Historikové umění i historikové bez přívlastku, mudrující na nejrůznějších úrovních o vlivu dědictví neopozitivismu na metodologickou vyprázdněnost současného duchovědného diskurzu, by si mohli tuto knihu vkládat pod polštář jako návnadu na noční můru. Více než polovinu stran recenzovaného díla naplňuje doprovodný aparát, vlastní text pak tvoří fakta, fakta a opět fakta. Fakta často spíše tušená, tu a tam dosud neznámá, nebo přinejmenším zasazená do kontextu fakt jiných. Fakta uvážlivě interpretovaná, střízlivě komentovaná a podávaná čtenáři sice věcně, ba suše, leč nikoliv bez rozmyslu a struktury.
A světe div se, kniha je to dobrá a užitečná, neboť kdo má co nového sdělit, tomu na metodě nesejde. Mohlo by se zdát, že život a dílo velikána českého barokního malířství jsou dnes popsány a objasněny do nejmenších detailů. Není tomu tak. Monumentální brandlovská monografie s kompletním katalogem obrazů, kterou po léta připravoval zemřelý historik umění Jaromír Neumann, zůstala v rukopise a na své vydání dosud čeká. Již nyní je však zřejmé, že řada jejích údajů si vyžádá redakční aktualizaci. Jak naznačila i nedávná "slezská" výstava, po kritickém zhodnocení volají s Brandlovým jménem spojovaná malířská díla dochovaná v okruhu křesoborského opatství. Neexistuje soupis grafiky podle Brandlových předloh. Zásluhou recenzované knihy se navíc ukázalo, že ani letité edice písemných pramenů (pro Čechy zejména práce Otakara Hejnice a pro Slezsko Nikolause von Lutterottiho) již dávno neposkytují vyhovující heuristickou základnu uměleckohistorických analýz.
Po Petru Brandlovi se dochovalo více pramenných stop než po kterémkoliv jiném umělci jeho doby. Za tuto skutečnost vděčíme především géniovu způsobu života, eufemisticky označitelném jako alternativní. Mravenčím archivním studiem doplněným o pečlivou komparaci stávající literatury vytěžil Jaroslav Prokop o Brandlovi více informací, než kolik jich slibuje chronologický výměr v titulu knihy. Z nich je třeba vyzdvihnout zvláště upřesnění umělcova východočeského itineráře, totiž pobytů v Kuksu, Hradci Králové a — jak nově zjištěno — také u paulánů v Nové Pace roku 1725. Cenné jsou údaje o Brandlových honorářích a detailní rekonstrukce geneze některých obrazů, na prvním místě Sv. Jakuba Většího v kostele v Úpici. Prokop ovšem doplnil nové střípky i do mozaiky mnohaletého zápolení marnotratného a zadluženého malíře s jeho věřiteli i se zanedbávanou manželkou. Bádání ve vratislavském archivu vyneslo na světlo dosud neznámé skutečnosti o Brandlově působení v cisterciáckém klášteře v Křesoboru. Kritické revizi podrobil autor tradované údaje o géniově kormutlivém konci v Kutné Hoře. Jako bonusu se pak milovníku druhých životů dostane i neocenitelných informací o počátcích umělcova kultu v 19. století. Přidáme-li k tomu sumární přehled brandlovského bádání a užitečná excerpta ze starší topografické literatury, můžeme konstatovat, že navzdory skromné vnějškové formě a autorově takřka omluvné dikci před sebou máme knihu zásadního významu.
Jaroslav Prokop je v nejlepším slova smyslu heuristickým, především bibliografickým fanatikem. Nalézání titulů, které ve svém díle necituje, se možná stane pro nás ostatní badatelskou vášní. Na půdě psaných pramenů a literatury se autor cítí očividně jistěji nežli ve světě obrazů. Popisy jednotlivých malířských děl a pokusy o slohovou komparaci, byť zaštítěné autoritou Jaromíra Neumanna, patří k méně přesvědčivým pasážím. Diskusi si zaslouží některé ikonografické hypotézy a atribuce, z nichž ale žádná nepostrádá logiku. Za všechny sporné případy zmiňuji portrét Muže v kožešinovém límci z Národní galerie, v jehož autorovi vidí Prokop Brandla a v modelu hraběte Voračického z Paběnic. Doznávám, že osobně sympatické jsou mi především ony partie knihy, z nichž přes veškerou zdrženlivost a střízlivost vyplývá, že Jaroslav Prokop má Brandla rád, i když subjekt mu s objektem zdaleka nesplývá do té míry, jakou známe od Neumanna. Pod tímto zorným úhlem rozumím i nápadně častému hledání a nacházení Brandlových "identifikačních" autoportrétů v jednotlivých obrazech. Vědomí až příliš častého opakování variant několika typizovaných tváří na různých Mistrových dílech sice nabádá k opatrnosti, nicméně v případě sedleckého plátna Patronové země české s Nejsv. Trojicí jsem téměř ochoten se s Prokopovým výkladem ztotožnit. Ať už ta záhadná postava vklíněná do kruhu zemských světců je, nebo není Brandl, malíř ji do obrazu prokazatelně domaloval dodatečně a myšlenka na osobní poselství se tu nabízí přímo nutkavě.
NLN, Praha 2006, 336 s., 249 Kč