Václav Babinský je patrně dodnes nejpopulárnějším českým loupežníkem. Svědčí o tom i fakt, že po dlouhou dobu byl jediným loupežníkem, pro nějž bylo vytvořeno heslo v české verzi internetové encyklopedie Wikipedia.
Václav Babinský se narodil 20. srpna 1796 na předměstí Litoměřic. Jeho otec pracoval jako nádeník. Když byly Václavovi čtyři roky, přestěhovala se rodina do nedalekých Pokratic. Podle této domovské obce byl později nazýván svými kumpány „Pokratický Venca“. Babinský se stejně jako otec stal nádeníkem. Takto pracoval patrně do svých dvaceti let, kdy musel v roce 1816 nastoupit vojenskou službu. Armáda tak stála na počátku jeho loupežnické dráhy, podobně jako u mnoha jiných loupežníků té doby. Mladí muži často dezertovali z nepříjemné vojenské služby, a protože se nemohli vrátit do normálního života, živili se krádežemi. Babinského odchod z armády byl však svým způsobem originální. Simuloval šílenství a byl přemístěn do ústavu pro choromyslné. Snad to bylo i tím, že mu doba míru skýtala k dezerci méně příležitostí než jiným jeho „kolegům“. Z ústavu pro choromyslné byl Babinský propuštěn v roce 1824. Plných osm let stál mimo normální život a nyní se do něj již nedokázal zařadit. Stal se z něj tulák bez stálého domova, křižoval severní Čechy od Mělnicka a Mladoboleslavska až po Šluknovský výběžek. V tuláckém prostředí našel kumpány, mezi nimi i Aloise Hoffmanna, jehož sestra Apolena Hoffmannová se stala Babinského družkou. Živil se sice krádežemi, ale dařilo se mu ještě dlouhou dobu udržet v oné šedé zóně mezi podezřelým způsobem života a prokázaným zločinem. Teprve od roku 1830 se začal dopouštět zločinů, z nichž byl později u soudu přesvědčivě usvědčen a pro něž se stal známým a obávaným loupežníkem. Babinský byl obžalován celkem z dvanácti zločinů: z vraždy Václava Domina ze Skramouše 17. září 1830; z loupežné vraždy manželů Stránských v Maníkovicích z 8. na 9. října 1831; z vyloupení berní pokladny v Dětěnicích v říjnu 1827; z domnělé loupeže v Brně a ve mlýně na česko-saských hranicích; z loupeže ve mlýně Anny Krouské v Brodích nad Jizerou z 30. na 31. května 1831; z poškození vozu hostinského v Upeřinách na Teplicku 16. října 1833; z loupeže u mlynáře Heineho v Mikulášovicích u Šluknova z 23. na 24. března 1830; z loupežné krádeže u převozníka Krejzy v Brozanech u Litoměřic z 14. na 15. ledna 1830; z loupeže u důchodního Jana Paula v Lysé nad Labem z 1. na 2. května 1830; z loupežné vraždy Jana Blumberga v Horní Kamenici z 4. na 5. července 1833; z násilí při zatýkání v Kuřích Vodách 19. ledna 1832; z falšování cestovních dokladů. Uznán vinným byl ze šesti posledních zločinů, ovšem lze mít důvodné podezření, že se dopustil i některých dalších z uvedených provinění. V letech 1830–1833, jichž se týká tento výčet, byl také několikrát chycen a vyšetřován, ale vždy se mu podařilo uprchnout. Mezi lety 1833–1835 Babinský pobýval v Polsku v okolí Lodže, pravděpodobně proto, že se v Čechách začal obávat uvěznění. Podle vlastních slov si zde pořídil hostinec. Toto tvrzení však nebylo jiným způsobem doloženo. Zajímavou domněnku vyslovil Jiří Svoboda, když si povšiml, že v okolí Lodže je velmi časté příjmení Babiński. Babinský se zde mohl snad ukrývat u svých příbuzných. Na podzim roku 1835 se však Babinský přiblížil k „rodným“ Pokraticům a byl zde chycen a uvězněn. Vyšetřování jeho zločinů se táhlo až do konce roku 1840 – tehdy byl 1. prosince vynesen rozsudek a Babinský byl uznán vinen v šesti z dvanácti bodů obžaloby. Nutno konstatovat, že soud postupoval korektně a odmítal přijmout důkazy nepřímé, takže ač se zdá málo pravděpodobné, že by se například nepodílel na vraždě manželů Stránských z Maníkovic, byl v tomto bodě jednoznačně zproštěn viny. Byl mu vyměřen dvacetiletý žalář, což byl v jeho případě