Rodák z Veliše u Jičína architekt Karel Pařík odešel v roce 1884 do Sarajeva, aby se zde podílel na moderní architektonické podobě bosenské metropole.
V pozdním létě roku 1878 započala rakousko-uherská armáda okupaci Bosny a Hercegoviny. Vídeňský aparát vstupoval do prostoru, který byl z pohledu mocnářství kulturně, nábožensky, sociálně i hospodářsky zaostalý. Rakousko-uherská administrativa se proto snažila získat z jiných zemí monarchie dostatečný počet odborníků, kteří by zemi transformovali podle představ Vídně. Již bezprostředně po okupaci, a především pak od počátku 80. let 19. století se v Bosně a Hercegovině objevila řada Čechů, kteří vedle Chorvatů či Srbů vytvořili hlavní páteř úřednického aparátu. Pro řadu českých učitelů, inženýrů, strojníků, železničářů, pošťáků, ale rovněž stavařů a architektů se stala Bosna a Hercegovina životní příležitostí. Zvláště významnou pozici mezi nimi měli architekti, jelikož země prožívala nevídaný stavební rozvoj. Bylo třeba vybudovat nové moderní objekty s kompletní infrastrukturou. Mnozí z příchozích architektů začali svou kariéru přímo v zemském hlavním městě. Při prohlídce sarajevských staveb se téměř nemůžeme splést, když tipujeme, kdo je autorem nejvýznamnějších sarajevských budov, jakými jsou například Národní divadlo, penzijní ústav, zemská banka, Šerijatská soudcovská škola, zemské muzeum, Aškenázská synagoga, zemská tiskárna, srbská pravoslavná škola, evangelický kostel či budova právnické fakulty Sarajevské univerzity. Oním tvůrcem byl rodák z Veliše u Jičína, architekt Karel Pařík.
Z VÍDNĚ DO SARAJEVA Karel Pařík se narodil 4. července 1857. Prostředí, v němž vyrůstal, na něj mělo nepochybně velký vliv: žil uprostřed architektonických památek po Smiřických, Valdštejnových velkorysých plánech na vybudování Jičína jako hlavního města vlastního vévodství, v Českém ráji, kraji plném hradů, zámků a vynikajících církevních staveb. V dětství zažil nejen pohnuté válečné události roku 1866, ale také rozmach Jičína, který se stal důležitým regionálním centrem. Stavební střední průmyslovou školu vystudoval ve Vídni a v roce 1878 se tamtéž zapsal na Akademii výtvarných umění – na Speciální architektonickou školu, kterou vedl dánský architekt Theophil Hansen, u něhož Pařík absolvoval šest semestrů. Do Sarajeva přišel patrně už na jaře 1884, zřejmě na popud spolužáka, architekta Josipa Vancaše, který tehdy dostal na doporučení svých profesorů z Akademie prestižní zakázku – projekt hlavní katolické katedrály v Sarajevu. Hned po příchodu do Sarajeva začal Pařík s Vancašem pracovat na stavbě katedrály a hlavní budovy Zemské vlády BaH. Oběma architektům nebylo tehdy ještě ani třicet let. Do státní služby pak Pařík vstoupil v březnu 1886, kdy byl přijat jako provizorní inženýr ve stavebním oddělení Zemské vlády. V období let 1886–1916 zastával funkci zemského úředníka a podařilo se mu dosáhnout až postu vedoucího Oddělení pro nadzemní stavby Stavebního odboru Zemské vlády v Sarajevu. V letech 1890 a 1891 kromě své práce pro vládu učil na Technické škole v Sarajevu. Krátce na to se stal inženýrem 1. třídy a vzápětí vyšším inženýrem stavebního odboru. Na jeho rychlý kariérní postup měla velký vliv přízeň jeho nadřízených a kolegů, šéfem stavebního odboru byl tehdy Čech Jan Kellner, který měl k Paříkovi blízký vztah. Pařík by nicméně neuspěl, kdyby za sebou neměl konkrétní výsledky v podobě projektů Šerijatské školy a penzijního ústavu. Příchod první světové války však přinesl zastavení všech veřejných stavebních prací, a tím se zúžil i prostor pro Paříkovo uplatnění. Práce stavebního odboru se omezila na řešení krizových situací v období bezprostředního ohrožení Sarajeva a spolupráci s aprovizačními a jinými komisemi. Na jaře 1916 byl Karel Pařík, po třiceti letech služby, penzionován. Po odchodu do