Četba děl Michela Foucaulta (1926—1984), jednoho z nejvýznamnějších a nejkontroverznějších francouz- ských myslitelů druhé poloviny 20. století, je poučná i pro toho, kdo není filosofem. Světová proslulost tohoto myslitele propukla v 70. letech, kdy jsme měli u nás jiné starosti. U normalizačního režimu byl v nemilosti, protože se vědělo, že se rozešel s marxismem a podporoval disidenci, zejména polskou. Pro nonkonformní inteligenci to byl důvod se o Foucaulta zajímat. Jeho knihy bylo možné různými cestami získat a v zasvěcených kruzích se nejen četly, ale připravovala se skupina překladatelů, která by byla schopna realizovat nesnadný úkol převodu jeho textů do češtiny. Po listopadu 1989 vycházejí překlady jeho děl v několika seriózních nakladatelstvích. Pohotově jsou překládány i jeho slavné kurzy na Collège de France, konané s obrovským úspěchem v letech 1970—1982. Kvalifikovaní editoři naštěstí nesplnili autorovo "kafkovské" přání nevydávat nic, co sám nekorigoval. Bez "kurzů" by bylo jeho dílo navždy neúplné.
Jeho přednášky mají zvláštní půvab a snad nikde není prezentováno Foucaultovo myšlení lépe. Neseznamují nás jen s konečným výsledkem bádání. Vidíme v nich autora při práci: jak pozvolna téma uvádí, upřesňuje, jak ho napadají nové a nové otázky, jak hledá přesnější formulace myšlenek, jak se elegantně pohybuje mezi teorií a empirií dějin i textů. Poznáváme jeho myšlenkovou spontaneitu i kázeň, setkáváme se s jedinečnými metaforami a pravidelnými exkurzy do literatury, dramatu, výtvarného umění, v nichž se mu podařilo svou metodu archeologie a genealogie vědění názorně prezentovat.
Kurz roku 1975/6 nese název Je třeba bránit společnost. Před čím? Foucault jako vždy vychází z problémů současného světa kapitalistických i socialistických režimů, jejich disciplinární praxe. Zde ho zajímá geneze moderního státu a politického myšlení (diskurzu). Pracuje v pravém slova smyslu archivářskou, archeologickou a genealogickou metodou analýzy politických a historických pojednání. A domnívá se, že v pojmu válka našel klíč k jejich dešifraci. Obrací slavný výrok moderního klasika vojenství Clausewitze, že válka je pokračováním politiky v antitezi politika je pokračováním války. Tato optika analýzy politiky je přesvědčivá, i když hrozivá. Popírá filosoficko-právní pojetí moci jako legitimní suverenity, ovládající politickou teologii a politické myšlení do 17. století. Představa, že suverenita moci je získávána, provozována a posvěcována božským i přirozeným "právem" , končí v 17. století, v třesku válek a první moderní revoluce (anglické), kdy se jasně prokazuje, že moc je možno uchopit vítěznou bitvou, usurpací, okupací, násilím, strachem, podvodem, jak tomu v dějinách vždy bylo a jak teorie krytá boží vůlí nemohla přiznat. Nad dějinami a nad společností již nevládne boží Pravda-Zákon, ale pravda moci, která se nerodí v hlavách právníků a filosofů, nýbrž ve vřavách válek, v bitvách, okupacích, krvi a strachu. Moc vládne prostřednictvím produkce své pravdy, kterou poddaní přijímají.
V první třetině 17. století v Anglii a koncem 17. a počátkem 18. století ve Francii, vysledoval Foucault nový typ diskurzu (rozprav) o politice a dějinách, který nazval diskurzem historicko-politickým. Dějiny samy jako pole zkušenosti a interpretace i legitimizace moci se stávají matricí politického myšlení. Nevede to k žádné jednotné linii dějin politické teorie, jak si to představují tradiční historikové politického myšlení. S jejich klasiky jako je Machiavelli, Hobbes nebo Pufendorf se setkáme ve Foucaultově kurzu jen jako s předmětem kritiky. Klasikem onoho historicko-politického myšlení je hrabě Boulainvilliers (1658—1722), který shromažďoval a shrnoval hlášení královských intendantů-emisarů, aby ukázal následníkovi trůnu, jak se prakticky vládne. Hrabě však nezapomene upozornit, že král a jeho byrokracie nespravedlivě okrádají a zbavují starých práv aristokracii, která přece za krále a stát prolila potoky krve a věrně mu sloužila.
Historikové a "politologové" 17. století objevují politiku jako formu věčné války. Postupně se válka přenese dovnitř národa a společnosti. Tento vnitřní boj vyústí v revoluce a nové ústavy, po kterých nepřichází mír a věčný politický řád, nýbrž Pravda nové moci. Válka v různých formách pokračuje dále. Válečnou tezi aplikuje na dějiny a moc historiografi e 18. a 19. století; zejména liberální historiografie doby restaurace (Thierry, Guizot), marxismus, biologický rasismus, dnes válka civilizací. Dějiny 20. století jsou potvrzením teorie politiky jako pokračování války. Po skončení druhé světové války přece následovala válka studená a nikdy se již nepřestalo zbrojit. Všechny teorie o konečném vítězství a následném míru byly iluze.
Přesto filosof nekončí v černém pesimismu nebo katastrofismu. Stále platí, že proti společensky destruktivním tendencím se aktivní občan může bránit. Musíme se bránit proti určitému typu moci, která obrátila křesťanský a humanistický ideál vlády v peklo režimů rasové čistoty. Bránit společnost proti destruktivnímu "státnímu rasismu". Rasismu, který společnost vykonává na sobě samé, na svých členech, na svých vlastních produktech; interní rasismus permanentního očišťování, jež se stane jednou z podstatných dimenzí sociální normalizace (s. 68).
Přeložil Petr Horák, Filosofia, Praha 2006, 284 s., 250 Kč