Tažení na Řím tvořilo přinejmenším od sklonku roku 1942 součást úvah britských politických a vojenských představitelů o provádění periferní strategie „nepřímých akcí“ ve Středomoří – ať již k němu mělo dojít v rámci operací zaměřených na vyřazení Itálie jako nejslabšího článku Osy z války, nebo naopak právě v důsledku jejího zhroucení a pádu.
Vizi útoku na „měkký podbřišek“ Evropy nejen přes Itálii, ale i přes Balkán rozvíjel především britský ministerský předseda sir Winston Churchill. Britské představy ovšem narážely na odpor americké generality. Američtí zastánci přímého útoku na evropský kontinent v čele s generálem Georgem C. Marshallem proto považovali celou středomořskou strategii za plýtvání silami.
Z tohoto rozporu mezi strategickými názory britského a amerického velení pramenil improvizovaný charakter celého spojeneckého tažení ve Středomoří a v Itálii zvlášť. Britští představitelé totiž získávali jen postupně souhlas svých amerických protějšků s rozvinutím dalších akcí na tomto bojišti. Žádný obecněji koncipovaný strategický plán spojeneckých operací ve Středomoří však nikdy neexistoval. Ještě před zahájením invaze na Sicílii si navíc američtí vojenští představitelé vymínili, že část sil a prostředků bude do konce roku 1943 ze středomořského bojiště stažena do Velké Británie v rámci příprav invaze do Normandie. Britům to zprvu příliš nevadilo, protože byli přesvědčeni, že po Mussoliniho pádu a zatčení 25. července 1943 se brzké vyřazení Itálie z války a obsazení větší části jejího území včetně Říma spojeneckými vojsky stalo reálnou možností. Dělali ovšem účet bez hostinského, protože tuto možnost si dobře uvědomovalo i německé velení.
Adolf Hitler byl již v květnu 1943, kdy porážkou vojsk Osy skončilo severoafrické tažení, jat neblahou předtuchou, že Mussolini bude svržen a Itálie uzavře separátní mír. Nové italské vládě, na čele s maršálem Pietrem Badogliem, Hitler nevěřil, a zahájil proto okamžitě přípravy pro případ vystoupení Itálie z války. Již v noci na 26. července povolal z Řecka polního maršála Erwina Rommela a následujícího dne ho pověřil velením skupiny armád „B“, která měla v tajnosti organizovat přesuny německých vojsk do severní Itálie. Na letiště u Říma se téhož dne přesunula z jižní Francie německá 2. parašutistická divize, spolu s 3. divizí pancéřových granátníků byla součástí XI. leteckého sboru parašutistického generála Kurta Studenta, jehož hlavním úkolem v případě vystoupení Itálie z války, nebo dokonce jejího přechodu na stranu Spojenců bylo obsadit bleskovou akcí italské hlavní město. K jeho vedlejším úkolům patřilo Mussoliniho osvobození.
V průběhu srpna pronikly Rommelovy jednotky do severní Itálie. Italské velení se pokoušelo příchodu německých jednotek bránit a v některých případech dokonce sabotovalo jejich přesun organizováním zácpy na železničních tratích. Ve snaze zabránit Němcům v dalších přesunech prohlásilo italské velení 15. srpna Řím otevřeným městem a šéf Comanda Suprema generál Vittorio Ambrosini nařídil pěti italským divizím rozmístěným v jeho okolí, aby se postavily na ozbrojený odpor případnému německému pokusu o jeho obsazení. Již předtím vydal generální štáb italské armády rozkaz všem jednotkám, aby velitelství, kasárna, sklady munice i potravin, mosty a další strategické body byly střeženy zesílenými hlídkami proti překvapivému útoku ze strany Němců. Došlo také k prvním incidentům mezi vojáky obou formálně stále ještě spojeneckých zemí.
V té době bylo již německé nejvyšší velení v čele s Hitlerem přesvědčeno, že italská vláda se chystá Německo zradit, a vrchní velitelství wehrmachtu OKW dokončilo plány vojenského obsazení Itálie a odzbrojení italských ozbrojených sil, jež dostalo nepříliš duchaplný krycí název – operace
Achse. Přípravy k jejímu provedení byly počátkem září prakticky ukončeny.
