Druhý svazek antologie, zachycující vývoj sto let trvajícího sporu nejen o smysl českých dějin, nýbrž také o jejich pojetí a o český národní charakter, příznačně rámují dva eseje. Otevírá jej Patočkova úvaha „Česká vzdělanost v Evropě“, vydaná již v dusném ovzduší začínajícího protektorátu, a uzavírá brilantní zamyšlení Jaroslava Marka „Hledání smyslu“, poprvé zveřejněné v samizdatu roku 1989 a bilancující v kontextu moderní historiografie a filosofie přínos někdy až bezbřehé diskuse o obsahu, směřování i oprávněnosti české národní existence. Intenzita těchto problémů vyvstala v pěti desetiletích totality s naléhavostí, již nemohli H. G. Schauer a T. G. Masaryk, kteří debatu rozpoutali, ani dohlédnout. To byl zřejmě důvod, proč se editor rozhodl zařadit do výboru téměř výhradně texty autorů, kteří fašistickou, nacistickou i komunistickou ideologii odmítli, případně se s ní po čase rozešli. Antologie tudíž nechce pokrýt dimenzi pokračujícího sporu v jeho úplnosti, nýbrž programově dává zaznít hlasům rozmanitého názorového zbarvení (od existencialistů přes fenomenology, evangelíky až po rozličně orientované disidenty), avšak přesvědčených, že komunistický režim není konečným vyústěním českých dějin.
I když editor v rozsáhlé předmluvě svůj přístup srozumitelně vysvětlil a zároveň postihl širší souvislosti, v nichž publikované texty vznikly, nepovažuji jeho řešení za šťastné. Liší se totiž poněkud od koncepce prvního svazku a zároveň nebere ohled na mladší generace, které se v komplikovaných a pro ně časově vzdálených záležitostech dostatečně nevyznají. Zájemce, jenž by chtěl prostřednictvím antologie získat plastický přehled o hlavní linii a konturách sporu ve vymezeném časovém úseku, bude možná zklamán. Nenalezne zde žádný příspěvek, ilustrující poměrně ostré diskuse mezi květnem 1945 a únorem 1948, natož byť jen jedinou stať Zdeňka Nejedlého, ačkoliv právě s ním autoři zastoupení v Havelkově výboru (Rio Preisner, Josef Bezdíček i mnozí další) velmi obsáhle polemizují. Postrádám tu však i závažná vystoupení z II. sjezdu československých historiků (Zdeněk Kalista, Jaroslav Werstadt), posledního velkého diskusního fóra před komunistickým převratem. Obdobné výtky se dají aplikovat i na léta 1967—1969, kde chybějí zvláště práce Františka Červinky, Roberta Kalivody, Karla Bartoška a Lubomíra Nového, přímo neomluvitelná je pak absence slavného a Schauerovy dvě otázky znovu aktualizujícího projevu Milana Kundery na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967. Také na něj (a rovněž na Karla Kosíka) se četné otištěné příspěvky (Jaroslav Marek, Ivan Sviták) odvolávají. Hlas reformních komunistických intelektuálů v jejich hvězdné chvíli není, pomineme-li specifický případ Svitákův, prostě slyšet. Námitka, že rozsah publikace není nafukovací, sotva obstojí. Stačilo vypustit nic neříkající příspěvky Josefa Bezdíčka, Ladislava Jehličky, Matthewa Spinky, respektive čistě masarykovské pojednání Josefa Lukla Hromádky. Ani celková kompozice knihy není zrovna vzorem proporčnosti. První tři dekády vyplňují pouhou třetinu rozsahu, zatímco období 1970—1989 dostalo, asi se zřetelem k významu disentu a Charty 77 (z tzv. šedé zóny je zastoupena toliko závažná stať Josefa Petráně), podstatně větší prostor.
Každý editor má však svaté právo sestavit výbor podle vlastního uvážení a pokládat vznesené výhrady a námitky za podružné. Ostatně jejich cílem rozhodně není smysl potřebné publikace, obohacené o informativní biogramy z pera Petra Šámala, snižovat. Sám fakt, že umožňuje nahlédnout do dobového myšlení o českých dějinách a českém osudu v pohnutém padesátiletí, je nanejvýš záslužný.
Při pročítání úvah, studií, referátů, esejů a dokumentů, které spolu polemizují, souhlasí, avšak především vedou dialog, si nelze nepoložit otázku, co z nich zůstalo dosud inspirativní a co již v důsledku změněné politické situace vyhlíží jako pěna dne, eventuálně jako touha manifestovat i v nepříznivých podmínkách vztah ke komunisty zatracovaným tradicím a hodnotám. Všechny příspěvky sice zestárly, mají nyní více pramenný než aktuální rozměr, přesto z mnohých nevyprchal strhující étos (jako pars pro toto připomínám sršatou polemiku Václava Černého s T. G. Masarykem a Janem Patočkou) a řada z nich může stále sloužit jako doklad pronikavého i předvídavého vědeckého myšlení. Sem patří Svitákova dokonalá "věštba" průběhu tzv. normalizace (jeho druhý příspěvek, ač otištěný roku 1989 a v souladu s tímto datem zařazený do antologie, prokazatelně vznikl o jedenáct let dříve), koncepční historické úvahy Jana Křena, precizně anticipující budoucí vývoj (včetně nutné deziluze z poznání idealizovaného, leč ve skutečnosti až k nesnesení komercionalizovaného Západu), bystré postřehy Bedřicha Loewensteina (potřeba identity v globalizovaném světě) i zamyšlení Jaroslava Marka, zřejmě nejkvalifikovanějšího znalce sporu o smysl českých dějin. S odstupem času se naopak tolik diskutovaný dokument Charty 77 Právo na dějiny jeví spíše jako pamflet, záhy oprávněně kritizovaný Jaroslavem Mezníkem, nicméně i po letech upoutá svým upřímným morálním apelem.
Spolu s jeho autory se opět můžeme ptát, zda máme právo na dějiny i dnes, kdy se zdá česká otázka zase jednou definitivně vyřešena a kdy národní odlišnosti i touha jedince být sám sebou znovu brzdí cestu ke světlým zítřkům. Při čtení některých statí mi běhal mráz po zádech. Cítil jsem ho především v pasážích zdůrazňujících význam životního prostředí, ale také školního dějepisu pro českou společnost. Vždyť v krajině a historii tkví její kořeny, zkušenost i perspektiva. Ruku na srdce! Dokázal si vůbec někdo z tehdejších statečných disidentů představit, že nastane chvíle, kdy se bude zcela vážně hovořit o jednotné evropské dějepisné učebnici, která by historii opětovně udusila pod sjednocujícím ideologickým krunýřem? Česká otázka zkrátka nekončí. Již proto, že dějiny zůstávají nezavršené a budoucnost otevřená.
Torst, Praha 2006, 728 s., 588 Kč