Dějiny a současnost

Historické romány Miky Waltariho jsou již několik let stálicí na žebříčku oblíbenosti i u českého čtenáře. Waltariho "dvorní" vydavatelka v Čechách Markéta Hejkalová, která rovněž několik jeho knih přeložila (naposledy román z období napoleonských válek Tanec na hrobech), sepsala pod názvem Fin Mika Waltari (Hejkal, Havlíčkův Brod 2007) životopis spisovatele zasazený do finských dějin a reálií. Čtenář se tak dozví mnohé nejen o samotném Waltarim a jeho díle, ale i například o propagandě v době zimní války či o nejrůznějších literárních časopisech a skupinách tvůrců ve Finsku. Je jen možná trochu škoda, že knihou probleskuje cesta jejího vzniku — že nebyla psána jako kniha, ale jednotlivé kapitoly byly pravděpodobně určeny k přednášení, alespoň tak to prozrazují některé formulace, které v psaném textu poněkud ční. (ivc)

Prezidentské volby roku 2008. Tak, soudruzi poslanci, kdo je pro zvolení Vladimira Vladimiroviče ruským carem, může dát ruce dolů a odstoupit od zdi. Tuto anekdotu si 30. ledna 2005 zapsala ruská novinářka Anna Politkovská a tento mrazivý žert by mohl zároveň sloužit jako stručná charakteristika záznamů, které si od prosince 2003 do srpna 2005 vedla. Nakladatelství Jota je nyní vydává v knižní podobě pod názvem Ruský deník (přeložil Libor Dvořák, Brno 2007). Kniha je to naléhavá, zneklidňující a smutná. Novinářčiny kritické zápisky na adresu prezidenta Putina a jeho způsobu vlády jsou charakteristické fascinující umanutostí, analytickou hloubkou i ženskou citlivostí a její postřehy zaznívají ve formě strohých úvah a pozorování i obšírněji vyprávěných příběhů. Leccos otrlý čtenář přejde jen jako další důkaz univerzálního cynismu moci, konkrétní příběhy rodičů z Beslanu nebo matek, jejichž syny zabili či zmrzačili během vojny, ale pohnou každým. Nad řádky neustále připomínajícími nebezpečnost a diktátorské sklony ruského prezidenta by se někdy člověku chtělo až trochu nevěřícně ušklíbnout. Nebýt ovšem oněch čtyřech výstřelů, kterými byla nepohodlná novinářka loni v listopadu zavražděna. (jde)

Norský spisovatel Edvard Hoem se ve svých románech ze 70. let 20. století nechal inspirovat problematikou urbanizace v prostředí současného venkova a také dělnickým hnutím. Později od tendenčního realismu upustil a soustředil se na psychologické a existenciální otázky. V překladu Jarky Vrbkové se českému čtenáři dostává do rukou ještě poněkud jiná Hoemova práce — dokumentární román Příběh matky a otce (Kalich, Praha 2007) čerpající z osudů spisovatelových rodičů. Příběh, který nechává nahlédnout do života západonorských samot a statků v průběhu větší části 20. století, vychází ze zdánlivě prosté otázky: „Mami, miluješ tátu?“ Odpovědí je téměř dvě stě stran příběhu dvou lidí, kteří se setkají, žijí spolu i vedle sebe, navíc v intencích myšlenek haugiánství (vyzdvihuje hlubokou zbožnost každého jednotlivce založenou na osobním pochopení Bible). Kniha však není suchopárným vyznáním, probleskují v ní i obecnější historické "absurdity" (s. 77 „pastor Ulleland — toho měli všichni rádi, dokud se nestal členem Quislingova Národního shromáždění“). (ivc)

Václav Klaus napsal novou knihu. Již samotný pohled na obálku, na které je modrá planeta Země sevřená zelenými okovy, nenechá nikoho na pochybách, na koho se pan prezident „tak trochu zlobí“. V knize Modrá, nikoli zelená planeta (Dokořán, Praha 2007) se Klaus vyjadřuje k tolik mediálně propírané tématice globálního oteplování. S některými názory by snad bylo možné na první pohled souhlasit, např., že se klima mění v čase a nelze se vracet k nějakému ideálnímu stavu. To je sice pravda, ale jak se se zcela zjevnými změnami klimatu vyrovnat, autor již neřeší. Místo toho se dozvíme, že drobné oteplení by Zemi jen prospělo, neboť by se mohly začít obydlovat dnes neobyvatelné části Sibiře, případně, že všechen humbuk kolem klimatu způsobili environmentalisté, nezodpovědní politici a ekologové, kteří jak Klaus neopomene zdůraznit, mají své kořeny v totalitních fašistických ideologiích. Recept, který nabízí, je vlastně jednoduchý: nedělat nic, protože náklady na záchranu ohrožených území jsou příliš veliké a využívání alternativních energetických zdrojů drahé. Autor v sobě nezapře ekonoma a jeho pohled na svět přes statistiku, grafy a tabulky je až nehumánní. Celá kniha vlastně připomíná vtip o dvou lidech a jednom bochníku chleba, který sice vlastní pouze jeden z nich, ale statisticky je vše v pořádku, neboť na každého připadá půlka. (eb)