Podezření Němců, že se je nová italská vláda chystá zradit, byla zcela opodstatněná, i když první kroky Italů k uzavření příměří se Spojenci byly nesmělé, protože italské vojenské velení se chtělo vyhnout bezpodmínečné kapitulaci, což byl ovšem požadavek, na kterém Spojenci nadále trvali. Po neúspěchu prvního pokusu navázat kontakt se Spojenci prostřednictvím jejich diplomatických zástupců ve Vatikánu vyslali Badoglio a Ambrosio se souhlasem krále Viktora Emanuela III. na Pyrenejský poloostrov zplnomocněného vyjednavače brigádního generála Giuseppe Castellana, který v Madridu tajně navštívil britského velvyslance sira Samuela Hoara. Tomu hned na úvod sdělil, že Itálie přejde na stranu Spojenců, jakmile se jejich vojska vylodí na italské pevnině. Se svolením Roosevelta a Churchilla, kteří právě jednali na konferenci v Québecu, vyslal vrchní velitel spojeneckých sil ve Středomoří generál Dwight D. Eisenhower do Lisabonu svého náčelníka štábu generála Waltera Beddella Smithe, který zahájil 20. srpna jednání s Castellanem. Jednání ztroskotala, protože italský generál nebyl zplnomocněn souhlasit s bezpodmínečnou kapitulací Itálie. O týden později však dorazil do Lisabonu další italský vyjednávač, brigádní generál Giacomo Zanussi, který nakonec tajně odjel do Alžíru na schůzku s Eisenhowerem. Jednání pokračovala na Sicílii, kam 31. srpna přijel znovu i Castellano. Italští generálové informovali Spojence o síle a rozmístění německých jednotek v Itálii a žádali, aby se Spojenci vylodili severně od Říma a obsadili italské hlavní město již na počátku svého tažení v Itálii.
Spojenci sice zpočátku zvažovali možnost vylodit se přímo u Říma, ať již na sever nebo na jih od města, posléze však od toho upustili, protože by místo vylodění leželo mimo dolet stíhacích letounů ze Sicílie. Italům ovšem o plánovaných operacích na italské pevnině a místech, kde se zamýšlejí vylodit, nic neřekli a trvali nadále na požadavku bezpodmínečné kapitulace. Italské vládě nezbylo, než s ní souhlasit a 3. září podepsal Castellano ve štábu velitele spojenecké 15. skupiny armád britského generála sira Harolda R. Alexandera v sicilské Cassibili příslušný protokol. Italský generál zde již zůstal, aby dohodl se Spojenci podrobnosti dalšího společného postupu. V zájmu koordinace dalších akcí byla kapitulace prozatím utajena s tím, že bude oznámena teprve 8. září, v předvečer spojeneckého vylodění u Salerna, jež bylo hlavní operací invaze Spojenců na Apeninský poloostrov.
Italové nadále naléhali na to, aby Spojenci obsadili již na začátku této invaze Řím, a generál Eisenhower souhlasil s tím, že do Věčného města bude vyslána americká výsadková divize, aby je udržela před předpokládaným německým útokem. Ovšem za předpokladu, že Italové zajistí vhodné letiště. Italské velení ale nebylo schopné zajistit podmínky pro úspěch akce, a tak spojeneckému velení nezbylo, než čtyřiadvacet hodin před plánovaným seskokem celý výsadek odvolat. Do Říma tak místo amerických parašutistů dorazili parašutisté němečtí.
Bez ohledu na žádost maršála Badoglia, aby nebyla zpráva o kapitulaci Itálie prozatím zveřejňována, a zabránilo se tak intervenci německých vojsk, nemohli Spojenci tuto zprávu s ohledem na vlastní vojáky chystající se k invazi do Itálie již déle tajit a 8. září v 18.30 hodin generál Eisenhower v alžírském rozhlase oznámil, že Itálie kapitulovala. Tuto zprávu pak v 19.20 opakovala BBC a přibližně ve stejnou dobu ji potvrdil i maršál Badoglio. Italské jednotky dostaly rozkaz, aby přerušily vojenské akce proti Spojencům. Německá reakce byla blesková a již v 19.50 rozeslalo OKW německým jednotkám rádiem heslo Orkan, což byl signál k zahájení operace Achse.
Ještě téhož večera začaly německé jednotky v Itálii, Jugoslávii a Řecku odzbrojovat italské vojáky a obsazovat italská vojenská zařízení. Zatímco ve vlastní Itálii proběhla akce bez většího krveprolití, postavila se řada italských jednotek v Jugoslávii a zejména na řeckých ostrovech v Egejském a Jónském moři na odpor. Němci zakročili proti svým bývalým spojencům s neobyčejnou brutalitou.
