Zájem o antiku a její památky v Římě na rozdíl od Atén ani ve středověku nikdy zcela nevyhasl. Vítězné křesťanství mělo k antice dvojaký vztah: na jedné straně odmítalo antické pohanství, na straně druhé obdivovalo a ctilo antická umělecká díla a římské užitkové stavby.
Byla v tom také jistá národní hrdost samotných obyvatel Říma – už řecký historik Prokopios (kolem r. 500) viděl důvod v uchování uměleckých děl a staveb v římském patriotismu. Jako nejsilnější se ale ukázal zájem umělecký. Již ve 4. století vznikají první seznamy římských památek Notitia a o něco později Curiosum Urbis, sestavené z dokumentů městské prefektury. Zároveň se však už během 4. století postupně stavělo téměř výhradně z materiálů zbořenin a opuštěných staveb. Pouze dřevo zůstávalo z pochopitelných důvodů nepovšimnuto. K ruinám patřily samozřejmě i antické památky. Nepomáhaly ani ochranu přikazující císařské edikty a nic nezmohly ani rekonstrukce antických staveb. Některé pohanské stavby byly zachráněny díky přestavbě v křesťanský chrám – takové transformaci v roce 610 děkujeme za dnešní stav Pantheonu, z jiných se stávala „umělecká muzea“, která skrývala antické sochařské poklady. Koncem 6. století měl Řím více uměleckých děl než dnes všechna významná muzea dohromady. Také sarkofágy přežily díky tomu, že byly v křesťanském duchu použity jako rakve pro papeže a světce. Obavy ze zničení však budily především antické sochy. Na samém konci 6. století zřídil prozíravý Theoderich k jejich záchraně instituci, která se měla starat o jejich ochranu; kromě toho se také snažil opravit Koloseum a udržovat další památky. Ale potřeba stavebního materiálu a jeho snadná dostupnost mnohé stavebníky v rabování nezastavila. Co nerozebrali oni, ničili fanatičtí křesťané. Tento stav přetrval zhruba do 12. století, kdy se v Římě obnovilo používání nově přitesaného kamene vytěženého v lomu a výroba stavebních cihel. Antické památky však nebyly jen ničeny, mnohé byly z Říma vyváženy. Jak známo, Konstantin Veliký si do svého nového hlavního města říše na Bosporu odvezl četná výtvarná díla a stavební prvky. Na seznamu transportovaných artefaktů figuruje i porfyrový sloup. Král Vandalů Geiserich vyhledával po vyplenění Říma cenné sochy a pozlacené bronzové cihly, aby jimi naplnil své povozy směřující na jih, rovněž tak byzantský císař Konstans II. († 668) našel v těchto předmětech zalíbení a odvezl je na východ. Přestože se z Říma vytrácelo množství cenných děl a stavby buď chátraly z důvodu nevšímavosti, nebo naopak z přílišného zájmu stavebníků a obdivovatelů, ve Městě stále zůstávalo dost památek hodných úcty. Ale znalost antických monumentů v samotném Římě upadala, větší zájem o ně měli zaalpští duchovní a poutníci, pro které byly římské monumenty větší vzácností. Poutníci a jiní cestovatelé nám také poskytují nejvíce raně středověkých zpráv o římských antických hmotných památkách. Udělaly na ně velký dojem nejen římské ruiny, nýbrž římské památky kdekoli jinde na jih od Alp. Středověcí lidé je však zaznamenávali nikoli proto, že by pro ně byly znamením bývalé slávy římského impéria, nýbrž proto, že jsou jim hlavně ukazatelem cesty. Jsou něčím pozoruhodné, jsou dobře viditelné, nápadné – slouží především jako orientační bod stejně jako například vzrostlý cypřiš či jednotlivé stromy, jimž daly živnou půdu antické ruiny. Přitom si poutníci všímali textů, jimž tyto stavby poskytovaly své tělo, tj. nápisů. Zájem o nápisy zaznamenáváme v historii vlastně ještě dříve než zájem o hmotné památky, které jsou předmětem bádání archeologie. Epigrafika se také konstituuje jako věda o něco dříve než archeologie. Latinské nápisy, především veřejné, vytesané do stavebních památek, se nejspíše opisovaly vždy. První opisy pocházejí z regionálních katalogů a breviářů z první poloviny 4. století, první nápisy ze samotného Říma pocházejí z konce 5. století v popisech města. První dochovaná sbírka římských nápisů je pozdějšího data – z období karolinského. Je jí takzvaný Codex Einsidlensis 326 z konce 8., nebo spíše začátku 9. století. A je typické, že se i ona, uchovala v klášterním opise zaalpského prostoru. Původní textová předloha však byla opsána na místě samém, tedy v Římě.
