Toho roku začal též pevný hrad Karlštejn mezi lesy a vysokými horami stavěti, chtěje v něm poklady a klenoty zemské bezpečně uložiti a pro okřání v osamělosti pohodlné místečko míti. Arcibiskup Arnošt položil dne 10. června (1348) základní kámen k tomuto hradu a stavitel Aras ho vystavěl. Martin Pelcl, Život císaře Karla IV., 1849.
Hrad Karlštejn byl, podle císařova životopisu sepsaného Martinem Pelclem u příležitosti pětistého výročí založení pražské univerzity a Nového města, vybudován jako pokladnice, v jejímž klidném bezpečí panovník odpočíval a nabýval sil. Málomluvnost dochovaných dobových pramenů však tvrzení o jednoznačném důvodu postavení pevnosti problematizuje. Podobně nejisté je přesné datum založení stavby i účast arcibiskupa Arnošta z Pardubic při slavnostním aktu. V latinsky psané kronice svatovítského kanovníka Beneše Krabice z Weitmile nalezneme jedinou stručnou zmínku o založení hradu roku 1348. Jiné prameny z doby Karlovy o této události bohužel mlčí. Konkrétnější informace o položení základního kamene se dozvídáme až ze zdrojů pocházejících z 16. století, které dávají podnět k nedůvěře v možnost takto přesného datování počátků hradu. Podobné kritické úvahy ovšem na počátku roku 1848 nehrály žádnou významnější roli. Karlštejnské jubileum a zejména oslavy založení pražského vysokého učení měly být připomínkou významných zakladatelských činů Karlovy vlády. Zatímco o blížícím se pětistém výročí založení univerzity rokovala akademická obec již od roku 1840, příprava slavnosti položení základního kamene hradu Karlštejna byla o poznání opožděnější. Výzvu k uskutečnění vzpomínkové akce nalezneme v článku Jana Borovičky, otištěném 14. března 1848 v časopise Česká včela. Slavnost se ve výroční den 10. června na hradě skutečně odehrála, ovšem nedostalo se jí téměř žádné publicity. Vzpomínkové akce byly tehdy zcela přehlušeny událostmi spojenými s právě probíhajícím Slovanským sjezdem, jehož atmosféra se stávala čím dál tím napjatější. Den po karlštejnském jubileu propukly v ulicích Prahy nepokoje známé jako svatodušní bouře. Univerzitní slavnosti, které se měly uskutečnit koncem září, byly nejprve odloženy a poté zcela zrušeny. Dochovanou vzpomínkou nikdy neuskutečněné oslavy pražského vysokého učení zůstává čtyřmetrový pomník Karla IV. stojící dodnes nedaleko jeho dalšího zakladatelského díla, kamenného mostu. Karlštejnské oslavy, o jejichž průběhu se dnes dovídáme zejména díky vzpomínkám jejich přímého účastníka Jana Karla Škody, měly charakter tradičních katolických slavností pod širým nebem spojených s procesími, společnými modlitbami a velkou bohoslužbou v závěru celé akce. Přítomnost členů národní gardy a pronesené proslovy a kázání, jež reagovaly na aktuální události, dokládají „revoluční“ aspekty celé slavnosti. Oslavy byly zahájeny již v předvečer výročí, kdy se rozezněly zvony nejen z Karlštejna, ale také z okolních kostelů sv. Palmatia v Budňanech a sv. Stanislava v Mořině – z nebližší vesnice nacházející se na staré karlštejnské cestě ku Praze. Všechna okna na hradě a v podhradí byla rozsvícena, což večeru dodávalo tajuplnou atmosféru. Okolo desáté hodiny večerní se v Budňanech shromáždili členové místní národní gardy, do níž se zapojili také studenti a za doprovodu hudby začali zpívat české vlastenecké písně. Poté společně vystoupali na Karlštejn. Jejich pochod byl doprovázen ranami z hmoždířů a bengálskými ohni, které byly odpalovány z hradních oken a osvětlovaly ztemnělou oblohu nad nimi. Poslední účastníci nočního hemžení opustili prostory Karlštejna okolo půlnoci. Druhého dne se po deváté hodině ranní vydaly z okolních vsí pod vedením duchovních jednotlivé průvody účastníků slavnosti, které se setkaly u kříže stojícího před hradní branou. Slova společné modlitby, jíž se zde všichni zúčastnili, předříkával sám karlštejnský děkan Julius Körner. Návštěvníky vítaly u hradních vstupů slavobrány s českými nápisy. U první brány bylo psáno: Vítejte nám, vděčné dítky vlasti a u druhé stálo: Hrad dnes v slasti tone. Na nádvoří poté účastníci vyslechli zpěv básně Václava Jaromíra Picka Ples Čechů na Karlštejně, kterou autor složil přímo ku příležitosti jubilea. V závěru mimořádného dne celebroval karlštejnský děkan Julius Körner společně s duchovními správci z Dobřichovic, ze sv. Jana pod Skalou, z Budňan, Litně, Loděnic, Berouna a Prahy v kapli sv. Mikuláše na hradě zpívanou mši. Po úvodních modlitbách zazněla píseň Co se zbožné lidu pění a oslavné kázání u příležitosti významné události pronesl kaplan pražského chrámu Panny Marie před Týnem Jan Karel Škoda. V průběhu bohoslužby byla pod taktovkou budňanského učitele Julia Bořického předvedena Vitáskova mše a Mozartovo ofertorium. Zástupci duchovenstva, představenstvo okolních obcí i karlštejnské úřednictvo se nechali jubilejní oslavou inspirovat k plánu vybudovat v Budňanech nemocnici, která by se v úctě k zakladateli hradu i soudobému panovníkovi nazývala Karlo-Ferdinandova. Tato představa se však své realizace nikdy nedočkala.
