- románské umění
Ohromný celoevropský rozmach dominantní církevní architektury a doprovodného umění, navazující od 11. století na předrománské styly, karolinskou renesanci a ottonské umění a přecházející v polovině 13. století v gotiku, dostal své jméno až počátkem 19. století — původcem je francouzský archeolog a historik Charles de Gerville (1769—1853), viz jeho práci Essai sur l'architecture du moyen âge, particulièrement en Normandie (1824). Předtím bylo vše z přelomu raného a vrcholného středověku označováno buď jako gotické, normanské nebo byzantské. Pokus odlišit historicky architekturu s masivními sloupy, valenými oblouky a odvážnou křížovou klenbou se postupně ujal, přestože vývoj tohoto slohu neprobíhal všude stejně rychle a se stejnými stavebními efekty. Stendhal k tomu ve svých Pamětech turistových (1838) poznamenává: „Tento sloh se nazývá románský, byzantský, lombardský, saský, atd.; veřejnost se, zdá se, ještě nerozhodla ..., já dávám přednost slovu románský.“ Němčina má oproti většině jazyků jednoslovný termín die Romanik, „románský styl; románské období“. A v Jungmannově slovníku (1837) je románský uvedeno pouze ve významu „k románu podobný, jako v románu“. — Slovo pochází z lat. rōmēnus, „římský“ (případně z odvozeného rōmēnicus), a to je od toponyma Rōma, „Řím“. Dál je výklad nejistý (je jich, stejně jako v případě jména Praha nejméně tucet), může to být např. jiný „říční“ název Tiberu. Nejpravděpodobněji jde však o etruský původ (etruské rūmach znamená „římský, z Říma“), čímž se dostáváme do říše dohadů, zda se např. nejednalo o „brod, přechod“ přes Tiber. — Výrazem romanismus je označován „umělecký směr v Nizozemí v 16. století, který se po formální stránce opíral o italskou renesanci“ (PSJČ).
dasik@nln.cz