V Itálii dělala Němcům největší starosti situace v okolí Říma, kde italské velení soustředilo pět italských divizí. Maršál Kesselring se obával, že se Italové pokusí hlavní město obsadit a udržet až do příchodu Spojenců, jejichž invaze se následujícího dne očekávala. Italské velení však nemohlo bez pomoci amerických parašutistů na udržení Říma ani pomýšlet a válkou unavení italští vojáci neměli velkou chuť pouštět se do větších bojů se svými bývalými spojenci. Badogliova vláda opustila spolu s královskou rodinou a vrchním velením v časných hodinách 9. září hlavní město a odjela do Pescary, odkud se na palubě dvou italských korvet přesunula 10. září do Brindisi, kam o den později dorazili britští vojáci. Do Říma naopak přijel maršál Enrico Caviglia, vítěz od Vittoria Veneta z první světové války, nikoliv však aby organizoval jeho obranu, ale vyjednával s Němci, jejichž jednotky se k Věčnému městu stahovaly.
Časně ráno 9. září vyrazili z tábora v Pontijských bažinách jižně od italského hlavního města němečtí vojáci. Na okrajích města narazili na odpor italské posádky, přesto se však parašutistům podařilo již dopoledne proniknout do Věčného města, kam vstoupily od severu také jednotky 3. divize pancéřových granátníků jednonohého generálporučíka Fritze-Huberta Gräsera. Po dvoudenním jednání se italské jednotky v Římě a okolí 11. září odpoledne vzdaly. Němci totiž slíbili, že italští vojáci, kteří složí zbraně, mohou jít domů. Řím a jeho okolí se octly pevně v rukou Němců.
Zůstávalo otázkou, na jak dlouho. Spojenecké velení bylo pevně přesvědčeno o tom, že Němci nemají k obraně celé Itálie dost sil a urychleně se stáhnou k severu, přinejmenším do severní části Apenin a možná až do Pádské nížiny. Německé vrchní velení to mělo ostatně v úmyslu a hodlalo původně celou jižní a střední Itálii včetně Říma vyklidit, maršál Kesselring však zastával názor, že přinejmenším střední Itálii mohou německé jednotky delší dobu bránit, a po úspěšných bojích u Salerna, kde Němci málem zahnali Spojence zpět do moře, se mu o tom podařilo přesvědčit i Hitlera.
Postup spojeneckých vojsk Apeninským poloostrovem na sever byl již od počátku velmi pomalý, protože italská silniční síť nebyla dimenzována na obrovské množství motorových vozidel, jež Spojenci vylodili. Záhy se však jeho tempo změnilo přímo v hlemýždí, protože v horách střední Itálie byla tato motorizace spojeneckých jednotek nikoliv výhodou, ale přímo na obtíž. Spojenecké tažení na Řím uvázlo ve slepé uličce poziční války. Ukázalo se, jak velkou chybou bylo, že se Spojenci pokusili dobýt Itálii od jihu, přestože již přinejmenším od dob Hannibalových bylo známo, že správným směrem k dobytí Itálie je útok ze severu. Napoleon se k tomu vyjádřil jasně: Itálie je jako bota. Musíte do ní vklouznout seshora.
Zastavení postupu spojeneckých vojsk ovšem nebránilo Churchillovi, aby nadále rozvíjel své vize o tom, jak tažení na Řím a potom do severní Itálie přeroste v tažení do Dunajské kotliny a pochod na Vídeň. Ve snaze urychlit dobytí Říma podporoval Churchill vehementně novou obojživelnou operaci, při níž se měla spojenecká vojska vylodit jižně od Věčného města u Anzia a urychleně dobýt Řím. Ze strategického pohledu správný záměr však mohl mít naději na úspěch, kdyby jej Spojenci realizovali v září 1943, v lednu 1944 však skončil fiaskem a boje na předmostí u Anzia se staly klasickou ukázkou zákopové války. Zklamaný Churchill si tehdy posteskl: Myslel jsem, že vrháme na břeh divokou kočku, byla to však jen uvízlá velryba.
Když se pokus zmocnit se Říma obchvatem z moře nezdařil, nezbývalo Spojencům, než se k němu probojovat po souši. Vedlo to ke čtyřem krvavým bitvám. Hlavní roli v této „bitvě o Řím“ vybojovávané u Monte Cassina hrál velitel americké 5. armády generálporučík Mark Wayne Clark. Tento sedmačtyřicetiletý generál vysoké, štíhlé postavy s charakteristickým orlím profilem nepatřil mezi vojevůdce proslulé svými analytickými schopnostmi či brilantním úsudkem. Na evropské válčiště přišel v roce 1942 a stal se Eisenhowerovým zástupcem pro plánovanou invazi do Francouzské severní Afriky. Clark patřil k těm americkým generálům, kteří dobře věděli, jakou roli hraje publicita v jejich kariéře. Jelikož se domníval, že jeho levý profil je hezčí než pravý, zakázal fotografům působícím u jeho armády, aby ho fotografovali jinak než zleva. Uveřejnit generálův snímek z pravého profilu znamenalo nebezpečí ztráty akreditace u 5. armády, v tisku označované vždy na Clarkův popud jako americká 5. armáda generála Marka Clarka.
