Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Odkaz otroctví

Aktuální číslo

„Ale kde je smýšlení rakouské?“

„Ale kde je smýšlení rakouské?“

Vzájemná korespondence Josefa Jirečka a Václava Vladivoje Tomka z let 1858—1862
Magdaléna Pokorná

Korespondence Josefa Jirečka s Václavem Vladivojem Tomkem z let 1858–1862 mapuje zlomovou dobu v habsburské monarchii i v české společnosti a zachycuje osobní situaci obou vědců a politiků.

Dopis, ten má kouzlo, to věděli a dodnes umějí využít umělci, básníci, lidé excentričtí, ale dopis je i na výsost praktický prostředek, to zase věděli a mnohokrát vyzkoušeli i všichni ostatní, tedy i ti, kteří se rozhodli či rozhodnou psát dopis prostě proto, že si píšem, abychom wěděli, jak kdo na wěci hledíme. Právě tak zdůvodnil jeden svůj obšírný dopis Václav Vladivoj Tomek (1818–1905) Josefu Jirečkovi (1825–1888). V. V. Tomek získával první odborné historické zkušenosti jako spolupracovník Františka Palackého a netajil se svým úzkým přátelstvím ke Karlu Havlíčkovi; byl mu dokonce svědkem na svatbě, jeho mnohem konzervativnější názory a postoje ho však činily (na rozdíl od Palackého i Havlíčka) přijatelným i pro reprezentanty neoabsolutistického režimu. Tak se stal nejdříve mimořádným a později i řádným univerzitním profesorem pražské univerzity, kde zapůsobil na celou řadu pozdějších historiků. Veřejné mínění ovlivňoval jako autor zásadních historických děl, snažících se o určitou revizi Palackého koncepce (zejména monumentálního Dějepisu města Prahy apod.) i středoškolských učebnic dějepisu překládaných do všech jazyků monarchie. Vrcholu vědecké kariéry dosáhl jmenováním řádným profesorem univerzity (1860), později se stal i jejím rektorem, stál také v čele Královské české společnosti nauk. Tomek byl člověk dbalý řádu, ve všem konzervativní, a to i v pravopise. Důsledně tak např. po celý život psal au místo progresivního ou a w místo v. Respektujeme tento jeho způsob i ve zde tištěných ukázkách. Josef Jireček začínal jako spolupracovník Havlíčkových Národních novin, jejich životní i profesní osudy se ovšem brzy rozešly, Jireček se stal koncipientem v Thunově ministerstvu kultu a vyučování, vládní vídeňské straně sloužil i jako redaktor ve Vídenském denníku (1851), který stvořili právě jako protiváhu Havlíčkova Slovana. Jeho kariéra v následujících létech pokračovala a vyvrcholila v roce 1871, kdy byl jmenován ministrem kultu a vyučování. Josef Jireček byl uznávaným literárním historikem (např. jeho rozsáhlá Rukověť k dějinám literatury české do konce 18. věku), filologem, editorem a také autorem středoškolských učebnic, respektive čítanek. Oba muže pojilo celoživotní přátelství, které vyrůstalo z jejich shodného národního a politického smýšlení a z mnohaletých profesních a vědeckých kontaktů. Dosavadní historiografické bádání – až na výjimky (dlouhodobě Petr Čornej, před léty Dušan Jeřábek, Jan Rataj, Zdeněk Šimeček) – těmto osobnostem nevěnovalo v minulých desetiletích významnou pozornost. Teprve v poslední době se zájem (zejména o Tomka) probouzí. Impulsem k tomu byla jistě Milošem Řezníkem iniciovaná konference k jubileu V. V. Tomka Historie a politika, konaná v Hradci Králové v dubnu 2005, kam se sjeli mnozí z těch, kteří „tomkovské“ bádání dále prohlubují (např. Martin Nodl, Bohumil Jiroušek ad.).