CODEX EINSIDLENSIS 326 Na rozdíl od jiných raných rukopisných sbírek antických nápisů, které se ve spojení s poutí do Říma přirozeně omezovaly na křesťanské epitafy, zachycuje rukopis z benediktinského kláštera švýcarského Einsiedeln vedle křesťanských též pohanské epigrafické texty (celkem 78 latinských a dva řecké) ze staveb, ale i z bází sochařských děl a z náhrobků. Nejen to: jeho součástí je také itinerář. Autora neznáme, nemusí to být bezpodmínečně onen římský poutník, který nápisy poctivě opisoval z římských staveb. S největší pravděpodobností byla už jeho předloha přepsána do minuskule, pouze nadpisy udávající místo, resp. památku s nápisem jsou jako obvykle ve středověkých rukopisech přepsány červenou majuskulí. Čte se dobře – je to krásná karolinská minuskule, jeho vznik je připisován fuldské klášterní škole. Mohl vzniknout při korunovační cestě Karla Velikého do Říma v roce 800. Tato první sbírka antických nápisů není systematická, nýbrž je orientována geografickotopograficky (tak, jak to nabízel popis cesty poutníka do Říma). Je to důležitý dokument nejen pro svou dobu, nýbrž i pro nás, neboť téměř polovina zde uvedených nápisů je dnes unikátní. Originály se ztratily v pozdním středověku či v době renesance. Teprve papež Lev X. zakázal rozemílat antické nápisné desky jako přísadu do malty a Raffaela Santiho ustanovil v roce 1515 správcem římských starověkých památek, aby čelil ničení antických mramorových desek s nápisy. Je mezi nimi například celý nápis z Diokleciánových lázní a části císařských nápisů z Hadriánova mauzolea, dnes známého jako Andělský hrad. Ale i ty nápisy, které se nám dochovaly, jako je římský nápis z Trajánova sloupu, mohou být doplněny právě díky einsiedelnskému rukopisu. Sloup podléhal zubu času i poškozování, teprve v roce 1162 rozhodl římský senát o jeho ochraně a vandalům pohrozil trestem smrti. Právě tento nápis se stal už v raném středověku inspirací pro relikviář, jenž tvořil piedestal pro kříž; byl věnován okolo roku 828 (na počátku pontifikátu Řehoře IV.) opatství sv. Serváce v Maastrichtu. Zatímco ikonograficky může být konfrontován s Titovým triumfálním obloukem v Římě (nebo dle mého názoru spíše Trajánovým obloukem v Beneventu), je nápis vyvedený nad obloukem v obdélníku tabuly ansaty snad přímo inspirován nápisem na bázi římského Trajánova sloupu. Einsiedelnská nápisová sbírka je tedy o dobrou polovinu tisíciletí starší než první systematické sbírky renesanční. Ve 13. století byla tato sbírka spolu s regionářem a popisem hradeb svázána s dalšími třemi spisy v konvolut o 104 foliích, který je od století následujícího uložen v Einsiedelnu. V době kostnického koncilu (1414–1417) ho zde objevil a opsal jeden z jeho účastníků a pravděpodobně první humanista, který se vážně zajímal o nápisy, Poggio Bracciolini. Čechům je tento sekretář papeže Jana XXIII. známý především díky modernímu padělku výpovědi údajně očitého svědka líčícího upálení Jana Husa (česky roku 1873). Tento významný italský humanista využil času církevněpolitických sporů a vyjížděl z Kostnice do Švýcarska, Německa a Francie za rukopisy antických autorů. Přitom našel nejen náš známý kodex, ale – jak píše v jednom ze svých dopisů – vynesl z téhož kláštera ve svém rukávu i další soupis neznámých římských nápisů. Nenechal si je však pro svou vlastní potěchu, ale kolem roku 1430 je ve výběru s vybranými opisy z einsiedelnského kodexu a vlastními opisy z originálů v Římě vydal. Byla to jedna z prvních systematických sbírek antických nápisů, ovšem – jak bylo tehdy zvykem – bez citace pramene. Na originální rukopis v einsiedelnském klášteře zatím sedal prach, který rozvířil až o zhruba čtvrt tisíciletí později učený benediktinský páter Jean Mabillon (1683). Po dalších peripetiích