K politickým hitům poslední doby se přiřadil návrh německé ministryně školství Annetty Schavanové vytvořit společnou, tedy jednotnou evropskou učebnici dějepisu. Čeští historikové se k němu postavili uvážlivě, vědomi si odborných i mravních nároků na naplňování spíše okamžitého nápadu. Zatím by jim asi stačilo, kdyby se všude v Evropě národní a státní dějiny vřazovaly do širšího evropského a světového toku, kdyby autoři učebnic dostatečně věděli o celé Evropě a brali tento rámec a podklad dostatečně v úvahu. Faktograficky tím výklad zahlcovat nemusí, jen si uvědomovat, co se všude "dělo" — pro určování, interpretaci a posuzování toho, co se stalo dějinně podstatným.
Zvláště některé velké státy si své dějiny stále ještě zaměňují za evropské a světové: nepochybně měly v různých časech na "obecný" vývoj vliv výrazný, dokonce určující, ale ani tehdy nepokryly celé dobové historické plátno. Evropa je kontinent rozmanitosti a pestrobarevnosti, zároveň jedinečná tím, že je schopná celistvosti v pociťování a zpracovávání myšlenek a činů z různých svých částí, ovlivňovaná a zasahovaná reagencemi na ně, jimi pozdvihovaná i trpící, aktivní ve vztazích k nim. Aktivitu představovalo osvojování i kritika i odmítání.
Čeští historikové, včetně autorů učebnic, bývají viněni a také se sami obviňují, že jsou příliš zahleděni do dějin národních, a proto je přeceňují. Zdá se mi, že jde už spíše o klišé podobné žádostem nečtoucí veřejnosti, která vyzývá psát o prý "neznámém", ač to bývá osvětlováno třeba i v dost početné literatuře. Není jistě tato pozornost evropskému vývoji při zpodobování národní historie u nás vlastností obecnou. Je náročná na znalosti, promýšlení, kompozici a styl — některé učebnicové texty vznikaly rychle a povrchně —, ale není také brána v úvahu jen ojediněle a výjimečně. Promítá se do výkladů i "podtextově", působí na obsah a posuzování "národní" dějepisné látky.
Zvlášť užitečné ovšem je, když se vztah mezi "národním" a "evropským" stane přímým tématem, národní dějiny se vkomponují do historických dějů v Evropě. Je to samozřejmě obtížné, pokud se má naplňovat požadavek "do", a nikoliv přístup "vedle". Úskalí je tu mnoho — od pouhých epizodických glos o národním, po vznik dvou celků v jednom spojených spíše proklamativně a názvy než srostlých do dvoujediného obrazu. Tím významnější je počin osmi autorů a jednoho nakladatelství nabídnout pohled na proměnlivé dějinné místo českých zemí v proměnlivé evropské historii od formování "nové tváře Západu" ve 4. století po dnešek. Olbřímí záměr a úkol — rádi věříme, že „tato kniha nevznikala lehce“, jak konstatuje autorka prvního dílu, ale realizovali ho připravení a sebevědomí. Nevytvořili "kolektiv", nevolili jednotnou hlavní látku, vybírali ji podle toho, co považovali v epochách za podstatné, zvlášť příznačné, formující i mimořádně jedinečné (a také, co jim bylo odborně blízké).
Každý díl může tak žít sám o sobě, zároveň by bylo škoda ho oddělovat od ostatních. Tematická pestrost a bohatost evropské dějiny charakterizuje a české země v tom nejsou chudým příbuzným. Při tomto problémovém rozpětí by bylo pošetilostí pokoušet se o stručnou souhrnnou recenzi. Omezím ji — asi nepatřičně — na dojmy, pocity, poznámky. Respektuji chronologické členění, asi však překvapí mezníková volba roku 1756: autoři pro ni mají důvody, ač je nijak nezvýraznili. Jistě nezamýšleli napsat "jen" učebnici, pro "školy" (i vysoké) se jejich dílo i tak hodí, nikoliv však k "učení", ale k širšímu poznávání, rozumění, chápání dějů, činů, myšlení a jeho významu, směrů vývoje v různých společenských sférách, od materiální po duchovní. Je to zároveň dílo ke čtení, zasloužila se o to i pozorná, obratná i sličná stylistika, která nebývá samozřejmostí (neznamená to však, že některá formulace "neuteče"). "Počtou si" zvláště obeznámenější, zaujmou je charakteristiky, soudy, dovedné souhrny složité látky. Text není "mdlý", mdlostí jisté přehledy trpívají a vedou k otupělosti (tuposti). Je živý, aktivní, nezřídka i pojatý problémově. Nacházelo se místo pro detaily i drobnosti (typu La Paloma), které ozvláštňují, vypovídají, ilustrují. Nescházejí osobité mikroportréty, i v několika větách výstižné, svědčící o autorském srůstu s látkou. Někde bychom si přáli ještě další osobnost, anebo více o uváděných, ale to většinou bývá jen osobní žádost, kterou by jiní nesdíleli. Údělem syntetizujících prací je snášet požadavky čtenářů na doplnění, na bohatší pozornost k jednotlivostem i na ráznější soudy (často podle jejich představ a "ústních podání").
Cením korektury jistých učebnicových a odjinud pocházejících stereotypů a také způsob výkladu dobových myšlení, nezřídka dobu překračujících. Výklad je až vzrušující, zvláště ve druhém a třetím dílu jsou světu idejí, ducha, vědy, kultury věnovány rozsáhlé části, které jako by vyzývaly, abychom si byli vědomi dědictví věků. Už jsem naznačil, že je také znát, k jakým specializacím mají jednotliví autoři blízko: spoluovlivnilo to obsah, zaměření a zpracování všech dílů. Nezbytné líčení událostí — někomu se bude zdát podrobné (odmítání faktografie je přece módní), jinému naopak ještě ochuzené — střídají dílčí úvahy, usuzující postřehy, charakterizující úsudky dodávající dějům "smysl", pojmenovávající jeho výsledky a důsledky, vytvářející vývojové posloupnosti, závislosti, dějinné vazby a vztahy. Nemívají prostor na přílišné "vysvětlení", jsou proto i náročné na pochopení a reagenci, akceptování či diskusi. O to více v nich záleží na podání, na stylu. I toho si byli autoři většinou vědomi. Působivé jsou grafické ilustrace včleňované do textů, tvoří jejich organickou součást, mnohé budou pro čtenáře objevem. Výběr jen ještě dosvědčuje a zvýrazňuje, že si autoři se "svou" dějinnou látkou rozuměli.
Paseka, Praha — Litomyšl 2006, 400 s., 299 Kč; 348 s., 299 Kč; 420 s., 299 Kč; 360 s., 299 Kč