Snad žádný z českých historiků se nemůže "pochlubit" tím, že by po jeho smrti byly s takovou rychlostí vydány jeho sebrané spisy. Této pocty se dostalo paradoxně historikovi, jehož jméno na veřejnosti není nijak známé. Ostatně není divu, historik a příslušník Gollovy školy Ladislav Hofman zemřel v sedmadvaceti letech a jeho dílo tvoří "pouhé" tři desítky menších studií a několik překladů. Hofmanův těžký životní osud i jeho historické práce byly po jeho smrti při různých příležitostech připomínány, komplexní studii o Hofmanovi však přinesla až jihočeská historička Dagmar Blümlová.
Hned na úvod je třeba říci, že autorčin pokus o vylíčení Hofmanova osudu na pozadí doby přelomu 19. a 20. století je vskutku velmi zdařilý. Blümlová se nedívá na Hofmana jen jako na historika, ale pokouší se popsat jeho mládí a zrání na pozadí celkové dobové atmosféry. Díky deníkům, které si Hofman za svého života vedl a které se staly páteří jeho sebraných spisů, jejichž dva díly vyšly v letech 1904 a 1905 péčí Julia Glücklicha a Kamila Krofty, mohla autorka postupně zrekonstruovat Hofmanův duchovní svět. Tak se dovídáme, co Hofman ještě jako gymnazista četl, nakolik byl ovlivněn polskou a ruskou literaturou, jaký byl jeho vztah k náboženství, pokrokářství či k T. G. Masarykovi, tedy k osobě, se kterou se svým způsobem musel vyrovnat každý, komu nebylo lhostejné tehdejší veřejné dění.
Kniha o Ladislavu Hofmanovi začíná v brněnském sanatoriu, kde na podzim 1903 mladý historik umírá na tuberkulózu. Celá první kapitola je totiž věnována Hofmanovu životu po životě. Předřazení této kapitoly samotnému životnímu příběhu má svoji logiku. Hofman sám, jakožto originální myslitel, nadaný literát a neméně talentovaný historik začal být oceňován teprve až po smrti. Jedním z prvních opatrovatelů jeho odkazu byl dokonce sám Jaroslav Goll. Z nekrologu z pera Zdeňka Nejedlého se dovídáme, že Hofman byl údajně mezi Gollovými žáky „...z nejlepších ten nejlepší“. Hofman měl jistě značné předpoklady stát se vynikajícím historikem, zde ovšem musíme mít na paměti, že superlativy, které zaznívaly z úst jeho kolegů a učitelů, byly do jisté míry dány právě jeho smutným osudem a předčasným úmrtím.
V dalších kapitolách sleduje autorka krok za krokem Hofmanův život: královéhradecké gymnázium, poté filosofická fakulta a studium historie u Jaroslava Golla, stipendijní pobyty v Berlíně a v Paříži. Každá životní etapa Hofmanova života je však autorkou velice precizně zařazena do kontextu doby. Když odjel na podnět Jaroslava Golla v roce 1900 do Berlína, udržoval zde kontakty s dalšími Čechy, jichž zde působila celá řada. Autorka se zmiňuje zejména o Hofmanově přátelství s Arne Novákem. Jen mimochodem uvádí, že v Berlíně tou dobou studoval práva i Ivan Olbracht. Více se však jejich vztahu nevěnuje, což je škoda, neboť nebyl zcela bezvýznamný. Olbracht v dopisech otci označuje Nováka a zejména Hofmana za své nebližší přátele a mimo jiné píše: „Oba moji přátelé jsou lidé nesmírně střídmí, které jejich suchá věda tak daleko přivedla, že snesou stěží dvě sklenice piva.“ Po Hofmanově smrti dokonce Julius Glücklich žádal Olbrachta o zapůjčení vzájemné korespondence s Hofmanem.
Velký prostor je v knize věnován dvěma myšlenkovým proudům, které tolik poznamenaly přelom 19. a 20. století — dekadenci a pokrokářství. Hofman se cítil být dekadentem a individualismus byl pro něj základní charakterovou dispozicí. V souvislosti s autorčiným výkladem pokrokářství a Hofmanova vztahu k němu zvláště zaujmou pasáže o přátelství s Viktorem Dykem, jenž dva politické romány Prosinec a Konec Hackenschmidův věnoval Hofmanově památce.
Závěr Hofmanova života byl poznamenán těžkou chorobou a rovněž hmotnými starostmi. Přestože se Jaroslav Goll snažil pro svého žáka najít odpovídající uplatnění, Hofman nakonec skončil v brněnské knihovně. Těžko se v novém prostředí adaptoval a stres, který jej provázel, ještě urychlil postup nemoci. Krátce nato zemřel.
Dagmar Blümlové se podařilo napsat čtivou knihu o životě talentovaného historika, pro něhož bylo typické prolnutí historického a uměleckého cítění. Proto lze jen souhlasit s jejím názorem, že Hofmanův život nelze vyložit, jak v případě historiků a vědců vůbec bývá obvyklé, prostřednictvím exaktní faktografie. Kniha o Ladislavu Hofmanovi dosvědčuje, že způsob výkladu, jaký autorka zvolila, byl správný.
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, České Budějovice 2005, 251 s., 200 Kč