Řím, někdejší hlavní město starověké římské říše, byl v průběhu středověku vnímán vždy jako vysněné hlavní město předurčené k vládě nad světem. Od antických dob zde bylo sídlo biskupství, které si nárokovalo přední postavení mezi všemi křesťanskými komunitami.
Je nesnadné určit v průběhu středověku okamžiky a podmínky, které konkrétně vytvořily z tohoto průměrného středoitalského města, jemuž byly hradby značně volné, skutečné hlavní město papežů. Zvlášť ostře tato otázka vyvstává v období mezi rokem 1000 (kdy zde sídlil císař Ota III. s papežem Silvestrem II.) a dlouhodobým usídlením papežů v Avignonu ve 14. století. Ve skutečnosti o město soupeřilo několik mocenských skupin: papežové (a vzdoropapežové), císař Svaté říše římské, místní aristokracie a městská komuna.
HLAVNÍ MĚSTO CÍSAŘŮ NA JEDINÝ DEN V první polovině 8. století nadvláda konstantinopolského císaře nad Římem rychle upadala. Byl pouze pánem vévodství závislého na exarchátu v Ravenně a výkon moci ve městě fakticky přenechával biskupovi, který se na jejím vykonávání částečně podílel už od 5. století. Papežové zjevně aspirovali na světskou vládu nad někdejšími řeckými územími ve střední a severní Itálii. Štěpán II. (752–757) rozvinul myšlenku republiky svaté boží církve a Římanů a podvržená Konstantinova donace od druhé poloviny 8. století papežské nároky podpořila. Řím se tak stal jakýmsi hlavním městem politického útvaru, který se právě vytvářel, měl proměnlivé obrysy a nedostatečně ustálenou správu. Lateránský palác představoval úřední centrum, z něhož byla řízena správa města i regionální a nadnárodní správy majetku římské církve a uplatňována církevní práva papežů. Obnovení římské říše na Západě ve prospěch panovníků germánského původu v roce 800 a znovu v roce 962 nijak trvale neovlivnilo postavení, které si získali papežové, prohlašující se za dědice antické císařské moci. I když Karlovci a po nich Otoni neváhali zasahovat v Římě, papežové i nadále vyhlašovali zákony, vykonávali spravedlnost, vybírali daně, poplatky a pokuty, svolávali vojsko, řídili správu města atd. V období od smrti Silvestra II. (1003) do zásahu císaře Jindřicha III. v roce 1046 byly pravomoci papežů v Římě srovnatelné s pravomocemi jiných biskupů v italských městech. Významná skupina šlechty (hrabata z Tuscula) ovládala město prostřednictvím preláta vzešlého z jejích řad. Světská vláda se shodovala s duchovní. Místní světské cíle vedly regionální šlechtu ke kontrole nástupnictví na papežském stolci. Císařové Svaté říše římské sledovali týž cíl, ale méně důsledně. Řím však nebyl vybrán za hlavní město karlovské nebo otonské říše, protože ležel stranou. Jeho prestiž antického hlavního města nepostačovala ke kompenzaci konkrétních výhod, jaké představovaly pevné územní, feudální a rodinné vazby nových císařů v německé oblasti. Během pěti století strávili v Římě jen pět let a jejich přítomnost zde nezanechala téměř žádné stopy. Pouze Ota III. se v letech 999 až 1001 usadil takřka natrvalo na Aventinu za podpory francouzského papeže Gerberta/Silvestra II., ale nakonec byl vyhnán povstáním podníceným římskou aristokracií. Po něm se už žádnému z císařů nepodařilo trvale se ve městě udržet a vlastně o to ani neprojevovali skutečný zájem. Po dekretu o papežské volbě z roku 1059 císař už neměl nástupnictví na papežském trůně pod kontrolou, nanejvýš se dokázal zasadit za volbu vzdoropapeže. Vliv císařů na město byl podmíněn konjunkturální a pomíjivou politikou, jejíž součástí bylo obvykle zvýhodňování nepřátel papeže: spojenectví s některou ze šlechtických klik, podpora vzdoropapežů, lichocení římským občanům, kteří navzdory tomu netoužili přejít pod císařskou kontrolu. Nicméně Řím zůstával nezbytným hlavním městem císařů na jediný den: na často nebezpečný okamžik průjezdu s cílem nechat se korunovat papežem v bazilice svatého Petra, a nastoupit tak legitimně na císařský trůn. Pro římského krále to znamenalo nastolit politiku shody s papežem rozhodujícím o obřadu, ale i s římským lidem schopným narušit slavnost nepokoji. Tradice zahájená Karlem Velikým v roce 800 pokračovala až do korunovace Fridricha III. v roce 1452. Ovšem jakmile korunovace skončila, císařové už Řím nepotřebovali a často se do něj už nevrátili. Moudře se tak vyhnuli nebezpečím římské politiky, a přitom získali symbolickou sílu hlavy světa (caput mundi) a někdejšího zlatého Říma (Roma aurea).
