Bruno Paulovi (1874—1968) vděčí Praha za znamenité dílo moderní architektury — Traubovu vilu ve Střešovicích. Úspěšný česko-německý podnikatel svěřil v roce 1928 projekt svého domu jednomu z předních tvůrců soudobé výtvarné kultury. Paul se proslavil již na přelomu století jako ilustrátor a karikaturista mnichovských časopisů Jugend a Simplicissimus, jejichž jedinečná grafická podoba platí dodnes za ztělesnění elegantního ducha nastupujícího moderního stylu. Mladý umělec patřil ke spoluzakladatelům slavných Spojených dílen pro umění a řemeslo a později i k zakládajícím členům Německého Werkbundu. Téměř třicet let stál v čele Státní školy pro volné a užité umění v Berlíně, vedle Bauhausu nejdůležitějšího uměleckého učiliště meziválečného Německa. Navrhoval domy pro berlínskou smetánku, ale také typový nábytek pro masovou výrobu nebo vybavení zaoceánských parníků. Na jeho stole vznikl i projekt prvního německého mrakodrapu. Pozoruhodné je, že jako architekt byl vlastně samouk. Podobně jako mnozí jeho souputníci vystudoval malířství a k designu se dostal takřka náhodou, když jej redakční kolega požádal o návrh bytového zařízení. Architektonické projekty byly pokračováním jeho designérské činnosti, neboť Spojené dílny vytvářely pro své zákazníky nejen návrhy vnitřního vybavení, ale celých domů.
Paul patřil ke generaci umělců, kteří bořili hranice oddělující jednotlivé výtvarné obory, zejména umělecké řemeslo od vysokého umění. Ve svém díle uskutečňoval ideál harmonické kultury, v níž není žádný rozpor mezi principy moderního tvarování a průmyslovou výrobou. Jím navržené objekty z kovu, textil, nábytek i kompletní interiéry od samého počátku vyznačovala zdrženlivá elegance, založená na jednoduché geometrii a kvalitním materiálovém provedení. Vzorem Paulových návrhů byl klasicismus 19. století, případně jeho středoevropská varianta známá jako biedermeier. Pokud jsme si zvykli považovat rázný rozchod s minulostí za programové východisko modernismu, zakotvení v tradici se nám může jevit jako jeho popření. Příklad Bruno Paula ale ukazuje, jak rezervovaní byli otcové-zakladatelé vůči hodnotám pomíjivého, prchavého a náhodného, jež od dob Baudelairových vnímáme jako "esenci" moderního umění. Paulův návrat k nadčasovému klasicismu nebyl ústupkem konzervativnímu měšťanskému vkusu, nýbrž cestou k reformě. Architekt vyznával věcnost, prostotu a řád, jeho díla však byla zušlechtěna příměsí tradice a vybavena atributy "slušné formy". Zatímco levicová avantgarda vydávala obytný dům za levný, účelný a hygienický spotřební předmět, Paul v něm viděl umělecké dílo. Protože však při projektování nehleděl tolik na nový "image", jeho stavbám nechybí to, co u bílých funkcionalistických krabic nejvíc postrádáme: obyvatelnost, útulnost, pocit bezpečí.
Autor nejnovější umělcovy monografie charakterizuje Paulovo dílo jako luxusní bez okázalosti a elegantní bez neskromnosti. Cituje dceru jeho pražského zákazníka, podle níž byl architekt very modern, but not crazy modern. Harrod označuje tuto pozici jako pragmatický modernismus. Zatímco funkcionalisté navzdory přesně opačným deklaracím kladli důraz na autonomii a čistotu formy a své zákazníky vychovávali k odpovídajícímu životnímu stylu, Paulovy domy jsou odpovědí na potřeby, přání a očekávání jejich uživatelů. Funkcionalistický nábytek z pochromované oceli a kůže, pakliže se originální exempláře vůbec zachovaly, ukazuje hluboký rozpor mezi idealizovanou formou a technickými možnostmi doby. Paulovu dřevěnému nábytku nevzal čas nic z estetických ani užitných kvalit. Jeho umírněný modernismus není tak efektní, zato však nepostrádá praktičnost a trvanlivost. Harrod poukazuje i na skutečnost, že Paulovy dochované stavby vesměs slouží původním účelům, a to bez nutných modernizací. Naopak mnohé funkcionalistické vily již pár let po svém dokončení ukazovaly zásadní chyby projektu, které výrazně omezovaly jejich obyvatelnost.
Práci amerického historika architektury ztěžovala okolnost, že Paul se vyhýbal publicitě, zřídkakdy veřejně formuloval své názory a navíc nezanechal téměř žádnou písemnou pozůstalost. Možná proto má čtenář monografie podivný pocit, jako by Paulovo dílo bylo prosté vnitřních rozporů, jako by se umělec nerozhodoval mezi různými možnostmi, nýbrž jako by se jeho dílo vyvíjelo na základě jakési vnitřní, nevyhnutné logiky. Harrodova kniha působí dojmem, že se autor ztotožnil se svým architektem a po jeho příkladu chtěl publiku nabídnout řád, uspokojení a pohodlí. Výsledku by asi prospělo více zneklidňujících otázek a čtení "proti srsti". To je jediná vážnější výhrada, kterou recenzent Paulovy monografie může vyslovit.
William Owen Harrod, Bruno Paul. The Life and Work of a Pragmatic Modernist, Edition Axel Menges, Stuttgart — London 2005, 128 s.