penze zůstal s rodinou v Sarajevu a pokračoval v profesi architekta. Vyučoval na Technické střední škole v Sarajevu a mezi lety 1921–1937 byl poradcem pro stavební otázky a projektantem četných sakrálních a jiných objektů pro Hornobosenské arcibiskupství. Podle nalezené dokumentace v období let 1921–1939 vyprojektoval nejméně dvacet kostelů, tři kaple, dva kláštery, devět farních bytů a devět dostaveb kostelů. Realizace těchto staveb však byla často limitována omezeným rozpočtem, nekvalitním provedením projektů ze strany stavebních firem či přísnými požadavky kněží na podobu a prostorové uspořádání objektu. V Paříkových dílech se symbolicky spojují příklady staveb evropského historismu v architektuře se železobetonovými konstrukcemi pozdějších projektů. Již na jeho prvních samostatných stavbách je patrný vliv vídeňského historismu, zejména jeho profesora Theophila Hansena. O tom, že byl Hansenovým přívržencem, svědčí i fakt, že byl jako jediný zástupce Bosny a Hercegoviny členem prestižního Hansenova klubu. Pařík byl velmi dobře obeznámen se zvláštnostmi a charakteristickými rysy osmansko-turecké architektury v Bosně a Hercegovině, které se promítly do podoby prostorových řešení a jednotlivých detailů jeho děl. I koncepce půdorysů těchto staveb vycházela z historismu. Dominuje expresivní použití kamene a cihly. V zásadě lze Paříkovo architektonické dílo rozdělit na dvě období – první, ve kterém projektoval veřejné, světské objekty, a druhé, ve kterém tvořil pro katolickou církev. STAVBA SARAJEVSKÉ RADNICE Jak již bylo řečeno po příchodu do Sarajeva Pařík spolupracoval s Josipem Vancašem na stavbě novogotické sarajevské katedrály a patrně i na závěrečných pracích budovy Zemské vlády. Počátek jeho samostatné činnosti se datuje rokem 1886, kdy vznikl jeho první individuální projekt – budova s bytovými a nebytovými prostorami penzijního fondu. Tato stavba, která připomíná Hansenův Heinrichhof, stojí západně od sarajevské katedrály. V témže roce také vypracoval projekt Šerijatské soudcovské školy. Za dob rakousko-uherské okupace v Bosně a Hercegovině zůstaly v platnosti zákony šarí´a upravující majetkové a rodinné poměry muslimského obyvatelstva. Bylo proto zapotřebí založit školu, která by vzdělávala budoucí soudce. Prostorově je budova koncipována jako klasická osmanská medresa na principu dvou vnitřních dvorů (známých z helénské architektury), do nichž směřují dva funkční stavební celky. V prvním jsou školní a jiné společné prostory a v druhém místnosti pro studenty. Inspiraci pro tuto stavbu nalezl v maurské architektuře, se kterou se seznámil během svých studií ve Vídni prostřednictvím odborné literatury. Vedle těchto exotických architektur ideově čerpali z domácích staveb, a to hlavně v budovách medres (vyšších středních škol). Konkrétní inspirací pro tuto stavbu byla sarajevská Gazi Husrevbegova a Kuršumli medresa. Vedle Paříka se na stavbě podílel další architekt z Čech Hans Niemeczek, jenž byl jako vedoucí výstavby autorem vnitřní dekorace. Stavba byla dokončena v září 1888 a vzápětí se stala součástí cestopisů, turistických průvodců a článků o Sarajevu. Nejznámější stavbou Sarajeva je budova radnice (Vijećnica). Tato budova se stala symbolem zničeného Sarajeva z doby války v letech 1992–1995. Pohled na hořící Vijećnicu provázel řadu zpravodajství a dokumentů o poslední válce. Právě na tuto radnici zavítal následník trůnu František Ferdinand d’Este se svou manželkou Žofií Chotkovou 28. června 1914 těsně poté, co přestáli první bombový atentát na ulicích Sarajeva. Projekt Vijećnice je Paříkovým mistrovským dílem, které je zároveň nejlepším a nejvýznamnějším příkladem pseudomaurské architektury na území Bosny a Hercegoviny. Prostorové řešení této stavby je univerzální a téměř ideální. První projekt byl zadán k vypracování Paříkovi, ale