NEZÁVAZNÉ HLAVNÍ MĚSTO PAPEŽSKÉ MONARCHIE Řím se nemohl změnit v hlavní město Svaté říše římské, protože už byl sídlem jiné světovládné moci, která si rovněž nárokovala část dědictví antické římské říše. Znamená to, že Řím byl hlavním městem papežů? K tomu mohlo dojít jen za splnění dvou podmínek: když měl papež svrchovanou moc a když její řídící centrum skutečně umístil do města. Z náboženského a kanonického hlediska byl Řím nesporně sídlem svého apoštolského biskupa. Na druhé straně práva plynoucí z podvržené Konstantinovy donace podněcovala papeže, aby vytvořili z Říma hlavní město, srdce jejich programu imitatio imperii a teritoriálních ambicí v Itálii. Přesto byl Řím od poloviny 11. století do konce 14. století hlavním městem papežů jen s přestávkami. Politické a společenské podmínky bránily pontifikům udržet si vládu nad městem a mnohdy v něm i pobývat. Musíme však vzít v úvahu také strukturální prvky: osobitá povaha papežské moci ve středověku, jejíž součástí bylo celosvětové poslání (silně zdůrazňované po řehořské reformě), a obtížné budování státního území ve střední Itálii nevyžadovaly nezbytně setrvávání papeže v Římě. Když papež se svou kurií sídlil v Římě, zastávalo město v plném rozsahu funkci politického a náboženského sídla Svaté stolice a představovalo jedno z hlavních vládních center středověkého Západu jako hlavní město papežského státu, náboženské ústředí křesťanstva a prvořadé diplomatické centrum v rámci Evropy a Středomoří. Funkce hlavního města světa s sebou přinášela architektonická a urbanistická vylepšení: renovatio Romae. S proměnlivou intenzitou, podmíněnou politickými riziky, měnili vládnoucí pontifikové tvář města a vtiskli mu pečeť své moci, náboženské a imperiální zároveň. Symbolická místa papežské vlády nenajdeme na Palatinu, kde staré císařské paláce zůstaly opuštěny, ale na dvou jiných místech, jejichž bipolarita vyplývá z dějin křesťanství: v bazilikách Lateránu a Vatikánu spojených s paláci. Laterán, dar císaře Konstantina, s katedrální bazilikou, považovanou za matku všech chrámů, představoval dědictví křesťanské římské říše. Přilehlý palác, neustále rozšiřovaný a přepychově zkrášlovaný, byl obvyklým obydlím římských pontifiků a sídlem jejich správy až do 13. století. Na náměstí ležícím na severní straně a vyzdobeném antickými bronzy vykonával papež světskou spravedlnost. Ale po roce 1304 byl lateránský palác opuštěn. Ležel příliš stranou od hlavních tepen města a sv. Petr ve Vatikánu s hrobem a stolcem hlavy apoštolů získával stále větší prestiž, zaručenou přílivem poutníků. Dynamicky se rozvíjející čtvrť Borgo vyrůstala před bazilikou sv. Petra. Chránila ji řeka, hradby postavené za papeže Lva IV. (848–852) a Andělský hrad, někdejší Hadrianovo mauzoleum proměněné v pevnost a kontrolující jediný most. Papežové už od 5. století sídlili opakovaně ve Vatikánu, zejména kvůli adventním a postním liturgickým obřadům, ale ve srovnání s Lateránem to bylo jen vedlejší sídlo. Zvyky se začaly měnit za Inocence III. (1198–1216) a Mikuláše III. (1277–1280), kteří proměnili Vatikán v rezidenci schopnou přijmout kurii na dlouhou dobu. Po návratu z Avignonu se papežové od 15. století usídlili ve Vatikánu natrvalo. Politika papežů a jejich kuriálního doprovodu při správě a zvelebování města se týkala Říma jako celku. Neustále stavěli, obnovovali a zkrášlovali