Práce brněnského historika umění Jiřího Kroupy vyšla poprvé koncem 80. let 20. století a pro zájemce o kulturní dějiny 18. století musela znamenat zásadní průlom. Namísto marxistických schémat nabízela velmi diferencovaný pohled na různé aspekty "pozdního osvícenství", namísto jednostranného zájmu o ekonomickou "základnu" se zaměřila na kulturní činnost. Na průkopnickou práci však v 90. letech nenavázala další syntéza. Historická obec sice vnímala Kroupovu práci jako zásadní příspěvek k dějinám svobodných zednářů, ale nevzala v potaz její interdisciplinární dvoukolejnost. Z těchto smutných důvodů je Alchymie štěstí pořád aktuální a její nové vydání z roku 2006 představuje výraznou pomoc pro český výzkum osvícenství.
Alchymie štěstí měla v původní podobě velmi volnou strukturu, v podstatě se jednalo o řadu samostatných esejí. Zastřešujícím tématem měla být touha osvícenských filosofů po lidském štěstí, kterou Kroupa spatřoval ve filosofii C. A. Helvétia. Mělo se jednat o obdobu renesanční alchymie, avšak s tím rozdílem, že osvícenci nehledali zlato, ale návod na spokojený lidský život. Úvodní pasáže se věnovaly sociálním strukturám, následovaly dvě části o "společenských svazcích", jež se zabývaly svobodným zednářstvím, tajnými společnostmi až po jejich represi v době Františka II. (I.). Kroupa nezastíral důležitou úlohu aristokracie a samostatnou kapitolu věnoval "aristokratickému osvícenství". Zde zmínil také pozitivní ohlas francouzské revoluce u moravské šlechty. Klíčový význam pro celou práci měla pasáž o "aristokratickém materialismu" C. A. Helvétia, jehož filosofie měla údajně velký ohlas u domácí šlechty a také u generace "ideologů". Autor vnímal Helvétiovu filosofii jako druh materialismu, což bylo v souladu s historiografií socialistických zemí. Za hlavní motiv Helvétiovy filosofie označil autor #8222;lásku k sobě a touhu po sebezachování“. Samostatná kapitola o mentalitách se soustředila na vědeckou činnost Jana Nepomuka Mittrovského a na jeho vztah k severoněmeckému osvícenství. Kroupa zde průkopnicky upozornil na recepci Kantovy filosofie v šlechtickém prostředí. Různorodost díla doplňuje hlava VII o estetice. V závěrečné pasáži se autor věnoval organizaci vědy v době františkovské reakce a závěrečnému "soumraku osvícenství". Problém transformace pozdního osvícenství osvětlil Kroupa také portréty některých aristokratů, kteří reprezentovali různé přístupy k výzvám nové doby (Mittrovský, Salm-Reifferscheidt, Dietrichstein).
V čem se nové vydání liší od původní verze? Autor změnil uspořádání textu a přidal některé pasáže, někdy dokonce celé kapitoly. Původní koncepce však zůstala zachována. Přibyla celá kapitola, v níž autor seznamuje čtenáře s dílem Maxmiliána Lamberga. Úvodní pasáž sice přebírá část někdejší kapitoly o aristokratickém osvícenství, ale navazují na ni zcela nové stati o Lambergově angažování v brněnském komitétu Hessensko-homburské patriotické společnosti. Jednalo se o mezinárodní organizaci, která usilovala o koordinaci vědecké činnosti prostřednictvím pravidelné komunikace mezi celoevropskou sítí vědeckých komitétů. V Brně vznikla její pobočka v roce 1780. V kapitole „Společenské svazky“ se nově objevuje pasáž o tzv. "asociaci", kterou založil Leopold II. jako nástroj pro politický dohled nad tajnými společnostmi a pro propagaci reformní politiky. Pasáž vychází z výzkumů Gerdy Lettnerové o protiosvícenské kampani Leopolda Aloise Hoffmana, kterou inicioval sám Leopold II. V osmé kapitole o estetice byla rozšířena pasáž o klášteru Louka. Zcela nová je celá devátá kapitola o uměleckém mecenátu státního kancléře Václava Antonína Kounice. Jiří Kroupa zde předkládá závěry některých studií, které publikoval v 90. letech v časopisech a sbornících. Rozebírá v nich vznik a funkci dnes zapomenutých Kounicových staveb ve Vídni a seznamuje s jeho podílem na přestavbě zámku ve Slavkově i na přestavbě zámeckého parku v Schönbrunnu. Kounic byl podle Kroupy jedním z tvůrčích zadavatelů, "mužů vkusu".
Souhrnně řečeno, kniha reaguje na zvýšený zájem o šlechtickou kulturu a poskytuje rozšiřující informace hlavně v této oblasti. Nadále však udržuje autorovu interdisciplinární dvoukolejnost a přináší i nové podněty pro vztah osvícenství a výtvarného umění. Pokud by však chtěl současný badatel využít knihu jako vzor k současnému výzkumu osvícenství, měl by brát v potaz, že přece jen nese stopy doby svého vzniku. V pasážích o vědě se odráží vliv "vnějškových" přístupů, které se soustředily na formy organizace vědy, na složení společností, na zastoupení různých společenských tříd. Osvícencem byl ten, kdo byl členem osvícenské společnosti. Samotný obsah vědecké činnosti a jeho kontext zůstávají stranou. Totéž platí o osvícenské etice a filosofii. V socialistických zemích se zájem jednostranně soustředil na "protomaterialisty" Helvétia a Holbacha, jejichž význam vyzdvihoval už Engels. V diskurzu francouzského osvícenství však existovalo více směrů a "protomaterialismus" rozhodně neměl centrální postavení. Při hledání lidského štěstí nabízel svou odpověď i Rousseau, teisté a němečtí luteránští osvícenci a všichni přitom navazovali na staletí dlouhou tradici křesťansko-antického myšlení. Ideál blaženého (šťastného) života hrál v této tradici vždy důležitou roli, nešlo o osvícenskou inovaci. V těchto otázkách bude nutný hlubší výzkum dějin myšlení a zejména bude nutné vnímat závěry zahraničních historiků filosofie a literatury.
Era, Brno 2006, 328 s., 490 Kč