V roce 1905 se ve Výroční zprávě c. k. vyššího gymnasia v Hradci Králové za školní rok 1904—1905 objevilo „Několik překladů z egyptštiny“ a v následujícím roce studie „Knihy mrtvých kap. 125“. Pod oběma příspěvky byl podepsán gymnasiální profesor fyziky a matematiky František Lexa (1876—1960).
Výpisky k fragmentům papyru (NpM P 2457),
vpravo gymnasiální učitel František Lexa
(Masarykův ústav — Archiv AV ČR)
Tyto vůbec první překlady ze staroegyptského jazyka do češtiny zaujaly profesora orientalistiky Rudolfa Dvořáka, který následně jejich autora přesvědčil, aby se egyptologii věnoval soustavně, a pomohl mu v roce 1906 s přeložením do Prahy. V rámci samostudia Lexa využíval především fondy Univerzitní knihovny a seznámil se také se sbírkou prehistorického oddělení Musea království českého. Některé egyptské předměty pro vlastní účely zpracovával. Mezi nimi byly fragmenty egyptského papyru, které jsou dnes uloženy v Náprstkově muzeu v Praze pod inventárními čísly NpM P 2457 a P 5721.
Studijní materiál nadepsaný „Zbytky egyptského papíru ze sbírek musea král. českého“ (Masarykův ústav — Archiv Akademie věd, osobní fond Františka Lexy) sestává ze šestnácti jednostranně použitých listů o velikosti 16,9 x 21 cm. Devět listů obsahuje pečlivě provedené překresby a přepis celkem šestatřiceti významnějších zlomků papyru se zbytky textu. První dva listy předkládají kresbu dvou větších fragmentů ilustrace (tzv. viněty) ke 125. kapitole Knihy mrtvých se zachovanou podobou boha Usira na trůně a neúplným zobrazením vah spravedlnosti, zesnulého a boha Thovta. K zaznamenání textu a překreslení scén používal Lexa černý inkoust, červeným inkoustem vyznačil okraje zlomků, lakuny a části textu provedené červenou barvou již v originále. Obyčejnou tužkou naznačil strukturu papyru. Jednotlivé fragmenty papyru jsou číslovány, přičemž u některých zlomků je naznačena jejich vzájemná souvislost. Kresby a přepis textu Lexa doplnil zavedeným číslováním jednotlivých sloupců textu 125. kapitoly Knihy mrtvých a svými poznámkami. Zbývajících sedm listů je vyhrazeno komentáři.
Papyrus podle Lexy obsahuje negativní zpověď ze 125. kapitoly Knihy mrtvých, některé úlomky přiřazuje k úvodu nebo doslovu k této kapitole, mezi zlomky však rozeznává i úryvky patřící do 150. a 91. kapitoly Knihy mrtvých s tím, že obsah papyru se nemusel omezovat pouze na tyto tři kapitoly. Jednotlivé fragmenty byly identifikovány na základě paralel z odborné literatury, na níž ve svém komentáři Lexa odkazuje a s jejíž pomocí též papyrus podle písma datuje do doby 19. dynastie. Dále hodnotí celkovou úpravu a rozebírá paletu použitých barev. Absence obvyklých odznaků — žezla a důtek — v rukou sedícího boha Usira, pro co se mu v dostupné literatuře nepodařilo nalézt analogii, a neúplnost textu na některých úlomcích jej vedla k domněnce, že papyrus nebyl dokončen. V závěru komentáře připojuje poznámku o žalostném stavu fragmentů a nutném zákroku a konzervaci.
V roce 2005, tedy téměř po sto letech, byly v rámci tří projektů (MSM 002162826, GAČR 401/03/D074 a MK 00002327202) zlomky tohoto papyru opět prozkoumány. Desítky fragmentů byly převedeny do digitální podoby, k čemuž se přistoupilo především s ohledem na křehkost materiálu a kvůli snadnějšímu vyhotovení rekonstrukce. Jednotlivé zlomky lze rozdělit do několika skupin: texty a samostatné znaky v černém nebo červeném inkoustu, zbytky vinět se zobrazením lidských a božských bytostí, předmětů a různých tvarů. Toto uspořádání vyjevuje souvislosti mezi zlomky, které při nahodilém rozmístění nejsou patrné.
Přestože se při zkoumání papyru nevycházelo primárně z Lexových výpisků, mnohé z výsledků potvrdily jeho závěry. Podařilo se prokázat, že se jedná o papyrus s textem a ilustracemi staroegyptské Knihy mrtvých. Podle stylu zápisu, podoby ilustrací a dalších formálních znaků lze předpokládat, že byl vytvořen v oblasti hornoegyptských Théb v období 18. dynastie (datace je odlišná od Lexových předpokladů). Na jednotlivých fragmentech byly rozeznány úseky některých kapitol Knihy mrtvých. S určitostí se jedná o kapitoly 125 a 110, zbytky dalších (72, 91, 149 a 150) zatím nebyly s konečnou platností potvrzeny.
Nejucelenějším oddílem Knihy mrtvých, doloženým na zmíněném papyru, je část 125. kapitoly označovaná za negativní zpověď. Jde o jeden z hlavních motivů spojovaných s představou posmrtného soudu, který měl prokázat buď bezúhonný život zesnulého, nebo jeho hřích a vinu. V prvním případě následovalo ospravedlnění a život blažených, v druhém tzv. druhá smrt, znamenající konečnou záhubu. Části této kapitoly obsahují především seznam podsvětních porotců tázajících se po vině zesnulého a zbytky viněty s vyobrazením soudu. Zjištění Františka Lexy o výčtu porotců byla doplněna o další jména, která se podařilo poskládat do předpokládaného pořadí. Z rekonstrukce vyplývá, že tato negativní zpověď pravděpodobně obsahovala jména všech dvaačtyřiceti bohů nebo většiny z nich. Některá jména se však nacházejí v neobvyklém pořadí. Zajímavé také je, že dochované zlomky pocházejí pouze z horní poloviny papyru, spodní část se z nějakého důvodu nedochovala. Viněta obsahuje podobu boha Usira sedícího na trůně, váhu spravedlnosti a postavy zesnulého a boha Thovta. Z rozměru zlomků vyplývá, že doložené vyobrazení také zabíralo pouze polovinu výšky papyru. Spodní část tak mohla obsahovat pokračování scény posmrtného soudu nebo text. Před zpovědí byl s největší pravděpodobností zachycen zesnulý, který s gestem pozdravu předstupuje před podsvětní tribunál. Bohužel se zatím na žádném ze zlomků nepodařilo rozpoznat jméno majitele, ale pokračující práce s fragmenty papyru z Náprstkova muzea by snad mohly odhalit toto i další tajemství zmíněného exempláře staroegyptské Knihy mrtvých.