou a tradičně rozvíjelo povýtce podněty západní. Teprve od poloviny 14. století ukázala velká umělecká exploze v Čechách nezbytnost vazeb vzájemného soužití. Z české strany šlo jistě o intenční i mimoděčnou snahu připoutat nově inkorporovanou zemi, ve Slezsku nejprve o oprávněný obdiv k duchovní mohoucnosti pražského centra, pak o rychlé přejímání jeho nových forem, asi od poslední třetiny století už tak dokonale zažitých, že později nerozlišíme tvorbu obou zemí. Od sklonku století se na českém základě rozvíjí vlastní umění Slezska a v době, kdy Čechy v předvečer husitství opouštějí formální výboje, dochází ve Slezsku k jejich dovršení v monumentalitě až ohromující (Kalvárie na trámech triumfálních oblouků ve vratislavských kostelech).
Tato první epocha vazeb končí kolem roku 1430 a bylo by bývalo hrubou chybou, pokoušet se o komparace uměleckých děl v následujícím století, kdy Slezsko plně žije jako organická součást dravého proudu německé pozdní gotiky, kdežto do "království dvojího lidu" jsou významní umělci pouze povoláváni z okolní ciziny. (V tomto i v mnoha dalších ohledech recenze Jiřího Fajta v časopise Ateliér příliš zřetelně prozrazuje autorovu nelibost nad tím, že by některá výstava mohla být významnější či podnětnější než jeho Karel IV. na Pražském hradě.)
Zato rudolfinské období zazářilo sluncem humanismu, ve Vratislavi snad dokonce jasnějším než v Praze. Pro Prahu znamenal manýrismus povýtce umění dvora, kdežto Vratislav měla silnou vrstvu patriciátu a v přilehlých panstvích i šlechty, která si dychtivě osvojovala nové formy a skutečně jimi žila. Posléze pro baroko mají vazby obou zemí důležitost naprosto zásadní.
Na výstavě spolupracovaly desítky našich a polských vědců, podílela se na ní řada muzeí a galerií. Zde není možno podat výčet exponátů, ale nezdržím se, abych nepřipomněl aspoň nejpřitažlivější. V souboru gotické plastiky to jistě byla naše sv. Kateřina z Jihlavy a jako její protějšek vystavená Madona ze Šternberka, ze slezských rovněž sv. Kateřina a Krásná Madona z Vratislavi. Nad nimi by bylo možno snout dlouhé hodiny teorie o gotickém humanismu i absolutní formě, v jistém smyslu předčící renesanci. Z manýristických prací nepochybně Vriesův Kristus u sloupu ze Zaroviny a pak dva — poprvé divácky přístupné — oltářní obrazy z chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Smutek renesance kolem roku 1620 reprezentoval magický náčrtník vratislavského fortifikacionsbaumeistra Friedricha Jungermanna. Z baroka aspoň melodicky zpěvné malby Willmannovy, proti nimž se obrazy Brandlovy jeví až nemalířsky reliéfní; v plastice brokofovské dědictví Jana Jiřího Urbanského. Výstava vskutku dala, co bylo možno dát. A znaje podmínky v polských institucích, mohu s dobrým svědomím odmítnout kritiku, požadující více.
Čtyřjazyčný katalog, přebohatě ilustrovaný byl následován už v dubnu 2007 rovněž čtyřjazyčným sborníkem esejů a k oběma se jistě přidruží sborníky z vědeckých konferencí, pořádaných v Polsku i v Praze.
Výstava umožnila pochopit umělecké vazby dvou kdysi srostlých a pak po čtvrttisíciletí roztržených zemí. Vazby do té míry živé a důvěrné, že v oddělení jejich výpovědi ztrácejí srozumitelnost, kdežto v jejich spojení slyšíme nápověď i ohlas a vidíme podnět i jeho rozvinutí a začasté ani najisto nepoznáváme, která ze zemí impuls vyslala a která na něj odpovídá. Krátce: došlo tu ke scelení dosud rozbitého obrazu.
A úplně nakonec — věru se mi nechce chválit ředitele Sbírky starého umění Národní galerie Víta Vlnase, ale komu čest, tomu čest: myslím, že nikomu jinému by se tak grandiózní projekt nepodařil realizovat. A když už jsen pochválil, tak ať z toho taky něco mám: což kdyby výstava měla pokračování vazbami Čech s Braniborskem, Ordenslandem a Gdaňskem kolem roku 1400? Netroufám si ani domyslet, co všechno by nám taková expozice přinesla.