Slavná vítězství a porážky již od starověku utvářely dějinné povědomí národů. Biblické i antické triumfy a katastrofy stanovily v evropské válečné tradici vzory pro budoucí hrdiny i zrádce. Oslava mýtických i skutečných reků bojujících za vlast provázela od samého počátku též české dějiny.
Za všechny stačí připomenout Kosmovo vyprávění o boji Čechů s Lučany či Soběslavovo vítězství nad říšským vojskem u Chlumce v roce 1126. Chlumecká bitva, provázená pověstí o zjevení českých patronů, se stala symbolem bojového umění Čechů a zároveň důležitým národně identifikačním momentem. Od této chvíle obestírala české šiky shromážděné kolem svatováclavského kopí aureola boží přízně, již potvrzovaly skvělé úspěchy u Milána (1158), triumf nad Uhry u Kressenbrunnu (1260) i obdivuhodné výkony husitských vojsk. Přesto se v pozdější tradici vzpomínky na válečnou štěstěnu postupně vytratily a nahradilo je lkaní nad národními tragédiemi.
V galerii osudových mezníků našich starších dějin zaujímá vedle bitvy u Lipan a Bílé hory přední místo i porážka krále Přemysla Otakara II. u Suchých Krut na Moravském poli. Střetnutí, v němž jeden z nejslavnějších českých panovníků nalezl smrt, přitahovalo již od středověku pozornost kronikářů a podléhalo silným politickým aktualizacím. Jelikož bylo Moravské pole pouhým vyústěním delšího mocenského a ideového konfliktu mezi Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem I. Habsburským, předmětem literárního zájmu se stala celá životní pouť pátého českého krále.
ZROZENÍ MÝTU Romantický příběh o králi železném a zlatém, jenž vybudoval říši sahající od Krkonoš k Jadranu, ale nakonec byl lstí poražen a nerytířsky ubit, okouzlil fantazii současníků a vybízel k otázkám po příčinách tak kruté smrti. Drastický konec Přemyslova majestátu plně vyhovoval středověkým představám o neodvratné boží vůli i oblíbenému motivu kola Štěstěny, jež v jediném okamžiku srazila v prach oslnivého vládce střední Evropy, aby na jeho místo pozdvihla skromného zakladatele habsburské moci. Dramaticky nosný kontrast vzestupu a pádu světské slávy Habsburkové dokonale využili a učinili z něj základ své rodové legendy. Proti nezkrotné pýše českého lva postavili Rudolfovu hlubokou zbožnost a úctu k eucharistii. Zatímco čeští kronikáři psali o skvělých vítězstvích, štědrosti a nezdolné moci svého krále, habsburská propaganda vykreslovala nelichotivý obraz usurpátora říšských lén, tyrana, jenž se nezastaví ani před nejhoršími zločiny. Měřítkem Otakarova morálního kreditu se stal především jeho poměr ke šlechtě spravovaných území. Středoevropská nobilita koncem 13. století razantně vstupovala do politiky a žádala na svých vládcích podíl na moci. Vysoká šlechta ztotožnila vlastní zájmy s prospěchem národa či jazyka (v Čechách 14. a 15. století byla tato slova synonymy), o jehož blaho se svou aktivitou chtěla starat. V tehdejších politických představách proto nerespektování zájmů šlechty panovníkem ohrožovalo samu existenci národa i státu. Přemyslovy opakované drsné zásahy proti šlechtickým oponentům zakotvily v historickém povědomí příběhy o jeho krvelačné povaze a nepřátelství vůči Rakušanům, Štýřanům, ale rovněž Čechům. Vztah mezi králem a panstvem, jakož i národně podbarvená interpretace panovníkových osudů tak od přelomu 13. a 14. století tvořily hlavní linii jeho hodnocení ve většině kronikářských i literárních prací. Základní kontury Přemyslova obrazu na české i rakouské straně vykreslila ve 14. století dvě veršovaná díla –kronika tzv. Dalimila a tzv. Štýrská