JÁ S MNOHOU ZBRANÍ MLČEL... Korespondence Tomka s Jirečkem obsahuje řadu názorů na dobovou politickou atmosféru v monarchii, na události, které měly pro tehdejší českou společnost zásadní význam a které, moderně řečeno, hýbaly dobovým veřejným míněním. Jedním ze zásadních témat byla pro Jirečka i Tomka, přesvědčené obhájce Rukopisů, první fáze boje o jejich pravost v roce 1858, vyprovokovaná policejními úřady, jmenovitě tehdejším pražským policejním ředitelem Antonem Päumannem. Útoky na Rukopis královédvorský a zelenohorský, domnělé staročeské literární památky, kdysi zpochybněné již Josefem Dobrovským, nyní publikované v Tagesbote aus Böhmen, vyústily nakonec až v soudní při. Diskusi o pravosti Rukopisů Josef Jireček v určitém smyslu vítal: Vůbec se zmocňuje Němců snaha seznámit se s věcmi slovanskými. Oba pisatelé dopisů byli jednoznačnými stoupenci pravosti Rukopisů, a tak zbrojili: (…) ohlédněte se ve svých zápiskách, naleznete-li kde něco o pravých turnajích českých, aby to bylo pohotově jako stříkačka vodou naplněná. S tím chystaným „bojem“ souvisel i jejich slovník. Vědecké argumenty byly chápány jako zbraň: Já s mnohou zbraní mlčel a pokrýval se, aby se jí v čas lépe mohlo užíti (všechny citáty z dopisu Josefa Jirečka z 6. dubna 1859). Ze změn, které vnímal v politické atmosféře na konci 50. let, zejména po prohraném italském tažení, Tomek dovozoval beznadějnost alternativ pro české vlastenecké provídeňské kruhy: Ale kde je smýšlení rakauské?… jinak lhostejnost nejwětší, která se nedá chwáliti, ale dá se wyložiti. Materiální staw našeho státu je zlý, duchowní snahy národů se utlačují; může-li přitom welkém množstwí wštípeno býti smýšlení wlastenecké? W prwním ohledu nelze nic tak snadno naprawiti; to je jisté; když se ale i we druhém ohledu hřeší, čím pak přeswědčíte lidi, kteří nemyslí dál do budaucnosti, že na tom něco záleží, náležeti k státu rakauskému nebo k jakémukoli jinému. Tomek se rozepsal opravdu obšírně o tom, jaká nálada panovala v Praze po porážce v Itálii: Co tu prawím o lhostejnosti, nemyslete, že by se týkalo jen stawu liberálů českých, pod kterými při wysokých úřadech rádi sobě předstawují jen jakausi třídu nepraktických milowníků jisté myšlenky. Do wšech tříd obecenstwa, k nejspod[něj]šímu řemeslníku i k sedlákowi proniklo to následkem nejnowějších událostí, že se stát náš nachází w jakési nejistotě, a nikde nenajdete, že by se kdo hrubě rmautil z toho (oba citáty z dopisu z 30. března 1860). Tomek pak ve své následující reakci na Jirečkův dopis své názory na státoprávní uspořádání monarchie ještě rozvíjel až v jakousi kvintesenci „českého rakušanství“: My chceme mocnému a slawnému Rakausku a chceme zdárnému národnímu žiwotu českému, wědauce, že se obojí to welmi dobře spolu srownáwá. Jsau jiní, kteří sobě toho předstawiti neumějí neb nechtějí; a zkušenost desíti let ukazuje pohříchu, že se wláda naše sprawuje jejich zdáním, powažujíc rozdílnost národnosti za nebezpečnou jednotě státu a hledaje síly w powýšení Němectwa nade wše jiné. To je mínění zhaubné, a ukazuje rok od roka zjewněji zlé následky, kterých nechtít widěti nic zajisté by nepomohlo. Realisticky však dodával: Já, jako Wy a hlauček jiných, budeme wždy naděje swé skládati na mocném Rakausku a na možnosti dobrého srownání mezi jednotau státní a různými potřebami národů rakauských. Ale hlauček náš, který by při jiném chowání wlády mohl mocně působiti k dobrému, nerozkládá se w šíř, nýbrž slábne; darmo by bylo tajiti to… Tomek byl přesvědčeným zastáncem pojetí širší a užší vlasti, vyžadoval při výzkumu dějin monarchie, podobně jako pro všeobecné dějiny tzv. synchronickou metodu. Jako stoupenec jednotného státu, spravedlivého vůči všem národnostem, Tomek přivítal reorganizaci státu po roce 1849, protože se tak dovrší jeho jednota. Tomek také Jirečkovi líčil, jak vidí stávající politické poměry z Prahy: Ti, kteří w naší wěci pracují ku předu, jsau ostře střeženi, často nejen, aby nepřekračowali mezí zákona, ale i tichých wýkladů jeho; těm, kteří stojíce w úřadech, překračují zákon zjewně, kde čelí ku prospěchu naší wěci, promíjí se wšecko. Možná, že sami ani newíte, jak málo se waše zákony zachowáwají, ale málo se o to staráte, abyste to wěděli… Tomek popisoval situaci v Praze, a to velmi jednoznačně a současně charakterizoval i úlohu zdejších policejních orgánů: Powážliwých agitací nebo bauří, jako někde w Uhřích a we Wlaších, w Čechách není a bohdá nebude; čím tedy mají hledat wyznamenání, čím mají dokázati, že k čemu jsou platni. Chopí se tedy čeho mohou; malují strašidla, kterých není, a dělají z komárů welbloudy. To je celé tajemstwí. Prawých rýpalů w Čechách není než při policejní direkci a konsortech. Snad právě proto Tomkovi Jireček z Vídně radil, že je lepší mnohdy Prahu a pražské úřady obejít a jednat přímo s Vídní. Tomek zase spoléhal na to, že mu Jireček s hloučkem svých přátel ve Vídni prospěje.

