V přetěžkých dobách 2. světové války se téměř nabízelo, aby se lidé utíkali k jednomu z největších protiválečných románů a parafrázovali ho a aktualizovali.
Německý dramatik Bertolt Brecht (1898—1956), který Německo musel opustit již koncem února 1933 a zakotvil až v kalifornské Santa Monice (1941), dostal v roce 1942 nápad napsat drama Švejk za druhé světové války. První verze byla dokončena snad již v roce 1943, ale po připomínkách českého překladatele Rudolfa Vápeníka, které se týkaly především pražských reálií, se dílo v roce 1955 rozhodl na jejich základě ještě upravit.
Další, kdo se zaobíral nápadem na druhoválečného Švejka, byl Josef „Pepek“ Taussig (1914—1945), který zahynul v rakouském koncentračním táboře Flossenbürg jen pár dní před jeho osvobozením. Před válkou spolupracoval s týdeníkem Hej rup!, do kterého také přispíval Jiří Orten, a pod pseudonymem Josef Krk vydal knihu pro děti Borek, postrach Pokřikova (1938). Koncem roku 1942 byl přesídlen do ghetta Terezín, kde se hned aktivně zapojil do freizeitgestaltungu (FZG), což byla německým terezínským vedením institucionalizovaná správa volného času. Při přednáškách se zabýval českým humorem a kabaretem a účastnil se čtení z Jaroslava Haška. Byl dokonce uznán za doktora švejkovských věd. Norbert Frýd to ve vzpomínkách upřesňuje: „Ve svých přednáškách často citoval Švějka — klasickou knihu českého odporu k militarismu, síle a byrokratické idiocii. Pepkovým plánem bylo napsat nového Švejka. Pracoval na rukopise. Měl to být příběh nevinného pražského občana, který se dostal do nesprávné fronty, když šel zaplatit na obecní úřad daň za psa. Do legitimace mu dali razítko J — žid. Od toho okamžiku musel plout v židovském proudu všemi nepříjemnostmi v terezínském ghettu.“ Po skončení války byl ještě na označeném místě v Terezíně vykopán naplesnivělý Taussigův rukopis, ale záhy se ztratil definitivně během vyšetřovatelské mašinérie související se stalinistickým procesem s Rudolfem Slánským. Do něho byla zapletena také švagrová Jarmila, vdova po bratru Františku Taussigovi, která rukopis u sebe uchovávala.
Patrně nejznámějším a fakticky i geograficky nejrozšířenějším dílem se stal Josef Švejk v t. zv. Protektorátě. Byl na cyklostylu rozmnožen Archivním oddělením československé brigády v Anglii v edici Našeho boje jako třetí svazek, patrně již v roce 1941. Brožurku doplňují četné svérázné ilustrace laděné spíše v duchu Georga Grosze. Jejich původce je označen pouze iniciálami jako „svob. ZK“. Nelze pominout ani údaj na předposlední straně: Tato brožurka je opis původní, jež vyšla „Kdesi v t.zv. Protektorátě“. A k tomu se v úvodu píše, že svazeček, který byl propašován do Londýna, je obsažen v litografované brožuře s titulem Richtig Deutsch čili Správně česky, která má na obálce heslo „Náš národ potřebuje lidí znalých cizích jazyků“, avšak po třech úvodních stranách následuje parafráze Osudů dobrého vojáka Švejka. I nadále anonymní brožurka byla záhy přeložena do angličtiny s názvem Švejk in the Protectorate a byla vydána v Londýně v knižnici týdeníku Čechoslovák, patrně v roce 1942. Již v květnu téhož roku ji totiž ve čtrnáctideníku The Central European Observer recenzoval Paul Selver (1888—1970), který proslul jako první překladatel Haška do angličtiny. A záhy byl text Josefem Schrichem a Erikem Denrosem upraven také jako anglická rozhlasová hra.
První kapitola s téměř klasickým názvem „Zasáhnutí dobrého vojáka Švejka do budování nového pořádku v Evropě“ začíná tím, jak paní Müllerová informuje o neúspěšném atentátu na bývalého tapecíra Hitlera v mnichovské pivnici. Švejk hned zkraje paní Müllerovou poučuje, že za to můžou asi Irové, protože jim Němci zablokovali Atlantický oceán a oni se teď mstí. Pak se vydá neomylně ke Kalichu, kde netrpělivě čeká agent gestapa Brettschneider, který si již dávno oholil c. k. knír a nyní si ještě na bocích hlavy ostříhal vlasy po tatarském způsobu dohola. Následně se i s Palivcem sejdou v hlavním sídle gestapa v Pečkově paláci. Parafráze v inovacích a aktualizacích zdařile pokračuje. Anglický překladatel však vypustil některé pasáže (což by mohlo nasvědčovat na Paula Selvera, neboť ten viktoriánsky „zkracoval“ i překlad Haškova románu). Občas text propagandisticky zaskřípe, ale vesměs je haškovská linie všemu se vysmívajícího a zrcadlo blbosti nastavujícího génia podržena.
Autorem je nepochybně Gustav Breitenfeld (1910—1979), který se zřejmě na základě Benešovy výzvy z června 1945 k odgermanisování republiky a následné celoroční kampani Zemské rady osvětové přejmenoval na Gustava Bareše. Již v květnu 1939 emigroval přes Polsko do Moskvy. Uplatnil se tam mj. jako publicista a hlasatel ve vysílačce Za národní osvobození, kde byly také odvysílány soubory jeho švejkovských skečů, vydané též ve dvou svazečcích s názvem Dobrý voják Švejk po dvaceti letech (Knižnice Československých listů sv. 4 a 10, Moskva 1944). Ladovsky je bohatě ilustrovala F. Štrichová.