- Zen a umění údržby motocyklu. Možná si někdo ještě vzpomene na kdysi slavnou knížku Roberta M. Pirsiga ze sedmdesátých let s divným titulem Zen a umění údržby motocyklu (Zen and the Art of Motorcycle Maintenace, 1974). „Co je to, k čertu, kvalita, o kterou se tady snažím?“ ptá se hrdina celou dobu. Neřešitelná otázka ho dohání k šílenství, až se nakonec vrací do dob, které ještě netrpěly ideou absolutní, na člověku nezávislé pravdy, té jedině správné kvality. Ocitá se tak — ovšem definitivně zešílevší — ve světě Zenu, šťastném mýtickém světě, kdy takové sókratovsko-platónské pravdy byly ještě nesmyslné. Pirsigův hrdina si klade (pod jménem Faidros) otázku, jak můžeme znát něco, co nemůžeme objektivně, bez konkrétního předmětu, jehož se to týká, ani popsat? Vlastně to tedy neznáme. Jediná možnost, jak se dozvědět co je dobré a co ne, co je kvalita, je zeptat se ostatních, protože z předmětu samotného (motocyklu) to neodvodíme. Proč je tento obraz, divadelní hra, vědecký poznatek dobrý, a druhý ne? Proč se experti tak nedůstojně vykrucují, když mají posoudit kvalitu něčeho, co nejde samo o sobě objektivně změřit ani zvážit? Bez měřítka nelze nic posoudit, a když není měřítko ve věci samotné, je třeba najít je jinde. Experti se tak nakonec vždy odvolají na mínění druhých, na to, „že se to prostě ví“, tedy na čirou subjektivitu. Kdo zaručí, že shoda čtyř evalvátorů nebo i „vědecké obce jako takové“ není pouhou iluzí? Dějiny vědy jsou přece iluzemi posety jako jarní louka květy. Čistá, platónsky absolutní pravda, ideál a cíl evalvace je tak v praxi něčím, co povážlivě balancuje na hraně kolektivního bludu.
Faidros-Pirsig se z něčeho tak nevědecky mytického nakonec zbláznil, dnes to ale kupodivu zřejmě nikoho netrápí, sebevědomé posuzování objektivní a zřejmé kvality, jemuž se říká „evalvování“, se stalo pro mnohé jejich řemeslem, tak jako pro jiné hvězdopravectví. Všude, nejvíce ovšem ve vědě, se šíří evalvitis, horečnatá choroba, která už zachvátila celý organismus vědy. (Dieter Simon, „Aspekte der Qualität“, Gegenworte, 2006, č. 5).
Dvacet až třicet procent své energie vynakládá většina vědců na činnosti vyvolané touto chorobou. Ještě se z toho žádný nezbláznil, ale asi jen nemáme příslušné statistiky. Je také možné, že to ještě k zešílení není, alespoň ne pro nás za bývalými dráty. Jsme vůči absurditě „státních plánů výzkumu“ odolní. Odevzdaně vyplňujeme tuny dotazníků o projektech, které jsme si zvolili tak, aby prošly evalvací obecného mínění (toho, co se „přece prostě ví“), to jest průměru. Nikdo nebude tak bláhový, aby šel do evalvace s tématem o němž neví, zda přinese skutečně něco nového. To totiž nemůže vědět nikdo nikdy, ve vědě není nic jisté a zklamání je tu častější než úspěch. Mám-li něco poznat, musím si klást neobvyklé otázky a nikdy samozřejmě nemohu předem vědět, zda s nimi budu mít opravdu úspěch. Něco tak nezodpovědného ale udělá jenom sebevrah, systém totiž bere úspěch jako samozřejmost a kdo ho nemůže za obligátní tři roky vykázat, vypadává ze hry o peníze a existenci. Volíme tedy průměrná témata, u nich lze totiž úspěch vykázat vždy, protože je při troše píle předem daný. Že je to všechno k ničemu, že nás to jenom frustruje a průměr naší vědy se točí ve své ubíjející šedi dokola, bereme odevzdaně jako danost. Někteří citlivější a zodpovědnější, kterým jde jako Faidrovi o skutečnou kvalitu, třebaže neměřitelnou a neevalvovatelnou, na to ale doplatí svou duševní rovnováhou zcela jistě, dříve nebo později. Evalvitida je asi smrtelná choroba, ne-li vždy pro jednotlivce, tedy jistě pro vědu.
