Každý spisovatel umírá dvakrát. Fyzická smrt připraví čtenáře o možnost četby autorova dalšího díla, ale druhá, abstraktní smrt nastává, když spisy daného autora už vůbec nikdo nečte, když jeho dílo vymizí z učebnic a čítanek.
Vztah jednotlivých časových období k autorům je nadmíru komplikovaný – jsou doby, kdy oblíbenost spisovatele nezná mezí, a naopak období, kdy na jeho jméno pomalu sedá prach. Stává se, že o tom, co se bude číst, rozhodne diktát doby, a pak daný literát čeká v knihovnách, kdy bude vytažen z temných polic zašlého času. Obdobně záslužnou či naopak nezáslužnou pozici má učitel základní i střední školy. Na jeho přístupu záleží, kdo z veleduchů našeho písemnictví bude představen mládeži. Volbu mu usnadňují čítanky, zdánlivý výbor toho nejlepšího. Někteří spisovatelé v nich dřímou stále, postavení jiných je komplikované. Do druhé skupiny patří autor druhé poloviny 19. století – Julius Zeyer. Julius Zeyer (1841–1901), autor vlasteneckých eposů, dobrodružných příběhů, obnovených obrazů či pohádkového dramatu Radúz a Mahulena, se v čítankách objevil již krátce po své smrti. Bylo to ještě v učebnicích rakousko-uherského mocnářství, kdy se na žáky z předsádky knihy dobrotivě usmíval císař František Josef I. V čítankách byl Zeyer zastoupen hojně, ačkoli z jeho díla autoři vybírali stále stejné úryvky. V měšťanských a občanských školách se používala řada osvědčených edic. S jednou z prvních ukázek ze Zeyerova díla se žáci mohli setkat již v roce 1909, kdy v čítance pro měšťanské školy Václava Petrů a Josefa Drbohlava lze číst úryvek z Vyšehradu. Stejní autoři vydali obsáhlejší čítanku v roce 1913 a ani zde nebyl Zeyer opomenut. Z jeho díla mohli žáci poznat báseň Borovice (Poesie, 1884) a část eposu Čechův příchod s vybranou vlasteneckou pasáží. Podobnou řadu čítanek vytvářel pro měšťanské školy Jan Jursa. Ani v jeho učebnicích nechybí báseň Borovice a úryvek z české mytologické skladby Vyšehrad. Zeyer je zde představen jako básník, jeho prózy i dramata jsou opomenuty. Jursa v témže roce vydává další učebnici. V ní opět předkládá dětskému čtenáři Zeyerovu oslavu českého národa – Čechův příchod. Jako ukázka je zde uvedena a úplně vytržena z kontextu nacionalistická část eposu s protiněmeckými verši. Učebnice ovšem vyšla vpředvečer první světové války, kdy Evropou obcházel stín vzrůstajícího nacionalismu a kdy se i malé národy hlásily o svá práva. Autor čítanky se snaží dětem vštípit hrdé pročeské smýšlení, když vybírá tato slova: Ach, zuřiví Němci, můj spálili domov! / Můj otec, můj bratr, ti zhynuli tenkrát / A dnes ještě pláču nad jejich smrtí. / Buď prokleta ruka, jež život jim vzala! Reálné školy, gymnázia a ostatní střední školy se mohly se Zeyerem seznámit podrobněji. Rakouská čítanka pro sedmou třídu reálky začíná lumírovci, Zeyerovo dílo je prezentováno řadou ukázek. Nejdříve můžeme opět číst úryvek z díla Čechův příchod, a sice úvod této epické básně: Ó země ty česká, / ó země ty svatá veliké slávy / a potupy ještě větší a hanby, / ty mohylou jsi, však zároveň chrámem, / v němž slavíme veliké z mrtvých teď vstání. Poté nechybí další ukázky pod názvy Z Nových básní – Petr a Kristus, Z Letopisů lásky – Věnování (Gabriel de Espinosa) a Pouť dokonána, zařazena byla i titulní próza ze sbírky Amparo a jiné povídky. K čítance je připojena tzv. Rukověť, s údaji o životě a tvorbě daných autorů. Zeyer je zpracován s mravenčí pílí, nejsou opomenuta žádná jeho díla, postihnuty jsou fáze jeho tvorby – tedy i směřování k dekadenci a novokřesťanství. V čítance pro obchodní akademie si mohli chlapci přečíst báseň Koroptev (Poesie, 1884). Zda je