tehdejšímu společnému ministru financí Kállayovi se nelíbil. Paříkovi bylo nařízeno plány změnit podle Kállayových požadavků. To však Pařík odmítl. Jeho základní architektonická idea – to jest rovnostranná trojúhelníková půdorysná kontura, v jejíž rozích se nacházejí kruhové věže pokryté cimbuřím a kupolemi, s centrální šestiúhelníkovou halou a středovými rizality na jižní a severovýchodní fasádě, v realizovaném projektu zůstala. Rozdíly lze nalézt ve tvaru rohových kopulí a podstavci centrálního rizalitu a na severozápadní fasádě a také v počtu pater – Paříkův projekt počítal se suterénem, přízemím, mezaninem a jedním patrem, ale realizovaný projekt má patra dvě, takže dodnes výrazně přesahuje linii domů v sousedství. I zde se nechal Pařík inspirovat Hansenem, konkrétně jeho nerealizovaným projektem parlamentu v Kodani, který nabízel kombinaci byzantských a islámských prvků na fasádě s akcentem na prvky byzantské. Realizovaný projekt radnice vykazuje vlivy islámského umění z Egypta a Španělska a završil jej chorvatský architekt Ćiril Iveković. Ten tak učinil ale až poté, co rozpracoval detailněji náčrty pro radnici, které mu zanechal další architekt českého původu Alexander Wittek (Vítek), jenž tehdy onemocněl a v květnu roku 1894 zemřel. Celkově má tedy projekt radnice tři architektonické vrstvy: původní Paříkovu, dále Vítkovu a nakonec Ivekovićovu. V roce 1899 vyrostla na základě Paříkova projektu na břehu řeky Miljacky další dominanta – evangelický kostel. Výrazná budova v románsko-byzantském stylu s velkou centrální kupolí dostala v roce 1911 ještě dvě boční křídla pro školní účely. V tomto projektu Pařík úspěšně zkombinoval principy byzantské monumentální architektury s románskými, řešením dekorativních forem na hlavním průčelí stavby. V roce 1901 přepracoval Pařík projekt Aškenázské synagogy Wilhelma Stiassného (rakouského architekta českožidovského původu). Tvary této stavby nejsou převzaty ze španělsko-maurské architektury, ale z egyptského a syrského islámského umění. Oproti Stiassného návrhu je Paříkův projekt masivnější, monumentálnější, se čtyřmi rohovými kupolemi, zahalen do pseudomaurské dekorativní plastiky. Mohutností a dekorativností tato synagoga připomíná Velkou synagogu v Plzni nebo Jubilejní synagogu v Praze, je možné, že se jimi Pařík inspiroval.
ZEMSKÉ MUZEUM V roce 1906 získal Karel Pařík zakázku na projekt sarajevského zemského muzea. Muzeum bylo založeno v roce 1888, ale dlouho bylo umístěno v nevyhovujících prostorách. Na počátku 20. století bylo rozhodnuto postavit novou budovu na okraji města. Projekt byl svěřen Paříkovi, který v této souvislosti podnikl několik studijních cest. V roce 1909 navštívil Budapešť, Norimberk, Mnichov, Magdeburg a Liberec a na všech místech studoval muzejní a veřejné budovy. Nakonec se inspiroval muzei ve Vídni a Budapešti. Budovy zemského muzea jsou doplněny botanickou zahradou, která se nachází uvnitř objektu. Systém pavilonů je spojen dlouhými úzkými sály a podloubími. Pařík vytvořil harmonické, symetrické a zároveň monumentální prostorové kompozice, které tvoří čtyři nezávisle na sobě stojící objekty (v jednotlivých prostorách jsou rozmístěny sbírky čtyř tematických pavilonů). Tyto objekty drží v pevném prostorovém a funkčním celku. Pařík se zde projevil jako mistr vynikajícího ztvárnění prostoru. Pařík pracoval jak v duchu romantismu, tak i přísného historismu. V jeho projektech se buď propojují byzantské a islámské vzory s kubismem vídeňské architektury, nebo snoubí byzantské a islámské vlivy s jinými styly. Velmi důkladně se navíc seznámil s architekturou Španělska a severní Afriky. Podařilo se mu proniknout do podstaty osmansko-turecké architektury natolik, že k stavbě úředního objektu (ulema-medžlis), postaveného před tzv. Císařovou mešitou v roce 1910 a 1911, nevyužil