kronika Otachera ouz der Geul. Jelikož se tehdejší, převážně negramotná rytířská společnost ráda bavila poslechem mluveného slova či hrdinských písní, obě skladby získaly ohromnou popularitu. Autoři oslavují Přemyslovy válečnické i vladařské schopnosti, dokud král spravuje zemi v souladu s očekáváním šlechty. Jakmile začne omezovat moc panstva, Dalimil ani Otacher pro něj nemají slůvka uznání. Zatímco český básník Přemyslovi vytýká podporu německých kolonistů, štýrský veršotepec lká nad tvrdou správou českých úředníků. Oba si přitom stěžují na rostoucí vliv cizinců, kteří nedbají zemských práv, i na drsné zásahy proti vzpurné šlechtě. Přemysl zabírá či boří panské hrady a do královské správy navrací rozchvácený majetek. Vládce dokonce zatýká odbojné velmože, přičemž se nevyvaruje násilí. Drastická smrt Beneše z Cvilína či Siegfrieda z Mahrenberka v českém i rakouském historickém povědomí ospravedlňovaly Otakarův krutý konec. Panovník ignorující výtky i varování národně orientované šlechty zasluhuje boží trest. V jeho hodnocení se autoři kronik poprvé rozcházejí. Podle Dalimila je král, který nedbá zemských zvyklostí, po právu opuštěn svými věrnými. Štýrský Otacher je ve svých soudech samozřejmě příkřejší. Český tyran je zrazen úskočným českým panstvem a bídně hyne v bitvě se zachráncem Štýrska Rudolfem Habsburským. Mytický příběh o hrdinovi, jenž může být poražen jen zradou, vyhovoval nejen cizím, ale i českým letopiscům. Zatímco prohabsbursky orientované prameny zdůrazňovaly příznačnou lstivost a přelétavost české šlechty, domácí autoři téma využili různoroději. Kronikáři z okruhu královského dvora jako varování před katastrofálními následky národní nesvornosti, jejich oponenti pak jako výraz nespokojenosti šlechty s panovníkovým jednáním, přičemž se vyhýbali přímým zmínkám o zradě a argumentovali v Dalimilově duchu. Zradu jako příčinu Otakarovy smrti naznačuje již Zbraslavská kronika. I když text hovoří jen obecně, zřejmě nikdo z okruhu pražského dvora nepochyboval, že výtky jsou adresovány politické elitě. Mezi jinými především Vítkovcům, jejichž vzpoura stála na počátku Otakarova konce. Mocenské ambice předních velmožů ztělesňoval vůdce vítkovského povstání Záviš z Falkenštejna, jenž dokonce neváhal dotknout se královského majestátu. Závišův bezprecedentní vztah s Přemyslovou vdovou Kunhutou přímo vybízel ke spřádání různých smyšlenek ohledně možného podílu pozdějších milenců na Přemyslově smrti. Tradiční nedůvěrou k ženám živené historky, v nichž se Kunhuta proměnila v ďábelskou bytost neváhající osnovat smrt vlastního syna, oslovily zejména cizí kronikáře. Domácí autoři se z úcty ke královskému dvoru omezovali na zmínky o nestálé ženě zmámené Závišovými kouzly a většinu viny svalovali na ambiciózního Vítkovce. Neblahé zážitky s nepokojným panstvem měl i Karel IV., jenž musel rovněž čelit vítkovské vzpouře. Schopný Lucemburk prosazoval suverénní vládu a omezoval vliv vysoké šlechty, což se odrazilo v návrhu zákoníku Maiestas Carolina i v interpretaci osudů Karlova milovaného praděda. Císařovy názory na správu státu prezentovala kronika Přibíka Pulkavy z Radenína, jenž konečně přímo pojmenoval zrádce. Obětí jeho autorské fantazie nebyl nikdo jiný, než jeden z hlavních velitelů na Moravském poli, pan Milota z Dědic. Muž, který se stal v českém historickém povědomí prototypem zrádce, se měl mstít za smrt bratra Beneše z Cvilína zatčeného za údajnou vzpouru proti králi a za nejasných okolností popraveného na hradě Veveří. Ve skutečnosti se Milota přes