- Ground Zero lidstva aneb megaurbanizace. Začněme čísly: V roce 1950 existovalo na naší planetě 86 měst s více než milionem obyvatel. Dnes jich je přes 400 a předpovědi říkají, že jich v roce 2015 bude, hlavně v Africe, Asii a Latinské Americe, přes 550. Dnes žije v městech a megaměstech 3,2 miliardy lidí. To je více, než jich bylo v roce 1960 na celé zeměkouli. V Ciudad de México žije 20 milionů obyvatel, což odpovídá odhadovanému počtu všech lidí na zemi na konci 18. století. Vypadá to jako jakési překotné urychlení procesů urbanizace, jak jsme na ně zvyklí. Měl by to být důsledek industrializace a růstu ekonomiky, jak jsme je zažili v našich zemích a v Evropě v průběhu 19. století. Ale populace Londýna vzrostla mezi lety 1800—1900 sedmkrát, zatímco obyvatelstvo bangladéšské Dháky, konžské Kinžasy a nigerijského Lagosu vzrostlo mezi rokem 1950 a dneškem — tedy za poloviční dobu — asi čtyřicetkrát. Prognózy říkají, že Ciudad de México bude mít v příštích desetiletích 50 milionů obyvatel a Bombaj 33 milionů. Nárůst obyvatelstva je tedy mnohem rychlejší než jakýkoliv možný růst ekonomiky.
Nebudou to také — a už nejsou — města ze skla a betonu, nýbrž z lepenky, odpadkových plechů, plastiku a rákosu, produktů smetišť. Nevznikají města, ale obrovské, neplánované, neorganizované a chaotické slumy, ve kterých žije dnes asi miliarda lidí a jejichž počet stále roste tempem, které bere dech. Naše planeta se stává planetou slumů. To je titul knihy Mika Davise (Mike Davis, The Planet of Slums, 2006). Davis shromáždil obrovské množství údajů a analýz, ze kterých mu vyrůstá alarmující, poněkud apokalyptický obraz. Jasné je především, že tu nejde o normální „zdravou“ urbanizaci. Není to důsledek hospodářského růstu, ale právě opačných procesů. „Normální“ urbanizace ještě probíhá v Číně, na Tchaj-wanu a v Jižní Koreji, všude jinde, kde vznikají megaměsta, hrubý domácí produkt klesá. Pobřeží slonoviny, Kongo, Gabun, Angola a další státy mají roční přírůstek obyvatelstva okolo osmi procent a negativní hospodářský růst, klesající ročně vytrvale o dvě tři procenta. Jak to mají zvládnout? Kam se mají lidé podít? Tento přetlak znala také „klasická“ urbanizace 19. století, tehdy ale hospodářství rostlo a kromě toho se otevřel veliký ventil emigrace do Spojených států. Dnes tyto ventily neexistují a pokud přece jen ano, vyspělé země je zavírají, jak mohou.
Značný podíl viny na tom mají podle Davise neoliberální ekonomové Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, kteří v 80. letech vsadili na samoorganizující sílu trhu a doporučili státům, aby se z celého problému stáhly. Stačí, když stát divoké slumy legalizuje, dá jejich obyvatelům půdu, na níž stojí jejich domy, učiní z nich vlastníky. Oni sami se pak už stanou malými podnikateli. Slumy se tak samy zorganizují, vzniknou z nich „normální“ města. Nic z toho ale nefunguje. Obyvatelé slumů zůstávají tím, čím byli: „přebytečnými“ lidmi bez kontaktu se světem, hospodářským i kulturním. Je jich ale miliarda a bude jich brzy mnohem, mnohem více. Davis o tom mluví jako o Ground Zero lidstva.