KU CTI SCHILLEROVĚ Tomek na sebe ovšem dokázal upozorňovat sám. Stal se například „tváří“ jedné z nečetných významných událostí, které zaplnily v Praze v 50. létech veřejný prostor, a tou byly schille­rovské slavnosti. Tomek, jak psal, ku cti Schillerově na ulici křičeti musil. Praha se tehdy připojila k řadě měst, které připomínaly jubileum významného německého básníka a dramatika Friedricha Schillera (1759–1805). Slavnosti v Praze proběhly ve dnech 9.–12. listopadu 1859 a v jejich rámci se uskutečnila celá řada akcí, včetně pochodňového průvodu přes Malostranské náměstí do Tomášské ulice na Valdštejnské náměstí, kde byla odhalena Schillerova busta a byly proneseny slavnostní projevy (právě V. V. Tomkem a Aloisem Brinzem). Pochod pokračoval přes Karolinum do Ječné ulice, kde se v sále Apollo konala slavnostní pitka (s následnou hádkou až násilnostmi mezi českým a německým táborem studentů). Schillerovy slavnosti tak aktivizovaly národnostní uvědomění v Praze. Z Tomkova pera máme jednak podrobné svědectví o průběhu slavnosti, jednak můžeme právě z jím psaných řádek vyčíst snahu prezentovat svou účast dokonce jako službu „národní věci“: Studentstwo české bránilo se z počátku spolupůsobení přitom, poněwadž Němci owšem obmýšleli slawiti Schillerem swau národnost a ukázati swětu, jak welmi je Praha německá; wšak když akademický senát pro slawnost se wyslowil we jménu uniwersity …, dali sobě říci pod wýminkau, aby byla nejen německá, nýbrž také česká řeč přitom, a česká napřed před německau. K čemuž když Němci swolili, požádali mně, abych řeč držel, i nechtěl jsem jim tedy kaziti, co si wymohli (dopis z 8. prosince 1859). Dalším dokladem aktivity V. V. Tomka v české společnosti bylo jeho zapojení do činnosti Muzea, respektive úsilí o potvrzení jeho stanov, které se neúměrně protahovalo vlastně od samotného počátku 50. let. Právě kroky V. V. Tomka, jako jednatele muzejní společnosti, výmluvně ukazují cesty, kudy bylo možné podle něj dospět k cíli. Jireček tehdy doporučoval svému příteli: Spíše by se mi zdálo, abyste Vy sám zašel k Paümannovi a zcela bez obalu mu věc svou vyložil… Paümann je muž, s kterým se dá mluvit, a vůbec nyní jak věci stojí, lépe víc s ním mluviti a otevřeněji, nežli zůstavovati vykládáním svých kroků agentům všelijakého zrna (po 7. únoru 1859). Tomek byl ovšem jiného názoru: Byl by již swrchowaný čas, poněwadž do blázince se nehodí, aby si ho již jednau wzali kamkoliw, jen abychom my zde s ním měli již pokoj. V souvislosti s potvrzením muzejních statut, jejichž absence podvazovala pochopitelně veškeré muzejní aktivity, se Tomek obracel na samotného ministra kultu a vyučování Lva hraběte Thuna a posléze i na zástupce české šlechty Jindřicha Jaroslava hraběte Clam-Martinice. I tyto Tomkovy dopisy se zachovaly v Jirečkově pozůstalosti, protože jejich znění v podobě konceptů Tomek nejdříve adresoval Jirečkovi, aby se s ním radil o jejich definitivní podobě. Předpokladem rozvoje moderní společnosti a platformou formujícího se veřejného mínění byl a zůstával tisk. To byl prostor po porážce revoluce velmi svíraný. Na přelomu 50. a 60. let v české vzdělané veřejnosti znovu a stále více sílila touha po vydávání politického deníku, v němž by mohli čelní čeští představitelé prezentovat své