kostely, vzdávali úctu křesťanskému kultu a zdůrazňovali tak moc Petrova nástupce v jeho hlavním městě. Estetické prostředky, které si zvolili, odkazovaly na politicko-náboženské zájmy: vyzdvihnout Řím jako caput mundi a mater ecclesiarum, představit papeže jako dědice císaře Konstantina prostřednictvím estetického postupu imitatio imperii, nápodoby římského císařství. V tomto smyslu dávali najevo zálibu v antikizujících prvcích, zejména v raně křesťanském slohu, v novém využívání antických materiálů (mramoru, porfyru) či ve zlacených mozaikách. Renovatio ecclesiae, obnova církve zahájená v teoretické rovině řehořskou reformou, zahrnovala konkrétně renovatio Romae, obnovu Říma, představovanou velkými významnými stavbami ve 12. a 13. století (San Clemente, Santa Croce di Gerusalemme, Santi Quattro Coronati, Santo Crisogono, Santa Maria in Trastevere, San Lorenzo fuori le mura). Kosmopolitismus papežské kurie dokonce v druhé polovině 13. století usnadnil i nesmělé pronikání gotiky přicházející z Francie a do Říma byli povoláni největší italští umělci tehdejší doby jako Jacopo Torriti, Pietro Cavallini, Arnolfo di Cambio a Giotto. Nově utvářený a zdobený prostor města se stával jevištěm veřejných papežských ceremonií v souladu se dvěma požadavky: věřící by měli přijímat pastýřská poučení od svého biskupa v cyklu pravidelných liturgických obřadů a panovník by měl pravidelně dávat symbolicky najevo svou moc při triumfálním průvodu v den svého nastolení, při slavnostních vjezdech a za velkých svátků během roku, na nichž papež vystupoval jako zástupce Kristův a císařův zároveň. Navíc zavedení jubilea, „Svatého roku“, Bonifácem VIII. v roce 1300 postavilo město po duchovní stránce na roveň Jeruzalému, opět ovládanému muslimy. Nicméně od poloviny 11. do konce 14. století nebyli římští papežové nikdy ve svém městě přítomni dlouhodobě. Na cesty nebo do exilu s sebou odváželi celou administrativu, poklady i archivy, a de facto tak Římu odebírali postavení hlavního města i značnou část hospodářských zisků plynoucích z přítomnosti kurie (příjmy za ubytování a stravu, bankovní aktivity, vztahy mezi římskou aristokracií a prostředím kurie). Nepřítomnost papeže v Římě zahrnovala rozsáhlá období: řadu let po polovině 11. století, polovinu 12. století (třebaže musíme brát v úvahu i přítomnost vzdoropapežů), téměř dvě třetiny 13. století a tři čtvrtiny 14. století! K vysvětlení tohoto víceméně dlouhého opuštění Říma najdeme řadu důvodů, jež však nemají vždy stejnou historickou závažnost. Nejčastěji se papežové snažili uniknout politickému nebezpečí, které jim ve městě hrozilo: snaze šlechtických klik dostat pod kontrolu biskupský stolec, ambicím komuny, hrozbě císařů ze sálského a později štaufského rodu atd. Někteří papežové se uchýlili do jižní Itálie nebo do Francie, většina setrvávala ve střední Itálii. Ale stejně jako u jiných panovníků bylo cestování zároveň účinným prostředkem dohledu nad majetkem a kontroly nad novými územími ve znamení politiky opětného scelení (recuperatio). Brzdilo rovněž ambice místních šlechtických rodů i městských komun a bránilo ovlivňování ze strany německých císařů a Sicílie. Papežové se také snažili chránit před letními epidemiemi „moru“ (malárie) v údolí Tibery. Od 13. století, počínaje Inocencem III., se odjezdy do letního sídla z hygienických důvodů staly pravidlem. Četná