DVOJÍ POSLÁNÍ HRADU Kněz Jan Karel Škoda ve svém slavnostním kázání zdůraznil, že odkaz Karlštejna a jeho zakladatele oslovuje odlišným způsobem dvě skupiny posluchačů. Inspiraci v hluboké zbožnosti zakladatele hradu zde může nalézt každý křesťan, ovšem jsou zde také poslání určená příchozímu Čechu zvlášť. Samotný akt položení základního kamene hradu na počátku proslovu přirovnává k velkolepým lidským úspěchům a hrdinským činům posvěceným boží přízní, které jsou líčeny v biblickém textu i v legendách. Příkladem všemu lidstvu mohou být Karlovy zakladatelské činy, jež jsou podle Škody plodem panovníkovy lásky k lidu jeho země, díky níž nebyl jeho odkaz nikdy zapomenut. Při popisu místa, které bylo pro vybudování hradu vybráno, autor využívá tradičního symbolického protikladu pouště (nehostinného lesa, vody, chaosu) a božího či lidského díla (řádu): …kolkolem černý hustý les; sem tam jako by nedbale pohozené kusy skal; a když hučela rozvodněná Berounka, větrové zmítaly stromy dávnověkými a mísilo se do toho řvaní hladových dravců – ó tu pronikal mráz kosti i nejsrdnatějšího; nikdo by si byl nepomyslel, že v takové poušti nádherné sídlo kdy bude státi. Dále je tradičně zdůrazňována Karlova zbožnost, jež dodala hradu v celé jeho historii záštitu boží ochrany, pomocí níž byl uchován až do dnešních dnů. Současný stav Karlštejna je však podle Škody ve srovnání s jeho dávnou slávou spíše důvodem ke smutku: Krásu jeho setřel čas prstem ukrutným; co tu bylo vzácného, do Norimberka, do Prahy, do Vídně, odvezeno, nepřítel vztáhl ruku na všechny žádostivé věci jeho. Nevlídní kulichové bydlí nyní v hořejších patrech; po dvořích porůznu rostoucí travou si vítr pohrává, jelikož samotné sedí místo, jindy plné lidu, a když vidíš tyto mechem porostlé zdi; nevzhlednými prkny zabedněná okna, chudobu a prázdnost v síních ondy královských – i nevzkrade liž se ti z oka trpká slza; zdaž nezaběduješ s Jeremiášem: ,ach, to není ten hrad, který slul radostí veškeré země.‘ K českému návštěvníkovi Karlštejn a jeho zbožný fundátor podle kazatelových slov nepromlouvají pouze výzvou ke křesťanské lásce, ale jsou pro něj také naléhavým povzbuzením k úsilí o zvelebení vlasti. Škoda mohl být v tomto ohledu pro své posluchače sám dobrým příkladem, neboť se angažoval v několika českých vlasteneckých a učených společnostech a také se podílel na rozšiřování české literatury. Kromě kněžské činnosti působil rovněž jako učitel náboženství na české hlavní škole v Novém Městě pražském, jako profesor české katechetiky na bohoslovecké fakultě a věnoval se zakládání venkovských knihoven. Katolický duchovní připomínal statečnost našich předků na příkladě hradní posádky, která Karlštejn hájila před obléháním a důkaz její obětavosti spatřoval také ve znehodnocení některých zde uschovaných zlatých relikviářů i jiných vzácných předmětů. Na jiném místě textu se dozvídáme, že ozbrojenci, kteří od května do listopadu roku 1422 ohrožovali bezpečí hradu, byli husité – konkrétně vojsko pražanů a litevského knížete Zikmunda Korybutoviče. Naopak vzorem hrdinství byla pro autora katolická posádka hradu v čele s karlštejnským