zaujala, dnes soudit nemůžeme, překvapila však muže, který o ní napsal do Besed Času: Koroptev je z našich ptáků nejznámější a nejrozšířenější, volná sestra našich slepic domácích. Ale přepodivnou báseň o ní složil Julius Zeyer. Čtou ji hoši v čítance obchodní akademie. Následuje otištěná báseň: Nesly se v hejně koroptve / k břízám na slunné mýto, / kde babího léta od větve / ku větvi třpytí se síto. // Seděly tiše ve trávě, / bylo tam tulno a milo, / vítr zaléhal v dálavě, / o míru božím vše snilo. // Tu zavyli psi divoce, / a rány duní vzduchem, / vylétlo hejno vysoce, / plašeno vražedným ruchem. // A do modra rány za nimi, / do zlata slunného vzduchu, / ty hučí hlasy hromnými / jim slovo „smrt“ do sluchu! // A jedna z těch ran zasáhla / ubohou koroptev v letu, / marně svá křídla napřáhla, / zápasíc v střemhlavém sletu. // Ty ostatní strachem šíleny / řítí se k dálnému chlumci, / neslyší sestry své kvílení, / spaseny jásají k slunci. // A raněna spadla k zemi v mech, / z těla krev teplá jí řine, / a štěkot se blíží, psů horký dech, / a děsná smrt již kyne… // Juž tone v smrti mrákavě, / to ale bolí ji posud, / že sestry její v dálavě / nermoutí víc její osud; // to děsí ji víc než nicota, /ta temně zející tlama, / že vidí po čas života / jak přec jen byla sama! Situace profesora, který tuto báseň čte se žáky, musí být nepříjemná. Idea básně je přitažena za vlasy, naprosto nevyrostla z děje, neboť ať si představíte kterýkoli děj podobný – jak řezník odvedl z chlíva vola na porážku, jak selka chytne z kuřat nejsilnější pár, aby je zařezala,(…) Jakmile přejde k analyse obsahu (myšleno profesor), musí ztratit hlavu. Tím spíš, má-li ve třídě několik žáků, kteří znají koroptví hon. Verše ‚Nesly se v hejně koroptve, k břízám na slunné mýto,‘ mají dávat představu, že koroptve se vznášejí a poletují a vyhledávají si slunná místa. Představa nesprávná. Koroptve ve dne spí, protože jsou noční ptáci. Tedy nepřeletují, nevznášejí se, leč jsou-li vyplašeny. A ovšem si vyhledávají ve dne stín a chlad. Proto se také v srpnu a září loví v bramborách a řípách, jeteli a luční trávě nebo v hustých podrostech lesních. Jaktěživ žádný lovec nehledal koroptve na slunném mýtě pod břízami. Příšerný nesmysl ve verši: tu zavyli psi divoce. Lovecký pes, když zvěř větří, jde po stopě tichounce jako po hedvábí, neštěká (neřku, aby vyl) ani před ránou lovcovou, ani po ní, upozorní lovce na blízkou zvěř svým napjatým postojem. Kdyby pes zavyl, vytáhly by přec koroptve před dostřelem lovců, neboť nejsou hlučné, a prchlivý lovec by střelil spíše po vyjícím psu než po zvěři. Neřekl bych, že koroptve se řítí nebo že jásají k slunci, neboť jsou to výrazy nepřiléhavé, a nemohl bych napsat, že neslyší sestry své kvílení, neboť raněná koroptev nevydá hlásku. Rmoutí-li se zachráněné hejno nad ztrátou jedné soudružky, nemůžem vědět, víme však, že tlama loveckého psa není temná. Báseň Zeyerova vyňata je z prvotiny jeho, ze sbírky Poesie (zde se autor mýlí. Zeyer debutoval již v roce 1873, kdežto sbírka Poesie vyšla až o jedenáct let později). A je tak nemotorně stlučena, že být označena jménem neznámého začátečníka, žádná redakce by ji dnes neotiskla pro formální veršotepeckou neobratnost. V čítance by být neměla už z toho důvodu. – Báseň Zeyerova je dokladem naprosté neznalosti skutečnosti a lovu koroptvího, štká zastánce této kratochvíle nad nešťastným výběrem textu. Úryvky z Besed Času dokazují, jaké požadavky měli lidé na rakouské učitele a jak bylo možno chápat didaktiku literatury. Autor článku vychází z reality a nerespektuje vlastnosti uměleckého textu. Rakousko-uherské čítanky