- S Dušanem Třeštíkem odešel nejen jeden z profilujících českých historiků druhé poloviny minulého a počátku tohoto století, ale především vynikající intelektuál, to jest tvořivý univerzální myslitel. Polem jeho bádání, přemýšlení a erudice byla historie. Své povolání a poslání charakterizoval jako „aktivní (ne aktuální) dějepisectví, reagující na současný svět a na současné myšlení, a promlouvající pokud možno k širokému publiku prostřednictvím textů i médií“. To také dodává dějinám smysl. Málokomu se dařilo plnit tento program jako jemu.
Jeho životní dráhu historika a intelektuála lze rozdělit na dvě etapy jediné konsekventní badatelské cesty. Jak se přiznal v televizním rozhovoru s Markem Ebenem, hodlal se původně zabývat dějinami 19. století, to jest dobou, kdy jeho po staletí decimovaný národ zázračně rychle ekonomicky, společensky a kulturně dohnal nejvyspělejší evropské národy. Znovu se „zrodil“, nebo byl — podle jeho provokující metafory — „vymyšlen“. Věděl, že ve své soudobé podobě jsou všechny evropské moderní národy staré dvě stě let.
Historické okolnosti ho však zavedly do starší minulosti, protože tam měla svoboda bádání větší prostor. Byla to pro české dějepisectví šťastná volba. Jemu samotnému umožnila svobodně bádat, přemýšlet a do značné míry i psát. Druhá etapa, v níž se stal Třeštík oním intelektuálem oslovujícím veřejnost prostřednictvím textů a médií, přišla po Listopadu 1989. Návrat svobody mu umožnil naplnění a završení jeho životního programu. Pokud jsme ho osobně znali, víme, že na tuto situaci byl připraven, protože pevně věřil, že přijde. Onen gejzír esejů a úvah, který vytryskl v devadesátých letech, čerpal z myšlenkových zásob, které již dříve nashromáždil. Nikdy totiž neztratil kontakt se svobodným světem a myšlením.
K objevným knihám o českém a středoevropském středověku šel dvojí cestou: klasickou cestou historické erudice, to jest studiem pramenů a „literatury“, a stejně důležitou cestou promýšlení teorie dějepisectví a technik a praktik řemesla. Právě toto spojení teorie a praxe dějepisecké práce činí Třeštíka jedinečným. Procházel všemi etapami poválečného, postmarxistického a pak „postmoderního“ historického myšlení a proměnou dějepisectví v univerzální společenskou vědu. Osvobodil se od schémat ideologií i od teoretických omylů faktografického pozitivismu. Soustředil se na studium společenských struktur a pak na „myšlení“ studované doby, v němž nalezl explikativní klíč k výkladu pramenů i dějů.
Jeho cesta evropským a českým středověkem vedla z myšlenkové současnosti vědy a společenské situace, od společnosti a státu vrcholného středověku do starší minulosti až k mýtickým Počátkům středověké Evropy, formované křesťanstvím, státem a myšlením evropských kmenů, které se proměňovaly v národy a státy. Každý, kdo má hlubší zájem o české dějiny, ví, že je to téma, které fascinovalo českou i evropskou vědu, kulturu i společnost od doby vzniku moderních národů v 19. století. Všichni chtěli znát své „počátky“ a kořeny, protože se promítají do celých dějin. Do zkoumání této dávné minulosti, její mytologie i historie prolínaly všechny vášně, neduhy i tužby, ctnosti i nectnosti moderní společnosti. Právě tato „bitva o počátky“, která je vždy bitvou o legitimitu moci a její „pravdu“, dodávala nejstaršímu období aktuálnost a látku k politickým a kulturním sporům. Tato bitva trvá dodnes. Třeštík do ní vstoupil a působil v ní jako tvrdý kritik falešných nacionálních a ideologických mýtů. Ale věděl, stejně jako před ním Pekař při kritice romantických mýtů, že po kritice nemůže nastat v dějinách prázdno, že destrukce falešných mýtů musí být nahrazena vědeckou rekonstrukcí minulosti na základě možností soudobé vědy. Jeho tvrdá kritika falešných a účelových představ, většinou historicky diletantských, byla nemilosrdná, ale současně otevírala cesty k novému poznání. Třeštík na této konstruktivní cestě respektoval, propracovával nebo měnil vědecká paradigmata.