žádné dekorativní prvky vypůjčené z jiných architektur. Vše vytvořil v klasickém stylu staveb Bosny 16. století. A to v takovém souladu, že budova, sídlo reis-l-ulemy (hlavy islámského společenství v Bosně a Hercegovině), je v nejpřirozenějším celku s nádhernou Císařovou mešitou. Řada návštěvníků Sarajeva se domnívá, že vše pochází jako celek ze 16. století, ačkoliv jsou obě stavby od sebe dobou vzniku vzdáleny téměř 400 let. Dílo Karla Paříka je podle historiků architektury objemné, bohaté a členité, ale kvalitativně nevyrovnané. Je na něm patrný výtečný vkus vzdělaného architekta, ale bohužel nepřináší samo o sobě nic převratného, revolučního či nového a plně zůstává v mezích architektury historismu. Pařík byl velkým mistrem v interpretaci evropských historických stylů, především novorenesance. Jeho kritici mu ale vyčítali, že svou architekturou zůstal hluboko v 19. století, i když jeho stavby vznikaly ve velké míře ve století dvacátém, kdy byla evropská a světová architektura ve svém vývoji orientována již zcela jinak. Po roce 1921 se Pařík plně věnoval církevní architektuře. Jeho stavby jsou funkční, vycházejí z kánonu historismu, s prvky novorománskými či novogotickými. Za zmínku stojí především budova kláštera v Plehanu, postaveného v letech 1930–1932 (zničen srbskými vojsky v červenci 1992), a především stylově čistá a výrazná budova sarajevského kostela sv. Josefa (1937–1939). Na mnoha stavbách z 30. let 20. století pracoval již se svým synem Mariánem Paříkem. Jeho dílo zanechalo své nesmazatelné stopy, a to hlavně v Sarajevu. Od kaňonu řeky Miljacky pod starou tureckou pevností až po předměstskou Ilidži jsou v linii rozvoje města jeho stavby hlavními dominantami lemujícími klíčové komunikace. Karel Pařík byl jako zemský architekt loajálním úředníkem pohybujícím se především v prostředí svých kolegů a cizinecké kolonie Sarajeva. Brzy se ale přizpůsobil místnímu prostředí a v podstatě se asimiloval, podobně i celá jeho rodina. Stejně jako i další architekti a vládní úředníci si v širším centru města vystavěl svůj rodinný dům, který se bohužel nedochoval. Z pracovních důvodů rovněž hodně cestoval. Navštěvoval i Veliš a Jičín, protože tam stále přebývali jeho rodiče. V zásadě prožil poklidný život – děti vystudovaly dobré školy, s manželkou trávíval část léta u moře. Rodina s oblibou jezdila na letní pobyty do štýrského Perneggu, odkud pocházel jeho kolega a dobrý přítel architekt Karl Kneschaurek. Karel Pařík žil a tvořil v době, která přála mladým a talentovaným tvůrcům. Srostl se svým novým domovem a stal se sarajevským patriotem. Zcela tak naplnil epitaf, který je umístěn na jeho náhrobku na katolickém hřbitově svatého Michala: Čech rodem, Sarajevan volbou – vděčná Bosna a Hercegovina.
PRAMENY A LITERATURA Archiv Bosny a Hercegoviny, fond Zemaljska vlada 1878–1918, Predsjedništvo; Archiv Bosny a Hercegoviny, fond Zajedničko ministarstvo financija 1878–1918 E, Praesidiale; I. Krzović (ed.), Architektura Bosne i Hercegovina 1878–1918, Sarajevo 1987; B. Dimitrijević, Arhitekt Karl Pařik, disertacija, Arhitektonski fakultet Sveučilišta u Zagrebu, Sarajevo, 1989; N. Kurto, Arhitektura Bosne i Hercegovine, Razvoj Bosanskog stila, Sarajevo 1998; B. Spasojević, Architektura stambenih palata austrougarskog perioda u Sarajevu, Sarajevo 1999.
Jiří KUDĚLA (nar. 1960), historik a diplomat, velvyslanec České republiky v Bosně a Hercegovině. Zabývá se dějinami Židů v českých zemích a kulturními dějinami střední Evropy. Další oblastí jeho zájmu je politická historie zemí Balkánu.
Ivo VACÍK (nar. 1983), absolvent mezinárodních vztahů a diplomacie na VŠ mezinárodních a veřejných vztahů v Praze. Studuje kroatistiku a makedonistiku na FF UK v Praze. Zabývá se dějinami a současností Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Makedonie.