města, jako Anagni, Viterbo, Perugia, Orvieto, Rieti a jiná, hostila kurii při opakovaných a někdy dlouhých pobytech, aniž by se však mohla chlubit titulem hlavního města. Cesty rovněž zajišťovaly papežům větší svobodu při výkonu vlády a poskytovaly vhodnou příležitost k jednání o záležitostech celého křesťanstva, k šíření reformačních myšlenek, k pořádání koncilů, ke kontrole disciplíny a podobně. Řím se z geografického hlediska mohl jevit jako ležící na okraji, zatímco údolí Rhôny na hranici francouzského království, tradičního ochránce Svaté stolice, představovalo velkou křižovatku latinského světa. Změna místa konání velkých ekumenických koncilů je pro tuto pragmatickou geopolitiku papežů příznačná: po čtyřech lateránských koncilech (1123, 1139, 1179, 1216) následují tři v údolí Rhôny: v Lyonu (1245, 1274) a ve Vienne (1311–1312). Usídlení papežů v Avignonu (1309–1377) do této prostorové logiky zapadá. Vývoj řehořské monarchie poskytoval důvody k relativnímu odstupu od jakéhokoli místa včetně samotného Říma. Moc vládnout lidem i územím byla spojena přímo s osobou pontifika, nástupce svatého Petra, nikoli s místem, byť bylo posvátné jako hroby apoštolů. Papežové se mohli usadit jinde, neboť právě jejich fyzická přítomnost posvěcovala místo. Opatřili si tedy administrativní, finanční i logistické prostředky, aby získali nezávislost na Římě. Od poloviny 11. století byla papežská administrativa reorganizována po vzoru císařské (kaple, kancelář) a clunyjské (apoštolská komora), aby vznikla kurie schopná následovat papeže na jeho cestách. Oddělila se od starší palácové správy v Lateránu, která trvale sídlila na místě a pokračovala ve správě města až do 12. století. Současně vedl vývoj právního myšlení k přerušení fyzické vazby papeže na jeho hlavní město. První trhlinu otevřel dekret o volbě papeže z roku 1059, který umožňoval volbu mimo Řím v případě nebezpečí. Ve stopách reformy z 11. století rozvinuli teologové a znalci kanonického práva na základě konceptů Petrova a apoštolského stolce (Sedes Petri, Sedes apostolica) teorii, že církev římská (Romana ecclesia) nereprezentuje jen společenství věřících římské diecéze, nýbrž obecnou církev jako celek. Z toho bylo možno vyvodit, že obecná římská církev nepotřebuje ke své existenci Řím. Proces kanonické abstrakce zahájený v polovině 12. století vyústil v polovině 13. století ve fiktivní ztotožnění papeže a jeho hlavního města: Ubi papa, ibi Roma (Kde je papež, tam je Řím). Dokonce i papežská liturgie byla do dob Inocence III. upravena tak, aby mohla případně probíhat mimo rámec římských bazilik a koncentrovala se v papežské rezidenci. Volba, nastolení či pohřeb papeže se už nemusely odehrávat v Římě. Ve 12. století to bylo ještě vzácností, ve 13. století k tomu docházelo často a za časů avignonských papežů se to stalo pravidlem. Město na březích Tibery už nebylo místem, jemuž se nelze vyhnout. Papežové si za něj nacházeli přechodné náhrady od konce 11. století. Avignon se postupně stal trvalejší alternativou v letech 1309–1377 a pro jednu z obediencí velkého schizmatu ještě déle. Dokonce se stal hlavním městem křesťanstva v míře, jaké Řím až do té doby nikdy nedosáhl. Potřeby úřadů a péče o archivaci dokumentů vyžadovaly ve 14. a 15. století větší stabilitu. Rozšířená správa kurie se znovu vrátila do paláce, ale byl to grandiózní palác nad Rhônou.
