Dramatik Václav HAVEL
Máme-li, pokud jde o dnešek, určité konkrétní zámysly, pak obvykle dějiny interpretujeme tak, aby poučení, které z nich vyplyne, mluvilo ve prospěch těchto našich zámyslů. A to není příliš dobré, protože to může velmi snadno vést k překrucování dějin, a tedy k nepravdě. A poučení, získané z nepravdivých informací, není vlastně ve skutečnosti poučením. Proto si myslím, že nejlépe mohou dějepisci posloužit dnešku, když se na něj nebudou ohlížet a budou hledat prostě pravdu o dějinách "jako takových", tedy pravdu co možná nejobjektivnější. Čím více této pravdy naleznou, tím více dají dnešku příležitostí ke skutečnému poučení. Nevím, zda to není "objektivistická úchylka", ale nikdy jsem nepochopil, co se tím myslí, když se vědcům vytýká objektivismus. Úsilí o maximální dosažitelnou objektivitu je přece podstatou každé vědy. Nemyslím si, že věda spasí svět a že nejsou pravdy důležitější, než ty takzvaně "objektivní"; nicméně pokud jsme se jednou rozhodli pro vědu, nezbývá nám, než za svým rozhodnutím stát, byť by byly výsledky našeho bádání sebenepříjemnější. Anebo — druhá možnost — toto rozhodnutí odvolat. Nelze je však odvolávat a předstírat přitom, že se za ním stojí, anebo je odvolávat pouze tam a tehdy, kde a kdy se to hodí. To je pštrosí politika, která mívá ze všech možných řešení vůbec ty nejtrapnější konce.
Samo FALŤAN, CSc.
Prial by som si, aby naše poučenie z dejín bolo vždy čo najmúdrejšie a to najmä:
Aby naša historická veda ukázala presvedčive, že historický akt vzniku ČSR bol správným dejinným rozhodnutím pred 50 rokmi (...).
Aby naša historiografia práve v tomto roku 50 vyročia VOSR znovu bez zbytočných frází ukázala (najmä mladým) skutočne svetodejinný význam tejto proletárskej revolúcie — aby rozborom dejinného vývoja posledných 50 rokov ukázala, že československo-sovietské priateľské a spojenecké vzťahy na princípe vzájomnej úcty sú vecou srdca aj rozumu, bytia a žitia našich národov.
Dějiny a současnost č. 6/1967, s. 10—11