drsnou zkušenost s Otakarovým jednáním vládci nezpronevěřil. Ve funkci štýrského zemského hejtmana i na jiných důležitých postech vždy znovu osvědčoval svou oddanost přemyslovskému rodu. Po osudné bitvě se jako jeden z předních moravských pánů aktivně účastnil politiky. Pulkava jistě dobře věděl, že by Kunhuta ani Mikuláš Opavský na svém dvoře nestrpěli viníka královy smrti, ale vysoce postavený šlechtic v roli zrádce mu dokonale vyhovoval jako důkaz nestálosti českého panstva, jež dostalo jasnou výstrahu, aby krotilo své přemrštěné mocenské ambice. Kronikáři 14. století uvedli na scénu všechny známé rekvizity otakarského mýtu. Následující autoři už jen účelově zvýrazňovali některé z nich. Ve spisech 16. a počátku 17. století postupně převážilo národně-stavovské hledisko, které formulovali Václav Hájek z Libočan či Pavel Stránský. Podle Hájka ideální vládce respektuje názory stavovské obce, v níž vedle šlechty hrají nezastupitelnou roli města. Král, který si chce zachovat vážnost, vždy rozhoduje v souladu s názory stavů. Pokud tak nečiní, vystavuje se riziku legitimní vzpoury proti své vládě. Hájek v Přemyslově případě využil historek o panovníkově podporování Němců a do své kroniky vložil příběh o měšťanovi, jenž přišel na Pražský hrad protestovat proti vysídlení Čechů a usazování Němců v pražském podhradí. Autor dokonce měšťanovým prostřednictvím vyhrožuje, že pokud král nehodlá naslouchat připomínkám stavů, nebudou mu zachovávat poslušnost. Dialog končí prorockými slovy naznačujícími Přemyslův neblahý konec v bitvě u Suchých Krut, kde podle Hájka krále zradili čeští páni. Z Hájkova pojetí zemské správy zřetelně vysvítá touha po respektování českých zvyklostí panovníkem i výčitka soudobé české politické reprezentaci, zájmově roztříštěné a neschopné jednotného postupu proti centralistické správě Ferdinanda I. Kromě skrytých výtek adresovaných novému habsburskému králi, zrcadlí Hájkův text i vzrůstající nechuť k německému etniku, které do Čech od počátku 16. století přicházelo znovu ve větším počtu. Měnilo tak jazykový charakter některých oblastí a u Čechů vyvolávalo pochopitelné obavy z budoucích požadavků nových osadníků, v nichž nadále viděli pouhé hosty. Nárok českých obyvatel na vůdčí postavení v zemi, kterou osídlili dříve, podložil později Pavel Stránský v díle Respublica Bojema (1634) právně-historickými argumenty. Populární Hájkova kronika svými protiněmeckými narážkami a nářky nad zašlým leskem českého království i úpadkem domácí politické elity souzněla s názory barokních i osvícenských vlastenců a v mnohém ovlivnila hodnocení Otakarových osudů i na prahu 19. století. UMĚLECKÉ AKTUALIZACE OTAKARSKÉHO MÝTU Paralelně s dějepisnými díly vznikal již od středověku bezpočet literárních a výtvarných památek s otakarskou tematikou. V průběhu 16. století se habsburská propaganda postarala o oživení rodové legendy, přičemž přivedla Otakara opět na jeviště v roli vzbouřence proti majestátu Rudolfa I. Oslavné eposy Riccarda Bartoliniho a Joachima Meistera či divadelní hra La Imperial de Otón Lope de Vegy stanovily model pro většinu pozdějších děl, včetně známého dramatu Franze Grillparzera König Ottokars Glück und Ende (1825). Grillparzerův antinapoleonský obraz bezohledného usurpátora říšských lén velmi dráždil české národovce, kteří se v předbřeznovém období snažili pod vlivem romantického historismu znovu probudit ztracenou slávu českého dávnověku. Není bez zajímavosti, že v počtu povídek z této doby Otakar předstihl i Karla IV., jehož univerzální