Eminent, Praha 2007, 360 s., 299 Kč
V dnešní specializované společnosti už jen výjimečně dokáží vědci psát o svém bádání tak, aby jejich texty byly srozumitelné pro nespecializovaného čtenáře. Vzniklou mezeru vyplnili publicisté, kteří dokáží kvalifikovaně převyprávět speciální výsledky vědeckého výzkumu a podat je ve zjednodušené, přesto však odborně poctivé podobě čtenářům. Překladová literatura tohoto typu je u nás dosti početná, v humanitních vědách jsme však dosud postrádali schopné domácí autory. Poprvé a hned na velmi vysoké kvalitativní úrovni vstupuje na toto pole Peter Kováč, dlouholetý výtvarný redaktor (Rudého) Práva, s prvním svazkem předpokládané série Stavitelé katedrál.
Kováčova kvalifikace v oboru uměleckohistorické medievistiky je nezpochybnitelná, což dokládá několik jeho vědeckých studií. Poslední z nich, o rekonstrukci původní podoby monumentálních mramorových kazatelen italské rodiny Pisani ze 13. století, je výsledkem mnohaleté studijní přípravy přítomné série knih, jejímž prvním svazkem je recenzovaná práce. Kniha o katedrále v Chartres však není vědeckou studií, nýbrž vyprávěním, které profesionálním žurnalistickým stylem přibližuje nejen stavbu a její náboženský a umělecký význam, nýbrž i peripetie jejího uměleckohistorického výzkumu. Peter Kováč má bohaté zkušenosti s pořádáním kulturní turistiky, a dobře ví, jaké otázky publikum nejvíce zajímají. Podstatné ovšem je, že "populární" je právě jen orientace na zájmy, potřeby a možnosti publika, kdežto nabízené odpovědi jsou vědecky odpovědné.
Kováčův výklad tvoří zhruba třetinu knihy. Vedle podrobného poučení o stavbě katedrály v Chartres z pohledu dějin architektury, kulturních dějin a dějin náboženství se podrobněji dočteme také o umělecké a obsahové stránce rozsáhle dochovaných původních sklomaleb. Dvě kapitoly jsou věnovány historicky korektnímu výkladu pověstného labyrintu na podlaze katedrály a zdejší tradice úcty k tzv. "černé Matce Boží". Druhou třetinu svazku zaujímá bohatá fotografická dokumentace, včetně efektních, běžně nepublikovaných záběrů ze střechy katedrály. Detaily se střídají s celkovými pohledy a doplňují je grafy a dobové ilustrace převzaté z publikací 18. a 19. století.
Třetí oddíl pak zahrnuje překlady: nejprve zpřístupňuje dobovou teologickou a naučnou literaturu vrcholného středověku, včetně ukázky z díla Pierra de Roissy, významného myslitele tzv. katedrální školy v Chartres. V druhé části překladového oddílu pak najdeme několik textů zahraničních autorů věnovaných chartreské katedrále. Vedle sugestivních, přece jen však více než sto let starých úvah Henryho Adamse, zaujmou hlavně úryvky ze studií dvou dnešních znalců tématu. Zejména text Johna Jamese přináší podnětné aktuální metodologické úvahy, které — bohužel — nejsou zatím zdomácnělé ani mezi našimi uměleckohistorickými specialisty. V tomto směru je Kováč na úrovni aktuálního světového bádání, což se projevuje např. i v tom, že se vůbec nezabývá známými úvahami o "mystice světla" v katedrálních stavbách, vyvozovanými z textů opata Sugera — podrobný výklad nového přístupu k této otázce podala na přelomu roku vydaná kniha Ivy Adámkové.
Bohužel je na recenzované knize poněkud nepříjemná její ostentativní distance od odborného diskurzu a příklon k "alternativní vědě", která "odhaluje tajemství". Projevuje se nikoli na rovině obsahu, který je odborně zcela spolehlivý a korektní, nýbrž na rovině vnějšího projevu. Sebeprezentace autora má spíše žurnalistický charakter, grafická úprava pohrdá ve prospěch laciné populární přitažlivosti a levné výroby pravidly dobrého vkusu a profesionálního grafického designu, která u knih o výtvarném umění bývají dodržována častěji než jinde. Asi to souvisí s nakladatelstvím, v němž se kniha překvapivě objevuje a které si vydobylo pevné místo na našem knižním trhu esoterickou, zdravovědnou a new-age literaturou. Tyto výhrady by bylo možné považovat za povrchní, celá věc má však ještě další nepříjemný rozměr: vydání této knihy právě v tomto nakladatelství totiž rozmývá a ruší žánrové hranice, které pomáhají při dnes tolik náročné a potřebné orientaci v tom, které informační prameny jsou spolehlivé a seriózní a které nikoli. Nevím, jak v příštích letech vysvětlím studentům, že zatímco Kováčovy knihy mohou ke studiu dějin umění používat jako kvalitní informační zdroj, jiné knihy z téhož nakladatelství a vnějšími atributy shodné, však v žádném případě nikoli...