purkrabím Zdeslavem Tluksou z Buřenic. Stejného nasazení a obětí, jaké prokázali obránci hradu, vyžadovala podle Škodových slov od obyvatel české země také pohnutá doba roku 1848. Panovníkova nová politika umožňovala po dlouhém období krize, které začalo bitvou na Bílé Hoře, rozkvět národního života a Češi by neměli váhat se svým zapojením do vlasteneckých aktivit: Tyto ohavné časy však již uplynuly: nových velikých a utěšených věcí očekávejte nyní od budoucnosti: dobrý král Ferdinand dalť svobody všem národům svým! Těžké okovy libovlády dosavadní jsou tímto slovem královským rozdrceny; národové jsou pozdviženi k svému panovníku, který z dosavadní své výše k nim sestoupil; navráceno jim, čím po tolik časů podvodné a bezcitné představenstvo je týralo; nový, krásný život s rokem tímto započíná. Císař a král Ferdinand I. (V.) v autorových očích neztratil nic ze svého majestátu i dobré pověsti, neboť viníkem všech nešvarů předbřeznových časů byl kancléř Metternich a státní aparát. Jedná se o tradiční schéma vnímající panovníka jako moudrého a spravedlivého vladaře a obránce obyvatel země, která strádá proradnou činností jeho rádců. Vlivu těchto osob se prý Karel IV. dokázal vyvarovat. Očekávání změn a naděje vkládané do svolání zemského sněmu, jehož zástupci byli voleni také v červnových dnech roku 1848, se odráží i v závěrečných prosbách Hospodinu. Odplať Karlovi – vždyť víš v kolika tisících srdcích se tato prosba ozývá – odplať věčnými dobrými věcmi všem dobrodincům vlasti naší! Nechť spadnou z očí šupiny nepřátelům národa našeho, aby poznali zaslepenost a zlovolnost svoji! Osvěť těch, kteří v čase krátkém zemské záležitosti na sněmu požádati budou, ať v duchu Tvého Karla si počínají, po staletích ať jako jeho i je vděčné potomstvo velebí! Ještě téhož roku bylo Škodovo kázání vydáno tiskem. Úryvek, jenž reflektuje události, které se odehrály až na počátku července téhož roku, dokazuje, že autor původně text dodatečně doplnil: Zdaž kdo a mnozí-li v letošních svatodušních dnech tuto sv. povinnost v Praze a v Čechách plnili, jest z veřejných listů dosti známo; nicméně i to, že jistí lidé – sedmašedesátníci v městech i po venku [jim v tom chtěli bránit] – oni ani prosbami neb slzami jedněch, ani překážkami a těžkostmi ze strany druhých v sv. této povinnosti zbraňovati si nedaje. Ozbrojené srážky s Windischgrätzovým vojskem, které město od 12. června 1848 zasáhly, považoval týnský kaplan za bohem posvěcený boj za ochranu získaných svobod. Velící generál vyhlásil 18. června, den po přijetí kapitulace nad městem, výjimečný stav, který někteří měšťané přivítali jako záruku klidu a pořádku i jako prostředek ochrany soukromého majetku. S přáním, aby se tato vyhláška zatím raději neodvolávala, se do sídla vojenského velitelství vydala 7. července deputace sedmašedesáti zástupců podobně smýšlejících vrstev pražské společnosti v čele se starostou Václavem Wankou. Svým projevem loajality vůči Windischgrätzovi si vysloužili od části české veřejnosti sympatizující s povstáním odsouzení a pod označením osmašedesátníci je později zostuzovala česká publicistika, karikatury i lidové popěvky.