politická koncepce neodpovídala aktuálním národním potřebám. Autoři vyzdvihují Otakarův přemyslovský původ a velikost jeho impéria, přičemž často opomíjejí německou kulturou prodchnuté klima pražského dvora. Jejich romantický hrdina je zosobněním řádu a rovného práva pro všechny bez rozdílu stavu a politické síly českých zemí, ideálu, po němž marně toužily generace vlastenců. V souvislosti s panovníkovým koncem si občas všímají i stinných stránek jeho osobnosti. Zůstávají přitom poplatni tradičnímu výkladu o hrdém králi, jenž nedbal nebezpečí a podporoval Němce, což se mu později vymstilo. Výrazně ostřeji se autoři vyjadřovali k dalším postavám otakarského příběhu, zejména k Záviši z Falkenštejna a Milotovi z Dědic, jehož všichni bez výjimky považují za zrádce. Snad nejlépe podal spektrum škůdců i zastánců vlasti Prokop Chocholoušek v povídce Palcéřík (1846): …nejtěžší ránu zasadili Otakarovu štěstí, jeho moci a slávě vlastní poddaní jeho – loupeživá, odnárodnělá šlechta česká. (…) Ale dokud Otakar žil, (…) kraloval mocně a spravedlnost přísná, nestranná sedávala na trůnu podle něho. To se nelíbilo hejřivé, poněmčilé šlechtě, a proto se mileráda uchopila první příležitosti, aby onu moc, která divoké bezuzdnosti její silné otěže kladla, se šíje své setřásla, a zradila krále, zradila vlast svou i blaho národu. Jelikož obrozenci nepovažovali aktivitu šlechty na straně národních zájmů za dostatečnou, její obraz v literatuře a soudobé vlastenecké rétorice je značně negativní. Naopak Otakarovým věrným zastáncem je vždy měšťanstvo. Chocholouškovy názory na měšťanský živel jako hlavní sílu stojící proti cizincům, zvlášť Němcům, nenechají nikoho na pochybách, komu byl text adresován. Teze o poněmčilé zrádné šlechtě i roli měšťanstva čerpali vlastenci i z Dějin Františka Palackého, jenž se jako první pokusil o kritické zhodnocení Otakarových osudů. Palacký vysoce oceňoval lesk Otakarova majestátu, spravedlivou vládu i přiblížení země vyspělým právním a hospodářským institucím evropského západu, ale zároveň králi vytkl protežování Němců, neboť povinen byl prohlédati pilněji také k budoucím prospěchům národa svého. (…) Zasadil-li tím národu svému ránu snad osudnou, utrpěl za to sám co nejdříve a nejkrutěji: osudem právě tragickým byl potrestán (...) Otakarův dramatický životní příběh dokonale odpovídal Palackého koncepci vzestupů a pádů českých dějin, založené na stýkání a potýkání živlu slovanského a germánského. V osobě slavného krále se oba vlivy prolínaly a tento vnitřní rozpor způsobil Otakarovy úspěchy i jeho hořký konec. V národně tragickém duchu podávají Přemyslův osud i četné vlastenecké básně. Ottokar Vojtěcha Nejedlého (1835), Vocelovi Přemyslovci (1838), odkud pochází i název tohoto příspěvku, píseň Vincence Furcha Den svatého Rufa (1844) či Milota (1874) Adolfa Heyduka vyčítají odrodilému panstvu, že svou zradou na králi spáchalo zradu na celém národu. Přemyslova smrt na Moravském poli zničila smělý plán impéria, v němž Čechy hrály vůdčí roli, a zároveň umožnila vzestup Habsburkům, kteří pohřbili české emancipační snahy. V galerii národních tragédií tak bitva na Moravském poli otevřela cestu k Bílé hoře a trvalému útlaku českého národa.
Václava KOFRÁNKOVÁ (nar. 1976) je doktorandkou na Katedře dějin PedF UK v Praze, zabývá se obdobím vrcholného středověku, filmem a dějinnými tradicemi. Text příspěvku vychází z autorčiny knihy 26. 8. 1278 – Moravské pole. Poslední boj zlatého krále (Havran 2006). Tamtéž jsou i odkazy na příslušné prameny a literaturu.