nejvyšší možný trest. Babinský při procesu vytrvale zapíral, uváděl různá falešná tvrzení, kterými se snažil soud oklamat a stále prohlašoval, že je nevinen. Jeho taktika slavila úspěch přinejmenším v tom, že z některých zločinů nemohl být usvědčen. I po svém uvěznění prohlašoval, že je nevinen a dožadoval se revize procesu. Ve stejném procesu byla odsouzena na dvanáct let i Apolena Hoffmannová, která zanedlouho ve vězení zemřela. Svůj trest si Babinský odpykával v brněnském Špilberku a i zde se neúspěšně pokoušel o útěk. V roce 1860 byl převezen ještě do Kartouz (Valdice u Jičína) a roku 1861 byl propuštěn. Jako vězeň se Babinský choval vzorně, neustále chodil s růžencem a při nedělních bohoslužbách předčítal modlitby. František Pěnkava zapsal podle vzpomínek svého otce – dozorce vězňů v Kartouzích – že Babinský přivykl přehnané pobožnosti natolik, že ani nepozoroval, jak je ostatním příliš nápadna. Doufal, že vzorným chováním dosáhne prominutí zbytku trestu, v tom se však zmýlil. Pěnkava k tomu dále píše: Zasloužený trest musel si odpykati celý, nejen na den a hodinu, ale i minutu a vteřinu. A tak byl zklamán ve svém očekávání a proto opouštěl Kartouzy, jsa úplně deprimován, a kdysi obávaný zlosyn, lstivý jako kočka, odvážný jako šelma, odcházel ze brány kartouzské s hlavou sklopenou, tiše a pokorně jako jehně. Krátce před jeho propuštěním se stala zajímavá věc. Babinský požádal o slyšení u ředitele věznice, prohlásil, že trest byl spravedlivý, přestože přišel o nejlepší léta svého života. Žádal, aby byl ponechán ve vězeňské službě, protože by prý společnosti lidské nemohl pohlédnouti bez zahanbení do tváře. Uznal tehdy skutečně svůj trest jako spravedlivý? Zlomil se v něm letitý vzdor? Do jeho mysli nahlédnout nemůžeme, zdá se však, že Babinský vězením v jistém smyslu zlomen byl a následující léta jeho života svědčí o určité proměně osobnosti. Nelze též nepřipomenout, že ven z vězení vycházel už jako stařec pětašedesátiletý. Vězeňská správa ho nakonec doporučila kongregaci milosrdných sester, a tak byl zaměstnán jako zahradník v klášteře v Řepích u Prahy, kde byl nalezinec a později od roku 1867 ženská trestnice. Babinský zde setrval do konce života, tedy ještě plných osmnáct let. Babinský se zřejmě skutečně styděl za své jméno a obával se, jak ho budou lidé přijímat, proto začal používat jméno Adam Müller. Posléze ostych částečně ztratil, a když s překvapením zjistil, že jeho jméno se stalo mezitím legendou, nechal se pobídnout k tomu, aby v hostinci na Pohořelci nebo na rohu Letenské ulice, kam docházel, vyprávěl o tom, jak přepadal kupce na cestách. Historky, které zde líčil, si podle Egona Erwina Kische o sobě přečetl v loupežnických románech. Toto tvrzení se zdá celkem věrohodné, neboť smyšlené románové historky patrně publikum nejspíše mohlo vyžadovat. Ze vzpomínek matky představené Stanislavy Luckerové se dozvídáme o Babinského životě v klášteře. Babinský se pravidelně modlil, ke konci života, kdy trpěl též nespavostí, trávil modlitbami dokonce celé hodiny. Radoval se z pěkných květin, které vypěstoval, nezřídka prý zastavoval kolemjdoucí sestru a ukazoval jí některou květinu se slovy: Hle, podívejte se, tu jsem já vypěstil. Také si občas postěžoval na zkaženost světa (citován je jeho výrok: Poctivý člověk musí se skoro bát jít po silnici). S lítostí vzpomínal na to, jak býval ve vězení spoután, aby se nemohl ani pohnout. Svou poslední nemoc však snášel trpělivě, a když ho někdo litoval říkával prý: Ach, to nic není, já zasloužil daleko více. Poslední tři roky života již nemohl pracovat na zahradě, ale pletl rohože a košíky. Zemřel 1. srpna 1879, v necelých třiaosmdesáti letech. Jeho pohřbu se účastnilo velké množství lidí. Byl pochován na hřbitově pro trestanky u Řep. Jeho hrob je zde dodnes udržován.