MISTŘI PĚVCI KARLŠTEJNŠTÍ Píseň Ples Čechů na Karlštejně, jež byla při oslavách zpívána, složil autor velmi oblíbených, ovšem pozdějšími literárními vědci nepříliš kladně hodnocených národních popěvků, Václav Jaromír Picek. Jejím námětem je všeobecné veselí, které zde v čase co dal první kámen král, zavládlo. Optimismem je naplněna rovněž myšlenka, podle níž Karlštejn, který přežil půltisíciletí, přežije díky obětavé obraně českého národa i další staletí. Čase – ode hradu dál! / Anděl vlasti by tam stál! / Národ tam své srdce kreje, / do hradeb ran krev svou leje; / Proto sláva, hrade náš, / Ty tisíc jar přetrváš! Nevalnou úroveň veršů si zřejmě uvědomoval i sám autor, neboť je nezařadil do žádné ze svých později vydaných sbírek. Jiná verze téhož námětu se objevila jako Zpěv na Karlštejně již 13. března 1847 v Květech. Právě k této písni se autor poté vrátil a s pozměněným názvem Zpěv Čechů na Karlovu Týně a přidanou závěrečnou slokou ji nechal otisknout. Ve všech třech jmenovaných variantách se objevuje slovní spojení od hradu dále, které bývá tradičně uváděno v souvislosti se strážci hradu, karlštejnskými many. Picek tímto refrénem v textu otištěném ve sbírce zakončuje každou ze čtyř slok. Výraz však nevkládá do úst karlštejnským manům, ale v přeneseném slova smyslu celému českému národu. Význam pevnosti je zde rozšířen na českou zemi a za vůdce nebeských vojenských sborů chránících osud vlasti je označen císař Karel IV., jenž je v básni přímo oslovován. Tuto velitelskou pozici však v české národní mytologii tradičně zastával sv. Václav. Je vhodné poznamenat, že v německé náboženské písni Eine Feste Burg ist unser Gott autor textu Martin Luther připodobňuje boha k pevnému hradu, který je pro křesťana nejsilnější obranou proti ďábelským silám zla. Zpěv této písně se stal v 19. století součástí německých národních slavností a nelze vyloučit, že její slova mohla být pro Picka rovněž inspirací. Odkaz na aktuální události nalezneme rovněž ve verších zapsaných v té době tvořivými návštěvníky hradu do karlštejnské pamětní knihy. Symbol nedobytné pevnosti použili autoři jako výzvu k obraně svobod, které podle jejich mínění přinesly panovníkovy patenty vydané na jaře 1848. Nejpevnější mezi hrady./ Vyroubený Čechům pro poklady / Karlem otcem v časech dávných / Aby potomkové dědů slavných / Jako tvoje nedobytné skály / Pevně proti nepříteli stály / Jenžto pravý poklad národu / Vyrvat hrozí svobodu / Danou v Březnu Ferdinandem Králem (Josef Uhlíř, 8. srpna 1848). Nejdůležitějším pokladem, který hrad ve svých zdech ukrýval, se pro českou společnost 19. století staly zemské korunovační klenoty, s nimiž bylo také často ztotožňováno historické poslání hradu. Místo, kde byla v kapli sv. Kříže na Karlštejně původně uchovávána česká koruna, hledal se svými společníky při návštěvě hradu roku 1832 rovněž básník Karel Hynek Mácha. Při prozkoumání malého prostoru nad oltářem však podle svědectví jednoho z účastníků pocítili největší znechucení, neboť tu před nimi někdo zanechal neřád lidský. Neutěšený stav Karlštejna i jiných středověkých hradů inspirovaly Máchu také v jeho tvorbě. Osamělé ruiny, které líčil ve svých verších či zachycoval v kresbách nevnímal jen jako tajemné svědky minulých časů, ale také jako symboly neblahé přítomnosti českého národa. Kontrast minulé slávy a současného úpadku se v případě Karlštejna stával velmi častým motivem, který nalézáme v básních i politických projevech. V neklidném roce 1848 bylo karlštejnské téma navíc naplňováno aktuálními politickými požadavky. Výzvy ke statečnosti a nezdolnosti, jimiž je nutné se při jejich prosazování obrnit, měly různé podoby. Vlastenecký kněz Jan Karel Škoda zmínil ve svém kázání antihusitsky pojatý příklad z dějin Karlštejna a v přímluvných modlitbách požádal Hospodina o požehnání poslanců, kteří měli nově zasednout na zemském sněmu. Bývalý člen národních gard Slavomír Vávra použil v krátké básni, kterou 7. září 1848 zapsal do karlštejnské pamětní knihy, ostrou formulaci, v níž umístil českou královskou korunu na smetiště dějin: Hrade původcem svým postavený / a v dějinách země zvelebený / ty jsi druhdy v lůně svém ukrýval / vlasti naší drahé klenoty / dokud šperk královský cenu míval / v bludné mysli lidské slepoty / teď však bez ceny to harampádí / země klenotem je svoboda, / a tu Čech si vryje v prsa svá / tam ji brání, nedá si ji bráti.
LITERATURA J. K. Škoda, Hlas z Karloteyna. Řeč při 500. památce založení Karloteyna, dne 12. června 1848, Praha 1848; M. Flacke (ed.), Mythen der Nationen. Eine europäische Panorama, München – Berlin, 2001; M. Freimanová (ed.), Povědomí tradice v novodobé české kultuře. Doba Bedřicha Smetany, Praha 1988; J. Rak, Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy, Praha 1994; G. L. Mosse, The Nationalisation of the Masses. Political Symbolism & Mass Movements in Germany from Napoleonic Wars through the Third Reich, New York 2001; B. Mráz, Karel Hynek Mácha: Hrady spatřené, Praha 1988.
David VENCLÍK (nar. 1980) vystudoval Pedagogickou fakultu UK, v současné době působí na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. Zabývá se kulturními dějinami 19. století.