zařadil Theodor Mommsen nápisy do šestého svazku svého monumentálního díla Corpus inscriptionum Latinarum, který zahrnuje Řím (1876). Zájem však pochopitelně vyvolávaly také křesťanské texty z einsiedelnského rukopisu. Vydal je J. B. de Rossi v druhém svazku svých Inscriptiones christianae Urbis Romae (1888). Rukopis einsiedelnského kodexu však dodnes vyvolává otázky a jsou stále připravovány další edice. Zdá se, že rukopis prošel třemi fázemi vzniku: v první fázi byly zaznamenány nápisy až do pontifikátu Honoriova (625–638), ve druhé fázi byly přidány antické kamenné texty (tituli) julio-klaudijského rodu a zároveň téměř současné křesťanské nápisy – tato část měla vzniknout v Pavii, antickém Ticinu, které bylo označováno jako nový Řím, hlavní město langobardského království, aby tak antické nápisy pomohly dokladovat starobylost a návaznost Langobardů na antický Řím – a ve třetí fázi měl být pořízen jednotný opis textu s římskými a pavijskými doklady a popisem Města (tzv. regionator). K tomu byl připojen seznam zkratek Notae Iulii Caesaris a výčet obřadů, které se měly dodržovat ve svatém týdnu.
POUTNÍKŮV PRŮVODCE ŘÍMEM Podle einsiedelnského rukopisu se zdá, že popis města v konvolutu kodexu také pochází z karolinské doby a jistě sloužil nejednomu z četných poutníků doby Karla Velikého. Je zde popsáno několik různých cest Městem, které jsou řazeny podle jednotlivých tras, a to tak, aby poutníci přicházející do Věčného města z různých směrů byli poučeni o nejdůležitějších křesťanských i pohanských stavbách, které je budou obklopovat, popřípadě tu byla popsána cesta, která k nim vede. Ani pro tento popis nebyla zřejmě podkladem autopsie, nýbrž nějaký pozdně antický nebo raně středověký schematický plán Říma. Biograf Einhard se v kapitole 39 o takovém plánu v majetku Karla Velikého dokonce zmiňuje. Autor postupuje jednotně: vždy udává výchozí bod a cíl trasy, která má poutníka přivést k svatým místům křesťanského města, poznamenává proto pevné orientační body nalevo a napravo od vytýčené trasy. Kdyby znal autor Řím z autopsie, byly by vzdálenosti jednotlivých orientačních bodů spolehlivější a nestalo by se mu, že zamění levou stranu za pravou. Většina objektů se nachází uvnitř městských hradeb, příležitostně jsou zde však uvedeny i hroby mučedníků u cest vedoucích z Říma. O spolehlivosti einsiedelnského plánu se dodnes diskutuje. Zatímco názvy křestanských staveb odrážejí autorovu současnost: kostel s. Maria in Cosmedin se zde ještě nazývá Ecclesia in Schola Graeca (název před rekonstrukcí papežem Hadriánem I.), Lateránská bazilika se zde prezentuje svým středověkým názvem a její antický název (Basilica Constantiniana) je zapomenut, autor zná u mnohých antických památek jejich starý název: Pompejovo divadlo, Diokleciánovy termy, Trajánovo forum. Jsou mezi nimi i dnes již neexistující objekty jako například Meta sudans u Kolosea, Konstantinova jezdecká socha u Andělského hradu, Konstantinovy lázně na jižním svahu Quirinalu či chrám Concordie. Dnes ztracený nápis z této stavby, ve středověku přeměněné na křesťanský chrám ss. Sergi et Bacchi, autor kodexu ještě opsal. Zřítil se někdy po roce 1450, kdy ho ještě viděl Poggio Bracciolini, a na jeho místě postavili římští obyvatelé pec na pálení vápna. Některé názvy zní sice anticky, ale neodrážejí pravý stav věcí: jako Circus Flaminius je ve středověku označován antický Domiciánův stadion na Martově poli, který podlehl zapomnění zřejmě velmi brzy. Thermae Commodianae nejsou Commodovy lázně, ale lázně Augustova přítele a velitele Marka Vipsania Agrippy. Co se týká obecného jazyka, prosazují se zde již středověká označení – forma namísto aqua pro vodovod, palatium nebo balneum pro antické zříceniny, cavallus namísto equus pro koně. Jako