Přeložil Pavel Rohan, Academia, Praha 2006, 356 s., 495 Kč
Otázka, o čem vypovídá recenzovaná kniha, se obyčejně klade až na závěr. Položím a odpovím na ni ale hned v úvodu. Kniha nevypovídá ani tak o identitě Angličanů, ale spíše o určité nejistotě, kterou prožívali "klasičtí Angličané" (ke kterým patří i autor) koncem 90. let. Toto konstatování se sice jeví jako postmoderní klišé, ale existuje vícero důvodů, které takovou interpretaci nejen připouštějí, ale stavějí ji na reálný základ.
Prvním důležitým aspektem je fakt, že kniha vyšla původně v roce 1998. I když od té doby uplynula jen krátká doba, je dnes přece jen Anglie trochu jiná. Anebo možná ani ne, když čtyři hlavní faktory (zánik impéria, oslabování idey Spojeného království, sílící eurointegrační procesy a oslabování národního státu prostřednictvím mezinárodního obchodu), kvůli kterým si Paxman klade otázku — Co vlastně v dnešní době znamená být Angličanem? — z mentální mapy Angličanů nezmizely. Změnil se ale kontext, ve kterém jsou tyto otázky kladeny.
I když dobové události Paxman v knize příliš nekomentuje, je jejich vliv více než zřetelný. Vzpomíná sice, ale jen okrajově, jak rozpačité pocity zažívala generace ovlivněná válečnou zkušeností, když sledovala hysterii vyvolanou smrtí princezny Diany v roce 1997. Ve vnímání starší generace byly tyto reakce jednoduše neanglické a dalo by se říct i neslušné a vulgární. Zajímavé je i to, že masové rozšíření tohoto "neanglického" prožívání událostí bylo připisováno migraci, která způsobuje postupný zánik klasické anglické etikety a nahrazuje ji nedefinovatelnou směsí multikulturálních vzorů.
Vztah Angličanů k jiným kulturám — a to nejen ve vlastní zemi — je vůbec zajímavým tématem. Správný Angličan považuje cizí kultury samosebou za podivné. Dokonalým ztělesněním tohoto postoje jsou angličtí turisté, kteří nenavštěvují kontinent kvůli kulturnímu dědictví, ale spíše je přitahuje laciné pivo a možnost levného sexu. Není náhoda, že skoro všichni vypadají jako hooligans a člověk raději přejde ulici, aby se vyhnul zbytečné konfrontaci. Tento obraz je ostatně chronicky příznačný i pro většinu anglických měst a městeček v pátek a v sobotu v noci.
Na druhé straně se sluší konstatovat, že "civilizovaní" Angličané jsou poměrně otevření k cizím kulturám v Anglii, pokud cizinci respektují zákony a manifestují tak příslušnost k politickém národu. Ale tento vztah by se dal charakterizovat spíše coby nevšímavost nebo ignorance, přičemž je latentně stále přítomna myšlenka, že cizí kultura je příčinou zániku tradičních anglických hodnot a etikety. Možná je to kromě příslovečného forsythovského vlastnického instinktu důvod, proč Angličané přenechávají města cizincům a houfně se stěhují na venkov. Přeměna typicky venkovské jižní Anglie v širší předměstí Londýna je následně apokalypticky hodnocena jako zánik anglického venkova. A tak Angličané kupují staré domy v Normandii, aby mohli vlastnit svůj kousek "typického anglického venkova".
Dalším faktorem, který autora výrazně ovlivnil, byly tehdejší živé diskuse, které v roce 1998 vyústily ve "federalizaci" Spojeného království. Prostřednictvím tzv. procesu devoluce (Scotland Act resp. Wales Act) byly z Londýna do Edinburghu a Cardiffu přeneseny poměrně významné politické a hospodářské kompetence při zachování unitárního charakteru státu. Tento politický proces doprovázelo symbolické vymezování se, přičemž byla identita Angličanů konfrontována především se Skoty, což vedlo pro mnoho Angličanů k překvapivému zjištění, že jejich národní identita není totožná s identitou britskou.
Posledním bodem potvrzujícím úvodem zmíněnou linii výkladu je skutečnost, že Paxmanovou poslední knihou je apologie britské konstituční monarchie, která vyšla pod názvem On Royalty (London 2006). Nejlepší bude, utvoří-li si čtenář svůj vlastní názor. Typicky anglická analýza protkávaná typicky anglickým humorem rozhodně stojí za přečtení a uznání si zaslouží i citlivý překlad.