Film 300: bitva u Thermopyl je formálně brilantní dílo, orgie počítačové animace ukazují nové perspektivy žánru a filmu vůbec, efektně stříkající krev vzrušuje nejhorší pudy. A především to jasné poselství divákovi: svět je jednoduchý, na jedné straně je krásná bílá (mužská) civilizace plná ctností, na straně druhé barbarství. Jenomže tento film nám v další vrstvě vypráví i jiné příběhy — už ne tak jednoznačné a černobílé, ale o to nebezpečnější. 300 je především mnohovrstevnatá politická alegorie, která se snaží vpravit do současného postmoderního světa chaosu jasný řád, systém hodnot, sympatií a samozřejmě i antipatií. Co je tímto poselstvím?
Boj Řeků za svobodu je notoricky známé téma uvozující evropskou identitu. My Evropané, Zápaďané, jsme vyrostli v tom, že Leonidův boj je i naším bojem. Nikdy přitom nešlo o historickou realitu, ale především o mýtus. V tomto smyslu je 300 zcela vřazen do proudu mýtů o dějinách. Že jsou barbaři vyobrazeni politicky nekorektně, že jde o průhlednou narážku na muslimský svět? Že ukazovák (či spíše prostředník) natažený (vztyčený) směrem k Íránu ajatolláhů z této ahistorické počítačové hry přímo trčí? Film se přece netváří jako historický, řadí se do proudu angažované mytologie utvrzující západní hodnoty. Nebo ne?
Evropská (západní) identita je složitý příběh plný odboček. Ve 20. století jsou po dramatických peripetiích základní hodnoty konstituovány: lidská práva, respekt k individualitě, vyvážené mechanismy moci, právní záruky, distanc k velkým civilizačním projektům, odpor k utopiím všeho druhu. A především — precizování forem vlády, její odvození od voleb a její odvolatelnost. 300 nám přináší trochu jiný pohled. Je ovšem nutné odhlédnutí od epických stereotypů, neboť právě žánrové vymezení pomíjí historičnost a je tedy třeba nahlížet dílo zorným úhlem "prézentismu," nikoli "historismu". Zdůrazňuji tedy zdánlivě "podprahové", ve skutečnosti fundamentální vyznění filmu.
Západní společnost je podle filmu založena na charismatickém vůdcovství, odmítajícím "politiku" ve všech jejích institucionálních podobách. Pasáž věnovaná eforům nenechá nikoho na pochybách, co je zač instituce, mající být garantem spartských tradic. Politika, nejvlastnější fenomén řeckého světa, je zde vnímána krajně negativně — formalizace politických procesů má za následek upadání do rukou osobně nestatečných a úlisných mužů. Podobně vnímají politiku a zastupitelské sbory totalitní ideologie. Znechucení z politiky, jejích afér, z korupce, která ji provází, je naprosto běžné, vlastní nám všem. Ovšem vášnivost tohoto odmítnutí, stejně jako nepokrytá nabídka alternativy, diskvalifikuje 300 z běžného nadávání na poměry.
V protikladu ke zkorumpovaným politikům se nabízí alternativa založená na charismatickém vůdcovství, jehož synonymem je Leonidas. Charisma vyplývá z bojové zdatnosti, to je konec konců běžné klišé akčního hrdiny sahající až někam k hrdinské epice. Jeho autorita se konstituuje mimo rámec standardních politických procesů. Je "dána" či "získána", ovšem musí se legitimizovat (válečnickými ctnostmi). Xerxes neodpovídá obrazu hrdiny, je jeho karikaturou, marně se snaží charisma imitovat. Věřte svým vůdcům, říkají nám tvůrci filmu, důležitý je čin (nemluv a konej, říkají fašisté). Filmový Leonidas je tak prototypem fašistického nadčlověka.
Spojení násilí se zachováním svobody víceméně koresponduje s historickou realitou. Ovšem film s historií velmi obratně manipuluje. Občanské svobody se rozšířily právě díky tomu, že si střední řemeslnické vrstvy osvojily taktiku falangy, díky které "upozadily" individuálně bojující aristokraty. Tvůrci této progresivní taktiky byli filmem ironizovaní hrnčíři, kováři, sochaři, falanga tak není jen válečný stroj, je vlastně "inciciátor" standardizované a formalizované politiky. Sparťané jsou samozřejmě výjimečnou ne-normální polis. V žádném případě je nelze považovat za typ bojovníků za svobodu. Jejich obec byla naopak synonymem nesvobody a je po právu označována za prototyp totalitního státu. Cílem výchovy bylo totiž potlačit individualitu a vychovat dokonalého robota poslušného rozkazů, nevšímavého k sobě a nadřazujícího zájmy státu nad svoje vlastní. Zde vlastně Snyder postupuje historicky korektně. O individualitě hrdinů (s výjimkou vůdce) nemůže být řeči. Jsou uniformováni jak fyzicky, tak duchovně.
Ačkoli film je založen na obraně svobody před tyranií, nikde zde není podán pohled na to, co svoboda je, vymezení je čistě negativní. Jedinou možnou tematizací autonomie lidské subjektivity vůči idejím nebo státu je letmý pohled Leonida na svou ženu, než svrhne perské vyslance do studny a rozpoutá osudový konflikt. Paradoxně tak více lidských atributů mají barbaři, kteří se alespoň dovedou bavit (jakkoli bizarně a odpudivě je barbarský svět smyslovosti zobrazen). Svoboda se tak stává naprosto vyprázdněným pojmem, sloužícím k mobilizaci mas.
Historické téma zmenšuje odstup diváka a sugeruje autenticitu. Podobný postup ve fantasy filmu by mě nechal chladným, žánr zaručuje relativně malou účinnost a dopad takovýchto tezí. Zde ovšem dochází k významovým posunům obrazů minulosti a ještě více hodnot současnosti. Svět západního liberalismu a demokracie je zvolna modelován ve prospěch totalitně laděného militarismu, otevřená otázka je vyměněna za uzavřenou odpověď. Tento film je perfidní redukcí kritické řecké racionality, jednoho ze základů západní identity, na bezduchý kolektivistický militarismus. Toť vrchol lstivého barbarství! Vnímejme proto nejen smyslové rozkoše vizuality, ale i skryté příběhy manipulace.
300: Bitva u Thermopyl, USA, 2007, 117 min, režie: Zack Snyder