Dobytí křesťanské výspy Akkonu v roce 1391 a proces s templáři, zahájený francouzským dvorem o necelé dvě desítky let později, opakovaně přitahují pozornost nejen historiků. Odrazem druhého života řádu se stala dnes už nepřeberná tříšť "spiklenecké literatury" zaplňující pulty knihkupectví. Malcolm Barber se vydal jinou cestou, mínil svoji monografii napsat jako úvod k bádání o dějinách templářského řádu a předsunout ji již dříve vydanému Procesu s templáři, na jehož překlad do češtiny se zatím můžeme jen těšit.
Monografii anglického historika tak můžeme číst v několika rovinách. Jako dějiny samotného společenství, jako historii proměn střetávání i soužití křesťanského a muslimského světa na Blízkém východě a v posledku i jako moderní medievistický text zpochybňující jednoduchou interpretaci dochovaných pramenů otázkami po motivaci nabízených výpovědí. Snad nejzávažnějším obviněním templářů zůstávalo údajné opuštění zásad počáteční skromnosti a převládnutí pýchy a mocichtivosti. Řada utrpěných porážek a postupný úpadek tísněných křesťanských státečků tak posilovaly názory o zradě rytířů templu, kteří se ve svých utilitárních zájmech údajně spojovali s nevěřícími a dokonce záměrně zdržovali velké tažení křesťanů, jež by vedlo ke zlomení muslimského panství nad Jeruzalémem a dalšími svatými místy. Autor přitom nijak nezakrývá řadu problémů, v nichž se křižovníci ocitali. V úvodních, chronologicky vystavěných kapitolách před čtenářem postupně předestírá cestu řádu od skutečně skromných počátků stojících na aktivitě několika jedinců až k organizačnímu kolosu, který se opíral o rozsáhlou síť evropských statků, vlastní pevnosti a panství v Palestině a Sýrii, námořní síly a diplomatické kontakty na panovnické dvory i papežský stolec. Barber klade velký důraz na postižení reálného počtu rytířů vystupujících ve střetech s muslimy, což mu zpětně umožňuje postihnout šíři katastrofy, jakou pro řádové struktury na východě znamenala smrt každé desítky jeho elitních bojovníků. Zároveň znovu zdůrazňuje dvousečnost každé pomoci přicházející z evropských zemí. Světští rytíři odmítali vratkou koexistenci křesťanského a islámského světa a diplomatické lavírování mezi muslimskými státy. Na druhou stranu, bez neustálého přísunu sil ze zámoří by křesťané ve Svaté zemi nedokázali islámské přesile dlouho vzdorovat. Templářská obezřetnost, na kterou autor opakovaně poukazuje, tak často musela ustupovat představám nově příchozích spojenců.
Po pádu Akkonu a nuceném opuštění dalších pevností přirozeně vyvstaly otázky ohledně dalšího působení templářů. Finalizaci jejich osudů Malcolm Barber předřadil dvě zásadní kapitoly věnované templářskému životu a vytváření řádových organizačních vazeb. Právě v těchto úsecích se nejvýrazněji projevuje autorova snaha o zachycení dvou soupeřících obrazů. Strategie sebeprezentace templářů uvnitř křesťanského světa narážely na konkurenční obrazy vytvářené mocenskými protivníky řádu už od samých počátků jeho působení. Rytíři templu chránění řadou papežských privilegií a spoléhající na své výsady se stávali cílem výpadů ze strany jeruzalémských králů, kteří usilovali o podřízení jejich struktur své autoritě, nebo alespoň o výraznější vliv na jmenování velmistrů. Barber upozorňuje na odlišné interpretace podílu templářů na ztroskotání výpravy francouzského krále Ludvíka IX. do nilské delty i zjevnou snahu posledního velmistra Jakuba z Molay obhájit důležitost existence několika rytířských řádů s odlišnými důrazy v jejich konání. V průběhu 12. století získávali templáři stále zásadnější podíl na obraně křesťanské výspy a tomuto úkolu odpovídal i zjevný nárůst jejich majetku v samotné přímořské oblasti. I v tomto ohledu vyvolávaly nevraživost místní šlechty, jejichž domény se stále zmenšovaly a v posledku již nebyly s to zabezpečit rostoucí investice do výstavby opevnění. Mohutné pevnosti navíc vyžadovaly mobilizaci všech řádových zdrojů v Evropě a podílely se na posilování napětí mezi komtury zdejších komend a jejich okolím. Nelze se divit, že kritické hlasy sílily, byť si nikdo nedokázal představit zrušení templářského řádu.
Vakuum vyvolané pádem Akkonu se podle Malcolma Barbera začalo projevovat posunem role křižovníků směrem k námořní síle schopné čelit nárůstu vlivu islámu ve Středomoří. Adaptace však nikdy nebyla dokončena a přerušil ji rázný zásah francouzského krále Filipa IV. Sličného. Autor se zamýšlí nad pozadím panovníkova rozhodnutí a přiklání se k "tradičnímu" motivu finanční nouze Filipa IV. Jeho krokům však zjevně napomáhala pověst templářů jako obratných (až bezohledných) finančníků a odpovídaly jí i velmi podrobné seznamy zabavených majetků sestavované královými úředníky hned po rozsáhlém zatýkání. Jakýmsi epilogem knihy je pak pokus o postižení základních proměn obrazu templářů v následujících staletích včetně úlohy, jaké sehrával odlesk jejich tradice ve skutečných či údajných tajných společenstvích. Pro Středoevropana stojí za zmínku, že představy o templářské tradici coby linii podvratných spolků narušujících centrální moc se objevovaly i v okolí kancléře Metternicha v 19. století.
Malcolm Barber se přirozeně věnuje především Zámoří a templářským domům ve Francii, Anglii či na Pyrenejském poloostrově. V exkurzu do střední Evropy si vedle německých oblastí všímá především prostoru piastovského státu. Už proto působí sympaticky netradiční epilog Libora Jana, který jej pojal jako studii mapující osudy českých a moravských templářských majetků a posílil význam již tak velmi přehledně a přístupně koncipovaného díla.
Přeložil Jiří Kasl, Argo, Praha 2006, 435 s., 389 Kč