VÝZVY STŘEDNÍ ITÁLIE Nároky na světovládu, dominium mundi, se odrazily v postavení papeže v rámci města i v jeho vládě nad ním. Papežové pobývající mimo Řím, ať dobrovolně, nebo z přinucení, lépe pečovali o obecnou církev, ale částečně ztráceli kontakt s římskou společností a ponechávali volné pole ambicím staré šlechty, nové aristokracie i vzdoropapežů podporovaných císaři. Římané rádi viděli Řím v roli náboženského hlavního města a přijímali ekonomické výhody, které z toho plynuly, ale nechtěli, aby byl politickým hlavním městem papeže, pokud se papež vměšoval do jejich vnitřních záležitostí. Ustavení samosprávné komuny v roce 1143 představovalo až do roku 1398, kdy ji Bonifác IX. zbavil práv, hlavní překážku pro rozvoj Říma jako hlavního města papežů. Komuna soupeřila s papeži o návaznost na antickou minulost a investovala na Kapitolu, kde si už v roce 1151 postavila správní budovu. Na úkor suverenity papeže postupně rozšiřovala své kompetence do oblasti veřejného pořádku, spravedlnosti, veřejných prací, fisku, ražby mince atd. Během tří čtvrtin století její nová administrativa nahradila papežské městské úředníky. Papežové proti režimu komuny neustále bojovali: v roce 1145 byl papež Lucius II. zabit při útoku na Kapitol. Nikdy nepolevili v úsilí ovládnout tuto konkurenční moc ve svém městě a přinutit ji, aby uznala jejich svrchovanost, ale do roku 1398 ji nedokázali rozvrátit. Po dlouhá léta museli snášet nepřátelství režimů svobodných komun (jako byla vláda Brancaleona degli Andalo v Boloni v letech 1252–1257 a poté jeho strýce Castellana v letech 1257–1258), přijímat kompromisy (jako mír z roku 1188), uzavírat spojenectví s nepotistickou pozemkovou šlechtou za účelem kontroly institucí komuny a podobně. Papežové často museli hledat spásu v útěku nebo najít spojence zvenčí, aby se udrželi v Římě, mohli se tam vrátit a město kontrolovat. Jejich spojenci v 11. a 12. století tak byli Normani ze Sicílie, někdy i císařové Svaté říše římské, od poloviny 13. století dynastie Anjouovců. Uvedená rizika narušovala až do 15. století vazby, které by se mohly vytvořit papežovým prostřednictvím mezi Římem jako potenciálním hlavním městem a státem ve střední Itálii, který si Svatá stolice s obtížemi budovala. Nezávislost proklamovaná reformním papežstvím od poloviny 11. století byla provázena úsilím rozšířit světskou moc papeže na rozsáhlejší oblast střední Itálie, nehledě na svérázné podrobení různých křesťanských království. Papežský stát se až do 11. století skládal z podivného slepence pozemkových, vrchnostenských a regálních práv. Bylo třeba vyčkat politických a vojenských snah papežů 12. století, aby římské Campagni skutečně vládli papežové a aby se tam ve čtyřicátých letech 12. století vyvinula regionální správa. Kontroly církevních majetků v Toskánsku, ovládnutí vévodství Spoleto a oblasti Marche bylo s obtížemi dosaženo teprve za Inocence III. (1198–1216) a jeho nástupců, navzdory vlivu švábské dynastie, vzpouře aristokratů a konkurenci komun. Romagna přešla pod papežskou svrchovanost v roce 1278 a nesmíme zapomenout na vzdálené hrabství Venaissin, ovládnuté roku 1274. Na těchto územích papežové