Alfons Schilling, Švýcar žijící ve Vídni, a chicagský tvůrce Dan Sandin se pravděpodobně zatím nikdy nepotkali, ačkoliv se jistým způsobem neustále střetávají: spojujícím principem jejich tvorby je zájem o vytváření iluze hloubky v obraze, který ovšem získává u každého z nich zcela odlišnou formu a probíhá v jiném místě na světě.
Teoretik vidění Jonathan Crary rozlišuje dva modely pozorovatele a teorie vidění: klasický, využívající cameru obscuru, který je stabilní, transcendentní, pasivní, racionální; a subjektivní, zaměřený na interakci mezi tělem a vnějším světem, která je vlastní veškeré umělecké tvorbě, zejména té, která přetváří dostupné nástroje vidění. Alfons Schilling se narodil v Basileji roku 1934, studoval na akademii ve Vídni, kde se stal součástí hnutí vídeňského akcionismu, později pobýval v Paříži. Tvořil zde kruhové malby, při jejichž vytváření využíval pohyb; ručně rozpohybované či motorizované kotouče pokrýval gestickými tahy štětce. Roku 1962 odešel do USA, od roku 1986 pobývá opět ve Vídni. Retrospektiva jeho díla byla zahájena na konci dubna ve vídeňském muzeu MAK (výstavu nazvanou Sehmaschinen 007 je možné navštívit do konce září 2007). Ve svém díle se zabývá zejména zpochybňováním našeho běžného vnímání. Názorně předvádí, do jaké míry je lidské vidění náhodné, závislé na tělesných dispozicích, a s pomocí vynálezů optických přístrojů si představuje, že by mohlo být organizováno odlišně. Stereoskopické či 3-D vidění je pro něj přirozené i nepřirozené zároveň. Přirozené, jelikož vychází z konstrukce našich smyslových orgánů, nepřirozené, jelikož většina našich umělých, vytvářených obrazů jsou 2-D zobrazení na ploše. S prohlášením: Pryč s tyranií kyklopského vidění se rozhoduje vytvářet „obrazy pro obě oči“.
STEREOSKOPIE
Počátky studia stereoskopie sahají až do antiky. Pro novější historii je důležitý rok 1838, kdy Sir Charles Wheatstone publikoval Contributions to the Physiology of Vision (Příspěvky k fyziologii vidění), zabývající se mezioční diskrepancí jakožto předpokladem binokulárního, prostorového vidění. Jako první zmínil, že smyslové centrum v mozku poměřuje vizuální prostor kombinováním informace z páru monokulárních obrazů. Prvními díly, která Alfons Schilling vytvořil v USA, byly stereoskopické fotografie pořízené stereo-fotoaparátem roku 1968 v Chicagu při demonstracích proti válce ve Vietnamu. Poté se snažil přijít na to, jak s pomocí fotografické techniky vytvářet třídimenzionální obrazy. Experimentoval s čočkovým-rastrovým systémem (Lippman-Linsen-Raster), vytvořeným z transparentního plastového materiálu, jehož horní plochu tvořily dlouhé polo-cylindrické čočky. Zařízení mělo umožnit vytváření zmnožených fotografických obrazů: na jednu plochu bylo možné zaznamenat až třicet různých 3-D fotografií ve vlastní obrazové optice. Tyto integrální obrazy jsou viditelné, pouze když zaujímáme postupně různé úhly pohledu, nejlépe když zhruba ve vzdálenosti tří metrů obcházíme okolo. Uvidíme tak postupně například vojáky v plynových maskách a demonstrující skupiny lidí. Motiv pohyblivosti, ať již díla, umělce či diváka, je klíčovým faktorem celé Schillingovy tvorby. Pohybujeme se, abychom vnesli pohyb také do obrazu. Vzájemnost diváka a díla přitom vyžaduje nový, aktivnější způsob vidění.