Uvědomil si, že písemné prameny k ranému středověku jsou dobře známy a většinou vydány, ale že neskončila možnost jejich nové interpretace. A že je nutno tento soubor písemných pramenů rozšířit, a to o výsledky moderních archeologických výzkumů a pak o strukturální, sémantickou a sociologickou kulturní antropologii. Jeho cesta k novým pramenům vedla k archeologům; nečekal na publikace jejich výsledků, ale sledoval průběžně jejich práci, četl nálezové zprávy a navštěvoval jejich pracoviště. Stejně sledoval dějiny a archeologii architektury a umění a čím hlouběji postupoval do minulosti, tím více se zabýval jazykem, slovy a jmény, která zůstávají často jedinou stopou po dějinách, a pronikal do světa „přírodních“, to jest předhistorických etnik, jejich mýtického myšlení, rituálů a společenské organizace. Nestavěl však své obrazy na analogiích s africkými kmeny nebo zbytky amazonských Indiánů. Pokusil se zaniklý svět na přelomu prehistorie a historie u středoevropských etnik, kmenů, národů a států rekonstruovat na základě stop, které po sobě zanechal. Jedna z jeho posledních dokončených prací — Mýty kmene Čechů — je skvělou reprezentací možností současné historické vědy a Třeštíkovy obrovské erudice.
Měl jedinečnou schopnost kritické heuristiky a hermeneutiky pramenů a také syntetizování svého bádání do logicky skloubených obrazů, a to jazykem přístupným kulturnímu publiku. Dovedl jasně vyložit složité a vzdálené společnosti a jejich vidění světa, které pronikalo životem a dávalo mu smysl. Jeho obrazy a teoretické úvahy vycházely z promýšlení událostí, které se jeho perem změnily z holých a nic neříkajících faktů v poutavé a personifikované příběhy. Tak vznikaly jeho obrazy dějin Velké Moravy, kterou povýšil na model ostatních středoevropských států, obrazy přemyslovského období a středoevropského modelu státní struktury a státního vývoje, jeho vylíčení christianizace jako civilizačního a akulturačního procesu a jeho portréty světců i panovníků.
Dušan Třeštík získával postupně pozici respektovaného intelektuála, který má právo vyslovovat se ke klíčovým problémům doby z pozice historika. Jako přesvědčený český Evropan sledoval a komentoval nutné proměny situace svého národa v postmoderním očistci. Jeho eseje a publicistické články, z nichž byl vydán dvousvazkový výbor, patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás v oblasti esejistiky a publicistiky napsáno. Právě zde se projevil jako mistr skloubení minulosti a současnosti v myšlenkově sevřený text. Při vší jeho kritičnosti, provokujících metaforách a nekonformních tezích zůstává Třeštík jako jeden z mála intelektuálů skalním Čechem, nezdolným optimistou, zakotveným v evropské humanistické, demokratické a liberální tradici civilizace a kultury. Věděl ovšem, že na udržení, obhájení a rozvíjení těchto znaků evropské kultury je nutno pracovat a sám to činil. Tento jeho intelektuální postoj souvisí s jeho charakterem a typem osobnosti. My, kdo jsme měli možnost se s ním stýkat, spolupracovat nebo si jen povídat, víme, že jako člověk, historik a publicista je nenahraditelný. Vyzařovala z něj jistota vědce i přátelská pohoda, klid a moudrost nadhledu historika. Nesmiřitelný byl jen při obhajobě nebo odmítání teorií, jak se sluší na skutečného vědce. Do konce života zůstával optimistou a nespojoval kritické vidění světa s módním kulturním pesimismem. Jeho badatelské dílo je svým způsobem ukončené, ale problémy, které otevřel, a otázky kladené teoriemi, které formuloval, zůstanou dlouho zdrojem inspirace historické práce a společenských věd. Odešla velká a nepominutelná osobnost české vědy a brilantní intelektuál.