Clark byl přímo posedlý Římem a touhou stát se jeho dobyvatelem. Svou roli v tom zjevně sehrála skutečnost, že se mu nepodařilo hřát se ve slávě dobyvatele v Neapoli. Je ironií, že plán operace, která nakonec Clarkovi jeho triumf v Římě umožnila, nevypracoval ani Clark, ani jeho štáb, ale britský generálmajor John Harding. Hlavním cílem operace Diadem nebylo ovšem obsadit Řím, ale prolomit německou frontu v celé šířce od Monte Cassina k Tyrhénskému moři. Výsledkem mělo být zničení hlavních sil této německé armády, což by umožnilo Spojencům postoupit daleko na sever, snad až do Pádské nížiny. Řím by byl při tomto postupu obsazen jen mimoděk. Takový byl plán.
Ve skutečnosti však skončila operace Diadem poněkud jinak. Clarkovi nestačilo stát se dobyvatelem Věčného města, on potřeboval, aby jeho 5. armáda vstoupila do Říma již 4. června. Věděl totiž, že na 5. června je plánována invaze do Normandie a on se s dobytím Říma již na první stránky amerických novin nedostane. Nařídil proto generálmajoru Lucianu Truscottovi, aby postupoval nejkratší cestou na Řím bez ohledu na ztráty. Ráno 4. června pronikli první američtí vojáci na předměstí Říma, kde se vzápětí objevil i generál Clark a nechal se vyfotografovat u nápisu ROMA.
Mezitím se však generál Clark dočkal v Římě svého triumfu, i když ani tentokrát se to neobešlo bez zmatků. Jeho triumfální vjezd do Věčného města se konal až 5. června 1944, což generálovi nakonec nevadilo, protože invaze do Normandie byla pro špatné počasí o den odložena a on se tedy stejně dostal do Říma dřív, než se Ike dostal přes kanál do Normandie, a tedy i na první stránky amerických novin. Řím se již toho dne hemžil americkými vojáky i válečnými dopisovateli, na Clarkův rozkaz však do města nebyli vpuštěni žádní příslušníci britských či jiných spojeneckých jednotek. Triumf v Římě byl jen pro Američany.
Malá Clarkova skupinka na džípech však po příjezdu do města zabloudila. Déle než hodinu jezdila sem a tam ulicemi, než jí na Svatopetrském náměstí nabídl jakýsi kněz plynnou angličtinou pomoc. Italský kluk na kole odvedl generálovu kolonu k radnici na Kapitolu. Clark snad předpokládal, že ho tam uvítá starosta a předá mu klíče od Věčného města, bylo však zavřeno a velitel americké 5. armády marně lomcoval dveřmi. Vydal se tedy ke Stampa Estera, kam svolal fotografy a válečné dopisovatele, které přijal opřen o balustrádu nad náměstím plným lidí, aby mohli zachytit pózu vítěze s Římem v pozadí. Potom se obrátil k novinářům a prohlásil: Dnes je velký den pro 5. armádu. Roztáhl mapu a začal na ní ukazovat. Velitelé sborů, přítomní pod záminkou porady, sledovali jeho počínání s rostoucí nelibostí. Generál Truscott o tom později řekl: Asi to byl velký den pro 5. armádu, zoufale jsem se však chtěl dostat pryč z té šaškárny zpět k problémům války.
LITERATURA W. Churchill, Druhá světová válka, 6 sv., Praha 1992–1995; C. Barnett, Engage the Enemy More Closely. The Royal Navy in the Second World War, London 1991 (česky Bojujte s nepřítelem zblízka. Britské válečné námořnictvo za druhé světové války, 1. sv., Praha – Litomyšl 2006, další svazky se připravují); J. Hrbek, Monte Cassino, Praha 1995.
Jaroslav HRBEK (nar. 1951), vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, se zabývá vojenskými dějinami 20. století. Autor řady monografií, např. Arnhem 1944 (Praha 1992), Monte Cassino (Praha 1995), Válka o Falklandy (Praha 1999) či Velká válka na moři 1914—1918 (Praha 2001—2002).