vytvořily schémata, jimiž se bude Zeyerovo zastoupení v čítankách řídit dalších třicet čtyřicet let. Jejich autoři mu přiřazují nálepku autora obnovených obrazů z české mytologie a toto nacionální hledisko na dlouhou dobu převáží. Vznik samostatného Československa příliš nezměnil zažitou koncepci rakouského školství. Autoři učebnic stále vyznávají vlastenecké hodnoty, Zeyer zůstává oblíben jako národní pěvec. Jen fotografie na předsádce knih je jiná, na děti se nyní usmívá „tatíček“ Masaryk. První republika byla dobou, kdy kult Zeyerův vrcholil. Autorovi se dostalo nebývalé pozornosti, jaké se nedostalo žádnému jeho současníkovi. Chápání Zeyerova díla se nikterak nezměnilo. Josef Ledr ho představuje jako národního pěvce a řadí jej do oddílu Vlast a národ. V Čítance pro občanské školy chlapecké i dívčí vydané v Ottově nakladatelství, na které se podíleli Josef Horčička a Čeněk Pozdník, je propagováno vlastenectví a oslava nové republiky. V části, v níž jsou zahrnuty pověsti, je otištěn úryvek z Vyšehradu nazvaný Libuše věští slávu Prahy. Mezi autory literárně výchovných textů byla velmi oblíbená ukázka z divadelní hry Radúz a Mahulena. Pohádkou se Zeyer ke konci života proslavil a je také s autorovým jménem nejvíce spojována. V čítankách vydaných u Jana Otty v letech 1921 a 1922 lze nalézt Zeyerovu báseň Perla (Nové básně, 1907). Závěrečné čtyřverší má mládež vychovávat k tomu, aby neztrácela víru: Vy všichni, kteří trudíte si na cestě / a ideálu na cestě dostihnouti chcete zde, / jen nechte mimojdoucích smáti se a lát, / ta perla z hlubin, věřte, bude dána vám. Pro školy dívčí autoři nevytvářejí nic nového, je to pouze zrcadlová kopie čítanek pro chlapce. Třicátá léta jistě dál využívala osvědčených učebnic Horčičkových, ale objevují se čítanky nové, které se snaží Zeyera ukázat v jiném světle. V čítance Josefa Keprty se můžeme dočíst, že Julius Zeyer žil ve světě snů, čímž autor jen podtrhuje vizi o snivém samotáři, kterou si Zeyer dokázal vytvořit již za svého života. Keprta však jako první opustil Zeyera vlastence a představuje žákům měšťanských škol i Zeyera romanopisce. Pod názvem Návrat domů si děti mohly přečíst ukázku z románu Ondřej Černyšev. Čítanka pro čtvrté třídy měšťanských škol, jež na předchozí text navazovala, řadí Zeyera mezi lumírovce, poukazuje na jeho zájem o slovanskou mytologii, českou však do popředí nestaví. Jako ukázku si autoři vybrali úryvek z díla Olgerd Gejštor. Střední školy navázaly na rakouskou tradici. Zeyer byl žákům tohoto typu škol v čítankách představen zevrubně, učební texty se snaží obsáhnout veškerou jeho tvorbu, aniž by vymezovaly klíčová díla či jakékoli souvislosti. Kolektivu Ertl, Vlček a Máchal patří autorství několika sad učebnic pro reálná gymnázia první republiky. Jejich čítanky jsou poměrně obsáhlé, jsou to spíše příručky, encyklopedie, jako například čítanka z roku 1929. Učebnice je chronologicky členěná, každý autor je hojně zastoupen, Zeyerovi věnují editoři sedmnáct stran a zdůrazňují jeho prozaickou tvorbu. V závěru čítanky nechybí Zeyerův obrázek a vysvětlivky k jednotlivým ukázkám. Výklad Zeyera v prvorepublikových učebnicích se liší podle typu školy. Měšťanské školy až na výjimky poznávaly Zeyera omezeně; Zeyer byl představován jako autor obnovující dávnou českou mytologii, nebo byl kladen důraz na výchovné prvky obsažené v jeho díle. Zeyera coby prozaika dětem předkládá málokterá prvorepubliková čítanka, a to i přesto, že v próze je Zeyer mezi čtenářstvem nejúspěšnější. Střední školy naopak poznávají Zeyera v celé šíři, není vyzdviženo, co je důležité. V ukázkách pak převažují Zeyerovy prózy.