BABINSKÉHO ZLOČINECKÁ METODA Většina Babinského zločinů se vyznačuje určitými podobnými rysy. Jeho nejdůkladnější životopisec Karel Novotný charakterizuje metodu Babinského a jeho kumpánů těmito slovy: K nim jako k nočnímu světlu přilétali pobudové z místa, aniž by Babinského a jeho adjutanty osobně a podle jmen znali. A proto Babinský unikal, proto se mu dařily útěky z vězení, ale místní spolupachatelé vždycky uvízli v žalářích a s nimi často také lidé nevinní. Babinský se spojoval s různými lidmi z řad tuláků nebo místních lidí nevalné pověsti. Byli to místní lidé, od nichž se dovídal, kdo má ukryt doma větší finanční obnos. V jednom případě si dokonce syn „objednal“ oloupení vlastního otce – z loupeže však měl jen minimální podíl. Po přepadení se Babinský přesouval rychle na jiné místo. Po loupeži v Mikulášovicích ve Šluknovském výběžku se dokázal dostat hned druhý den do Mělníka, zatímco místní spolupachatelé uvízli v síti zákona. Ale to také byl Babinského záměr. Před akcí se opakovaně představoval jménem místního nedůvěryhodného člověka, aby svedl vyšetřování na nesprávnou stopu. Jistý Sieber se tak například musel přiznat k lesní krádeži, aby nebyl usvědčen z loupeže místo Babinského. Jiný muž byl podezřelý z vraždy spáchané Babinským – zproštění viny dosáhl, ale byl usvědčen z krádeže plátna. Pokud byl Babinský zatčen a vyšetřován, vždy svou vinu zatvrzele popíral. Dokonce někteří soudci v závěrečném přelíčení nebyli stále o jeho vině přesvědčeni a hlasovali několikrát proti konečnému verdiktu. Jeho zapírání však vyhlíželo poněkud prostoduše: při jednom zatýkání pokousal bolestivě ruku kuřivodskému rychtáři Frankemu. Při přelíčení popřel, že se násilím bránil zatčení, a prohlásil, že omylem Frankeho kousl do prstu, když mu chtěl zabránit v sebevraždě. Nabízí se otázka, jak je možné, že člověk vyznačující se takovou prostoduchostí dokázal vytvořit tak rafinovanou zločineckou metodu? Je možné, že prostoduchost byla předstírána, je však také možné, že Babinský svou metodu nevynalezl, ale že se jí kdesi naučil. Pro tuto tezi by mohla svědčit okolnost, že jeho styl se nápadně podobá zločineckému stylu lupičských band, jak ho v obecných rysech popsal německý historik Carsten Küther. Slovo „lupič“ zde používáme pro určitý typ loupežníka, jehož zázemím je tulácké prostředí. Podle Küthera lupiči nevytváří žádná pevná trvalá seskupení. Lupičská skupina se organizuje pouze po dobu akce a také pouze po dobu akce se podřizuje jednotnému velení. Poté se členové ukryjí do anonymní masy potulného obyvatelstva, přičemž příznačné je, že právě tulácké zázemí jim též umožňuje rychle měnit místo pobytu. Z důvodu utajení pak nebývají řadoví členové zasvěceni do všech tajemství velitelů. Tyto zločinecké zvyklosti sice vycházejí přirozeně z možností tuláckého obyvatelstva, zároveň však můžeme předpokládat, že popsané způsoby zločinného jednání se vytvářely dlouholetou zkušeností a že byly v tulácko-zločineckém podsvětí nejspíš předávány „z generace na generaci“. Lze tedy vyslovit přinejmenším hypotézu, že Babinský tuto metodu převzal již hotovu. Jediným prvkem navíc oproti Kütherovu popisu je fakt, že Babinský využíval své spolupachatele též jako oběti.