Kolem roku 1967 pobýval Schilling v laboratořích Bellovy společnosti v americkém Murray Hill, kde se svým přítelem, vědcem Donem Whitem, zkoumali principy vytváření hologramů. Zde se také seznámil s dílem Bély Julesze, neurologa a experimentálního psychologa maďarského původu, který se zabýval zejména hloubkovou percepcí a rozpoznáváním vzorců v rámci vizuálního systému. Roku 1960 napsal Julesz článek o binokulárním prostorovém vnímání, v němž přichází s „teorií kyklopského vnímání“ v počítačově generovaných stereogramech využívajících náhodného rozmístění teček. Tuto techniku vymyslel při práci na rozpoznávání maskovaných objektů z leteckých fotografií výzvědných letadel. Cílem jeho experimentů bylo dokázat, že vnímání hloubky je neurologický proces. Julesz vyvinul princip autostereogramu, kdy je třídimenzionálního efektu docíleno s použitím jediného obrazu místo dvou. Ke spatření 3-D tvarů musí mozek překonat běžnou automatickou koordinaci mezi zaostřováním a konvergencí a propojit stovky vzorců opakovaných v různých intervalech k získání správné hloubkové informace pro každý vzorec. Alfons Schilling vytvořil svůj první autostereogram roku 1974. Řady svislých pruhů vypracovaných paralakticky se horizontálně střetávají a splývají tak, že vzniká spojený 3-D obraz, „Gesamtbild“, pozorovatelný pouhým okem.
Další způsob vytváření 3-D zobrazení poskytly experimenty se stereoprojektory či dvěma diaprojektory promítajícími simultánně na stejnou plochu. Schilling používal otáčivé kotouče, rotující před binokulárním projektorem a střídavě přerušující tok světla. Vynález těchto „binokulárně alternujících nástrojů pro prostorovou percepci“ si Schilling dal dokonce patentovat.
Schilling celý život analyzoval různé faktory stereo-vidění (vzdálenost očí, stanoviště, okamžik v čase, jas) jakožto proměnné v čase, a jeho „binokulární performance“ využívaly nejrůznějších technik a médií. V roce 1975 přichází s „teorií časových bodů“: 2 Ts = Sp, tedy dva simultánní časy = prostor. Prostorový obraz je vytvářený v mozku prostřednictvím propojení dvou odlišných prostorových bodů, tzn. různých bodů v čase. Oko tedy není stanoviště, nýbrž časový bod.
„SEHGERÄTE“ A „SEHMASCHINEN“ Alfons Schilling se však nejvíce proslavil svými „stroji na vidění“, jejichž cílem je vyvracet „pravdivost“ a přirozenost běžného vnímání. Nesnaží se zlepšit naše schopnosti vidění, nýbrž chce naznačit, že bychom mohli vidět jinak. Jemným kombinováním běžného a neběžného, či reálného a nereálného vidění podvrací prostřednictvím svých vynalezených přístrojů naše běžné vizuální zkušenosti a zdůrazňuje, že konstrukce našich očí není ničím samozřejmým. Ptá se, jaké by to bylo mít odlišné smysly, co bychom pak viděli a jak bychom vybaveni těmito odlišnými smysly mysleli a cítili. Do jaké míry je naše víra ve svět určovaná konstrukcí našich smyslů? Inverzní optika přístrojů mění vertikály na horizontály, to co je vpravo, zrcadlí nalevo, staví věci „na hlavu“, to co je vzadu, ocitá se vepředu, co je dál, se zdá blíž a naopak. Dutiny se vydouvají ven zní název jedné ze Schillingových kreseb. Krabice na zemi se (pozorována jedním z přístrojů) mění v díru v podlaze. Přístroj zvaný Velký pozorovatel z roku 1974 je zařízení na kombinování „virtuálního“ a reálného prostoru, v němž pozorované objekty vystupují do popředí. Dimenze prostoru převrací také Malé kolo (1978), konstrukce ze dřeva ve tvaru kola, vybavená systémem prizmat; co je