KLASIK V NELEHKÝCH ČASECH Žádná protektorátní čítanka Zeyera nezmiňuje. Důvod je jednoznačný – v předchozím období je Zeyer prezentován převážně jako nacionální autor, na jeho evropanství není kladen důraz, autoři čítanek vyzdvihují jeho obnovené obrazy z českých dějin a snaží se Zeyera představovat jako co možná největšího vlastence. Vrcholící antisemitismus za protektorátu vykonal své, a i když byl Zeyer židovského původu pouze po matce, nebyl „čisté rasy“. Do čítanek s portrétem Vůdce se tedy nevešel. V období protektorátu se s Zeyerem neseznamovala ani středoškolská mládež, ačkoli v roce 1941, kdy uplynulo sto let od Zeyerova narození, o jeho osobě pojednávaly pochvalné eseje v protektorátních novinách. Právě v tomto jubilejním roce vzpomíná na četbu jeho díla malíř Jan Zrzavý: Slýchávám, že dnešní mládež Zeyera už nečte. Je-li to pravda, běda českému národu, jehož děti se neznají k duchovnímu odkazu svých velkých duchů a zaprou a odmítnou duchovní ideál a příkaz, který opravňuje jeho bytí. Po válce se Zeyer do čítanek opět vrací, a autoři nastolují prvorepublikovou linii. Chápání jeho díla se nyní mírně posouvá, není vnímán už pouze jako autor navracející se k dávné české minulosti, ale čítanky zachycují jeho zájem o minulost v širším celku. S nástupem komunistického režimu však Zeyer z čítanek mizí, Čítanka pro 4. postupný ročník národních škol předkládá dětem básně typu Traktor na vesnici. Čítanka pro 10. postupný ročník všeobecně vzdělávacích škol lumírovce neopomíjí, nechybí například báseň Jaroslava Vrchlického Vzbouřili se sedláci či verše Josefa Václava Sládka: Je proti nám, kdo není s námi / a jediný byť vlas to byl, / kdo v nepřátel složil chrámy / to krev už není našich žil. Ale lumírovec Zeyer nebojuje za práva dělníků, nemá žádnou báseň pro masy, možná vadí jeho „buržoazní původ“, a tak – ačkoli je tato čítanka poměrně podrobná – „zasněný samotář“ mlčí. Šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta znala jednu neustále cirkulující řadu učebnic pro základní školy a v té na Zeyera nezbylo místo. Obdobně opomenut zůstal v učebnicích pro střední školy. V učebnici z padesátých let, tentokrát s portrétem Stalinovým, je proveden rozbor učiva a látka je přesně naplánována. V únoru je tedy na řadě Krásnohorská, Sládek, Čech, Zeyer, Vrchlický. U Zeyera lze nalézt datum a dvě ukázky: Libušinu věštbu z Vyšehradu a část Radúze a Mahuleny. Další čítanka z padesátých let Zeyera již nezná a studentům je Zeyer upírán obdobně jako žákům základních škol. Do čítanek se klasik devatenáctého století vrací až v osmdesátých letech. Tehdy začínají také znovu vycházet i další Zeyerova díla. Ukázku z Radúze a Mahuleny můžeme nalézt v Literární výchově 7 z roku 1989. Zeyer je zastoupen ukázkou z Radúze a Mahuleny nazvanou Hra na labutě a pávy. V závěru ukázky je doporučeno, aby se ji děti pokusily zdramatizovat a aby si poslechly hudbu Josefa Suka z gramofonové desky. Těžko soudit, proč