v průběhu 13. století uplatnili svá vladařská práva v oblasti spravedlnosti, veřejného pořádku, postavení obyvatelstva a fisku. Rozvinuli nový systém správy, ale zavádění státní struktury probíhalo decentralizovaně, v rámci každé provincie. Úředníci (legáti, rektoři, vikáři, pokladníci atd.) byli závislí pouze na vládnoucím papeži, a to buď přímo, nebo prostřednictvím Apoštolské komory. Řím tedy nemohl být považován za nezbytné hlavní město tohoto nového státního útvaru. Žádná organická vazba nepojila město se střední Itálií, protože kurie, jakožto jednotící instituce tohoto politického konglomerátu, nepobývala vždy v Římě. Město se stalo v plném smyslu hlavním v 15. století, ale jedině proto, že vládnoucí papež se definitivně navrátil na jeho území. Na druhé straně římské komuně, pravidelně umlčované papeži, se nepodařilo vyšvihnout mezi velké italské komuny jako Florencie, Milán nebo Benátky, které ovládaly stále širší okolí (contado) a posléze na sklonku středověku vytvořily městské státy. Římu se nepodařilo prosadit se vojensky na rozsáhlejším území, uhájit hodnotu své mince či prosadit fiskální soustavu, protože neustále narážel na papežský stát vznikající v Latiu. Po dlouhém chaotickém období náboženské, politické a vojenské nejistoty mezi roky 1377, kdy Řehoř XI. odešel z Avignonu do Říma, a 1443, kdy město ovládl Evžen IV., se Řím stal nezbytným hlavním městem papežů a jejich státu ve střední Itálii a zůstal jím až do sjednocení Itálie v letech 1860–1870. Návrat papežů podpořil rozhodujícím způsobem hospodářství města a přispěl k přílivu nového obyvatelstva. Počet obyvatel, který v první polovině 14. století poklesl ze 40 000 na 20 000, dosáhl na konci 14. století 25 000, kolem roku 1430 už 32 000 a v letech 1526/1527 překročil 53 000, což vedlo k citelnému zahuštění osídlení uvnitř hradeb. Od Martina V. (1417–1431) papežové vládnoucí „městu a světu“ (urbi et orbi) rozvinuli politiku budování prestižních staveb a uměleckého mecenášství charakteristickou pro renesanční vládce, a posílili tak postoje patrné již u jejich předchůdců. Ve snaze soupeřit s antickými ruinami, obdivovanými v těchto místech, papežové a kardinálové obklopení kurií, pompézní a kosmopolitní společností klerikálního dvora, budovali stále větší a velkolepější stavby pro slávu svou i boží. Grandiózní, ale nedokončené plány Mikuláše V. (1447–1455) a Sixta IV. (1471–1484) vtiskly novou podobu městu a otevřely cestu velkým stavebníkům 16. století Juliovi II., Piovi IV., Řehoři XIII. a Sixtovi V., zejména na Kapitolu a ve vatikánské čtvrti, jíž dominovala přestavba baziliky sv. Petra. Z francouzštiny přeložila Jitka MATĚJŮ
LITERATURA A. Giardina – A. Vauchez, Il mito di Roma da Carlo Magno a Mussolini, Roma 2000; A. Vauchez (ed.), Roma medievale, Bari 2001; P. Delogu (ed.), Roma medievale. Aggiornamenti, Firenze 1998; S. Gensini (ed.), Roma capitale (1447–1527), San Miniato 1994; A. Pinelli (ed.), Roma nel Rinascimento, Bari 2001.
Pascal MONTAUBIN (nar. 1966) přednáší středověké dějiny na univerzitě v Amiensu (Francie). Uveřejnil řadu článků o papežích a církevních institucích ve Francii a Itálii, zejména ve 13. století.