vzadu, vidíme vepředu, a co je vpravo, vidíme posunuté doleva. Světelná pumpa (1981), zvaná také fantom-mozek, účinkuje podobně jako někdejší projektory s kotoučovými závěrkami: rotováním způsobuje vzájemné prolínání obrazů přicházejících k levému a pravému oku. S některými z přístrojů bylo možné se procházet v krajině a zakoušet postupné vytváření pohyblivého obrazu, posunutého vnímání reality. Již v 19. století v období prvních stereoskopů vznikaly tzv. „nadměrné“ čočky, poskytující širší perspektivu nežli lidské oko. Dokonce se rozšířil názor, že velké objekty je třeba pozorovat z uměle rozšířeného meziočního intervalu, aby je bylo možné spatřit vcelku a plastičtěji. Vznikající prostorový dojem byl nazýván „hyperprostor“ a stal se metodou běžně používanou fotografy-krajináři. Podobný systém rozšířené perspektivy využívá i Schillingův přenosný přístroj nazvaný Malý pták (1978), obsahující zrcadlový systém pro pomyslné zvětšování vzdálenosti očí až desetkrát, přibližně na 60 cm. Instalace Optický systém (1983) je sestavena na principu obrovského prostorového stereoskopu a předvádí krajinu viděnou tak, jako by naše oči byly vzdáleny dva metry od sebe. Hloubka od pěti kilometrů je přiblížena až na pomyslných 120 metrů. Přístroj Gazela (1993), nástroj na vidění složený z prizmat a zrcadel umístěných na dřevěném stojanu, převrací veškeré prostorové vztahy objektů: popředí se stává pozadím, levé pravým, negativní prostor je viděn plasticky. Je to jako být v úběžníku a dívat se nazpět časem, prohlásil o zkušenosti s Gazelou její autor. Roku 1973 získal Alfons Schilling pozvání od televizní experimentální laboratoře Channel 14, kde se chtěl věnovat konstrukci aparátu pro vytváření virtuálních „elektronických prostorů“. Tvořily ho dva malé monitory připojené ke kamerám, umisťované před levé a pravé oko. Se zařízením bylo možné chodit a například „vidět dozadu“, anebo umístit kamery na nohy a vidět svůj postup z deformované perspektivy. Bylo rovněž možné pozorovat sebe sama v reálném či právě uplynulém čase a vstupovat do obrazů, které zároveň pozorujeme. Kvůli nedostatečnosti technologie – monitory byly samozřejmě černobílé a nepříliš ostré – nefungoval systém příliš dokonale. Roku 1973 sepsal Schilling manifest Electronic Spaces, který teoretik Peter Weibel označil za první uměleckou vizi kyberprostoru. Navrhuje zde binokulární video spektákl, který by pozorovatele uzavřel do vizuálního umělého 3-D prostředí v životní velikosti, v němž by bylo možné volně se pohybovat. Dvě videokamery – „umělé oči“ – by poskytovaly dva perspektivně různé obrazy, pozorované na dvou miniaturních monitorech umístěných před očima a v mozku slučovaných do 3-D vjemu. Schilling v manifestu popisuje tři základní způsoby fungování: divák může mít před očima dvě miniaturní videokamery („oči systému“) a monitory jsou umístěny v zařízení, které připomíná speciální brýle, nasazované na hlavu. Nebo mohou být kamery-„oči“ odděleny od těla a umístěny jinde a divákovi je do brýlí s monitory vysílán stranově převrácený obraz (informace pravého oka levému a naopak), čímž je vytvářen 3-D dojem. Anebo může zařízení využívat předem nahraných zobrazení a vytvářet takto umělá prostředí, například také upravováním běžných monitorů na 3-D monitory. Projekt nebyl v této formě realizován kvůli nedostatečnosti technologie a poruchovosti signálů. Naznačil však směr, jakým se později ubíralo experimentování v oblasti virtuální reality.