cavalli optimi jsou v ein- siedelnském rukopisu uvedeny sochy Dioskurů, císařské kopie řeckého originálu, stojící tenkrát u kostela s. Vitale či u s. Susanny, ale původně v Konstantinových lázních. Podle nich se ve středověku nazýval Quirinal il Monte Cavallo. Tato dvojznačnost snad vyplývá z nepoměrně většího zakreslení soch do mapy, takže nebylo možno přesně určit, kde stojí. Dnes zdobí Piazza del Quirinale. Zajímavá je trasa, jež byla vložena přímo doprostřed nápisné sbírky. Právě tento popis se zdá být nejbližším originální předloze pro autora kodexu. Popisuje cestu od baziliky sv. Petra a Hadriánova mauzolea přes Martovo pole a Aventin ke kostelu sv. Pavla před hradbami a dále ke kostelům coemetaria u Via Appia a vrací se zpět do města, kde končí u Velkého cirku (circus maximus). Zdá se, že tento popis nebyl původně součástí nápisné sbírky, zachycuje i hradby, v nichž mezi jednotlivými branami popisuje počet věží, cimbuří, tajné průchody, záchody, střílny. Je jen stěží možno si představit, že by konvolut v takovém složení, tj. nápisná sbírka, itinerář a popis hradeb, sloužil poutníkovi na jeho často dlouhé a úmorné cestě. Je nepravděpodobné, že – jak tvrdí i F. A. Bauer – itinerář posloužil jen tomu, kdo znal římské památky a stavby; takovému člověku však neposkytoval žádné nové informace. Kopista, který začal přehledně seřazovat materiál, jemuž valně nerozuměl, neměl nejspíše na mysli průvodce Římem, nýbrž chtěl zprostředkovat obraz města lidem mimo Město. Obraz města velkého, plného památek, římských staveb a křesťanských chrámů. Proto Bauer nazývá tento konvolut psaným římským plánem. Právě proto, že vznikl na sever od Alp, neměl už podle něj žádný praktický význam. S tím však není možno souhlasit. Mnoho poutníků, kteří se chystali na cestu do Říma, si jistě opatřovalo informace předem, tak jak to děláme dnes my. Znali také mnohé římské památky aspoň z doslechu nebo o nich četli v jiných dílech. Vyhledávali tedy spolubratry, kteří jim byli schopni podat informace. A takové informace včetně popisu dvanácti možných tras po Římě einsiedelnský itinerář poskytoval. Dokud nebyl svázán s dalšími spisy do jednoho konvolutu, mohl bez problémů plnit funkci mapového a textového průvodce. Codex Einsidlensis nám pomáhá představit si raně středověkou římskou zástavbu, v níž ještě vynikaly mnohé antické památky a jejich texty. Zároveň samozřejmě nepřekvapuje, že kodex nereflektuje stavby zasvěcené pohanským božstvům. Jsou tu také texty zachycující hospodářské záležitosti. Křesťanský poutník se samozřejmě živě zajímal o hroby mučedníků a o místa poznamenaná jejich krví. Na první „moderní“ popis Říma si ale zájemce o prohlídku Věčného města musel počkat až do roku 1431, kdy Gian Francesco Poggio Bracciolini vydal své dílo De fortunae varietate urbis Romae et de ruina ejusdem descriptio.
LITERATURA F. A. Bauer, „Rom zur Zeit der Karolinger. Die Stadt Rom und ihre Hauptkirchen. IX. Einsiedler Pilgerführer (Codex Einsidlensis)“, in: Stiegemann, C. – Wemhoff, M. (Hg.), 799. Kunst und Kultur der Karolingerzeit. Katalog der Ausstellung Paderborn, Mainz 1999, s. 607–609; R. A. Lanciani, Roma pagana e cristiana. La transformazione della citt attraverso i secoli, dai templi alle chiese, dai mausolei alle tombe dei primi papi, Roma 2004; L. Sensi, „Considerazioni sul manoscritto 326 della Biblioteca di Einsiedeln“, in: G. Paci (ed.), Epigrafia romana in area adriatica, Macerata – Pisa 1998, 453–470; G. Walser, Die Einsiedler Inschriftensammlung und der Pilgerführer durch Rom (Codex Einsidlensis 326). Facsimile, Umschrift, Übersetzung und Kommentar, Stuttgart 1987.
Jana KEPARTOVÁ (nar. 1950) přednáší dějiny a kulturu antického starověku na PedF UK v Praze a specializuje se na římskou epigrafiku.