PROČ NEBYL BABINSKÝ ZBOJNÍK? Kolem Babinského se vytvořila legenda o tom, že bohatým bral a chudým dával. Ještě za první Československé republiky si bylo možné klást vážně otázku, zda Babinský byl, nebo nebyl zbojník. Činí tak například již citovaný Karel Novotný. Tenkrát byla ovšem Babinského legenda doposud velice živá. Fakta o životě Babinského na základě archivních dokumentů zpracoval teprve Novotný, a proto také ve své knize výslovně odmítl představu, že by byl Babinský přepadal výhradně boháče a chudé obdarovával. Od té doby byla také rozpracována sociálně-historická koncepce loupežnictví, která staví otázku trochu do jiného světla. Pro současnou historiografii není základním znakem zbojnictví to, že dotyčný „bere bohatým a dává chudým“. Za základní znak zbojníka lze považovat skutečnost, že se rekrutuje z řad vesnické společnosti a že v ní nachází své zázemí a oporu. V tom je rozdíl oproti zmíněným lupičům, kteří mají zázemí v prostředí tuláků a příslušníků nepočestných povolání. V zahraniční literatuře tuto typologii zavedl E. J. Hobsbawm, který se zabýval zbojníky a zavedl pro ně v angličtině termín social bandit. C. Küther ji dále rozpracoval na německých pramenech, přičemž se zaměřil více na lupiče. Ve své analýze tak mohl stanovit charakteristické znaky obou skupin loupežníků. Tyto dvě skupiny označuje v němčině jako Sozialbandit a der „kriminelle“ Bandit. Zbojníci jsou podle Küthera pro své zázemí v selském prostředí více vázáni na jedno místo. Jsou přesvědčeni o tom, že vedou boj za práva svého stavu, a proto se nepokoušejí svou identitu utajovat. Považují také za smysluplné klást bezprostřední odpor vojenským jednotkám. To ovšem vyžaduje značnou akceschopnost, jejíž podmínkou je jednotné autoritativní vedení. Z uvedených skutečností je zřejmé, že Babinský zbojníkem nebyl. Právě naopak: Babinský je přímo ukázkově učebnicovým příkladem lupiče. Není tomu tak vždy, aby loupežník tak jednoznačně odpovídal svým sociálním zázemím a charakterem činnosti jednomu z oněch dvou uvedených typů.
LITERATURA Eric J. Hobsbawm, Bandits, London 1969; J. Jermář, „Pověsti a vyprávění o Václavu Babinském na Mladoboleslavsku“, in: Středočeský vlastivědný sborník, 1995; E. E. Kisch, Pražský Pitaval, Praha 1946; C. Küther, Räuber und Gauner in Deutschland. Das organisierte Bandenwesen im 18. und frühen 19. Jahrhundert, 2. dopl. vyd. Götingen – Zürich 1987; K. Novotný, Babinský, Praha 1922.
Adam VOTRUBA (nar. 1974) dokončuje doktorandské studium na FF UK v Praze. Zabývá se zbojnictvím a loupežnictvím a jeho obrazem v lidové kultuře.