PŘÍPAD DRUHÝ: DAN SANDIN Dan Sandin je videoumělec a návrhář nástrojů, který od roku 1969 působí na University of Illinois v Chicagu. S principy stereoskopie pracoval téměř od počátku své tvůrčí dráhy: vytvářel hologramy, obrazy generované počítačem, 3-D animace, experimentoval s binokulární projekcí filmů a videopásek. V roce 1991 společně s Tomem DeFantim sestavili CAVE, prostor virtuální reality poskytující 3-D zkušenost. Autoři CAVE (Cave Automatic Virtual Environment) zdůrazňují několik principů virtuální reality, která obsahuje perspektivu z úhlu pohledu jedné osoby, nabízí široké úhly pohledu, stereoskopické zobrazení a reálně-časovou interaktivitu. Obrazy jsou synchronizovaně promítány na tři stěny a podlahu v „místnosti“ velké asi 3 x 3 metry. CAVE tak poskytuje rozhraní mezi reálným fyzickým prostorem a virtuální sférou. Návštěvníci používají brýle s vestavěnou technologií snímání hlavy, díky níž vidí promítaný pár stereoskopických obrazů třídimenzionálně, a prostorem se pohybují pomocí ovladače, tzv. magické hůlky opatřené lokačními senzory. Celé prostředí CAVE se velice blíží představám Alfonse Schillinga vypracovaným o dvacet let dříve. Dan Sandin dál rozvíjí své prostory virtuální reality do oblasti autostereoskopie, kdy už není zapotřebí pro vytvoření iluze 3-D používat brýle. Na festivalu Siggraph roku 2005 představil se svými spolupracovníky autostereoskopický systém Varrier. Počítačový snímač sledující hlavy návštěvníků umožňuje směrovat obrazy přímo do jejich očí. Podobně jako v systému CAVE se pracuje s perspektivou z úhlu pohledu jednotlivce, zde ovšem bez použití brýlí. Systém tvoří 35 LCD panelů sestavených do oblouku a ve srovnání s dřívějšími systémy má lepší rozlišení a barvy. Dochází zde k juxtapozici pruhů perspektivy levého a pravého oka, přehrávaný obraz je tedy zkomponován z prolínaných pruhů původních obrazů z perspektivy levého a pravého oka tak, že každé oko může vidět skrz transparentní oblasti paralaxní zábrany pouze jemu odpovídající obrazové pruhy. Podobné zákonitosti využívá i „Schillingův princip“ pro stereoskopické projekce. Oba zmínění umělci jsou svým způsobem vizionáři: zatímco Alfons Schilling svými vynálezy předběhl dobu, Dan Sandin se pohybuje na špici nejnovějších technologií a své představy dokáže díky tomu průběžně do značné míry naplňovat. Alfons Schilling je typem umělce-vynálezce-snílka, vytvářejícího své umění z dosud nerealizovatelných představ; Dan Sandin je typem umělce-vynálezce-vědce, vytvářejícího umění na základě svých již realizovaných vynálezů.
STEREOSKOPIE BUDOUCNOSTI: VESMÍRNÉ STEREOGRAMY Alfons Schilling se vždy zajímal o vesmír, o prostor, který se děje v jiném čase. Abych byl upřímný, tak nějak se mi zdá, že nejsem z tohoto světa, prohlásil. Domníval se, že k tomu, aby se mohl vyjadřovat o tomto světě, musí být dostatečně mimo něj. Teprve potom se stane opravdovým pozorovatelem. Je zajímavé, že v současné době jde skutečný vědecký výzkum vesmíru podobným směrem. Stejně jako dva zmínění umělci využívají vědci stále častěji 3-D vizualizace ke zdokonalení průzkumu jinak neviditelných fenoménů. Americká agentura pro výzkum vesmíru NASA přišla v minulém roce s projektem solární observatoře STEREO (Solar TErrestrial RElations Observatory), která 23. dubna 2007 publikovala první fotografie a videosekvence zaznamenávající strukturu sluneční atmosféry ve třech dimenzích. Základem projektu jsou dvě téměř identické observatoře, sledující a zaznamenávající proudění energie a hmoty od Slunce k Zemi ze dvou různých perspektiv. Mají odhalovat zejména dosud nepředvídatelné bouřlivé sluneční erupce, které mohou způsobit poškození vesmírných plavidel a jsou nebezpečné i pro naši planetu. Tyto dvě vesmírné dohlížející oči poskytují takovou vizuální slast, která opět na chvíli překonává umělecké představy, alespoň do té doby, dokud nezačne vznikat vesmírné stereoskopické umění.
LITERATURA A. Schillling, Ich/Auge/Welt – The Art of Vision, Vídeň, 1997; T. L. Hankins – R. J. Silverman, Instruments and the Imagination, New Jersey 1995; L. Gitelman – G. B. Pingree (eds.), New Media, 1740–1915 (Media in Transition), Cambridge 2004; H. Jenkins, Convergence Culture: Where Old and New Media Collide, New York 2006; E. von Samsonow – É. Alliez (eds.), Hyperplastik. Kunst und Wahrnehmung in Zeiten der mental imagery, Vídeň 1998; http://www.nasa.gov/mission_pages/stereo/main/index.html; http://www.mak.at/jetzt/f_jetzt.htm.
Lenka DOLANOVÁ (nar. 1979) je doktorandkou na FAMU v Praze a zabývá se zejména počátky elektronického umění.