komunistický režim vytlačil do té doby oblíbeného Zeyera z centra zájmu. Z minima představení spisovatelovy tvorby, které lze v čítankách nalézt, můžeme vyvodit závěr, že jde vždy o výběr nějaké části z díla odkazující k dávné české nebo slovenské minulosti, shodně s rakousko-uherským a prvorepublikovým představováním Zeyera jako autora vlasteneckého. Pokud se nějaká ukázka objeví, je Zeyer představen tendenčně – zdůrazňuje se jeho nechuť k buržoazii, před níž unikal do světa snů. Do čítanek pro základní školy – nyní již bez portrétu jakéhokoli státního představitele – se Zeyer více dostává po roce 1989. Ukázku z jeho tvorby nacházíme například v Malé čítance, kde se děti mohou seznámit s dramatem Radúz a Mahulena. Stejná divadelní hra je zastoupena i v Čítance 7, která si dává za cíl zprostředkovat širší kulturní souvislosti. Čítanky pro střední školy s oblibou řadí Zeyera mezi lumírovce a jejich autoři a autorky (na rozdíl od prvorepublikových časů se většinou jedná o ženy) volí obvykle ukázky z románu Jan Maria Plojhar a ze Tří legend o krucifixu. Velice oblíbeným motivem, který můžeme v těchto učebnicích nalézt, je Plojharův souboj kvůli české vlasti. V Nezkusilově čítance lze číst rovněž Legendu pražskou ze Tří legend o krucifixu. Ukázka vypráví o Inultově mučení donou Flávií. Vedle Samko Ptáka, kterého čítanky srovnávají s pohádkou Boženy Němcové Pecko prosťáček a na němž dokazují zdroj Zeyerovy tvorby – mýty, legendy, pohádky, je to nejfrekventovanější ukázka ze Tří legend o krucifixu. Čítanka J. Soukala seznamuje české středoškoláky s Radúzem a Mahulenou. Žáci si mohou přečíst prolog slavného dramatu. Čítanka poměrně komplexně propojuje literární teorii a výuku jazykových znalostí. Současnost Zeyera představuje jinak, jako autor obnovených obrazů sice zůstává, důraz není kladen na obnovování pouze českých mýtů, ale příběhů obecně. Lze se domnívat, že i didakticky tento přístup dětem spisovatele dokáže přiblížit víc, dozvědí se souvislosti mezi různými literárními druhy, a ani názory Zeyerovy nejsou zkresleny do jediné jednoduché roviny. V čítankách současných převládá Zeyer prozaik a stejně jako můžeme konstatovat, jaká díla přežila století uplynuvší od spisovatelovy smrti, obdobně můžeme říci, že stejná díla přešla do čítanek. Ta zůstávají předávána dalším generacím – jedná se o román Jan Maria Plojhar, drama Radúz a Mahulena a sérii obnovených obrazů, obvykle zastoupenou komplexně pojatými Třemi legendami o krucifixu.
LITERATURA M. Honzíková, Julius Zeyer a Vilém Mrštík. Dvě možnosti české moderní prózy, Praha 1971; V. Jirát, Portréty a studie, Praha 1978; E. Jurčinová, Julius Zeyer, život českého básníka, Praha 1941; J. Š. Kvapil, Gotický Zeyer, Praha 1942; R. B. Pynsent, Julius Zeyer. The Path to Decadence, Haag, 1973; J. Voborník, Julius Zeyer, Praha 1907.
Dita KŘIŠŤANOVÁ (nar. 1980) je doktorandkou na Katedře dějin PedF UK. Zabývá se osobností Julia Zeyera, jeho tvorbou a recepcí.