názory. Také Josef Jireček a Václav Vladivoj Tomek ve svých dopisech reflektovali tuto situaci. Pro Jirečka pak bylo v této době citlivé všechno, co se týkalo změn při řízení ministerstva školství a s tím souvisejícího zavádění národních jazyků na gymnáziích a polemik v českém prostředí. Ke dni 20. října 1860 totiž přešla agenda ministerstva kultu a vyučování do kompetence státního ministra. Následovaly další zásadní změny: podle Schmerlingova zemského zřízení z 28. února 1861 měly o školských záležitostech rozhodovat výhradně země. První provedla změny na návrh svého radního Josefa Wenziga již 11. září 1861 počeštělá pražská samospráva. V dopisech se o zrušení ministerstva kultu a vyučování Jireček pochopitelně odmítavě rozepsal, vždyť spolu s ním končila jedna etapa jeho života. Sebevědomí Jirečkovi v tomto směru ale nechybělo: Já nicméně odstoupiti nemíním. Tolik jsem sobě vědom, že jsem pro vlast, o které ti pánové tolik mluví, pracoval v dobách, kde většina jich mlčela. Od počátku roku 1861 se v dopisech objevuje další téma, a to volby do zemského sněmu. Ten se měl sejít na základě únorové ústavy z roku 1861 a volby se konaly již v březnu toho roku. Bylo tak třeba i v této záležitosti řadu věcí písemně projednat a obratně zjistit. Tomek byl s Palackým, Riegrem a Braunerem navržen jako kandidát do zemského sněmu za venkovský okres chotěbořsko-haberský. Jirečkovi se přes všechny jeho snahy nepodařilo získat mandát ve svém rodišti Vysokém Mýtě. Důvod svého neúspěchu zdůvodňoval velmi prozaicky: S volbou jsem nepochodil. Náš pan purkmistr nechtěl přistoupiti na to, aby se mně udělilo čestné měšťanství proto, že má zato, že můj otec kus gruntu obci prodal dráž, než zač prý podle rozumu p. purkmistrova stojí (dopis z 31. března 1861). Vzájemné dopisy svědčí o tom, jak oba dva intenzivně pracovali, jak byli svědomití, jaký měli pracovní systém, jaké plány si vytvářeli a jak své výzkumy koordinovali. Zajímali se jeden o druhého, ale také o to, co potřebují ke své práci jejich další kolegové. Oba totiž svou vědeckou práci vykonávali vlastně vedle svého „hlavního“ úvazku; pro Tomka to byla výuka na univerzitě a pro Jirečka služba na ministerstvu. Klid a soustředění k práci hledal Tomek hlavně v létě v Polici nad Metují, Jireček pak ve svém rodišti ve Vysokém Mýtě.

CTITEL JANA ŽIŽKY V souvislosti se svým životním dílem – Dějepisem města Prahy – se Tomek věnoval podrobně zpracování doby husitské: Mezi jiným stal jsem se ctitelem Žižky; proč a zač, o tom nemožno krátce psáti, owšem ale proto, že o něm docela jinak saudím, než ledasjaký ztřeštěný radikalista, který jej s nepráwem počítá za swého (dopis z 30. srpna 1858). Tomek je považován za konzervativního člověka i badatele, proto se v jeho obdivu k Žižkovi spatřuje jistý paradox. Ten ale zmizí, vezmeme-li v úvahu Tomkův respekt ke všemu, co vede k nastolení pořádku. Stal se tak pro něj jedním z nejslavnějších Čechů vůbec a věnoval mu i rozsáhlou biografii. Pokud si vypůjčuji od Petra Čorneje termín „paradoxy“, pak tím paradoxem při Tomkově pojetí Žižky je jen skutečnost, že právě jeho pojetí se v českém historickém povědomí ujalo na úkor koncepce Palackého, která byla jinak vlastně bez výhrad přijímána. Tomkovo pojetí Žižky se vžilo natolik, že jej „zdědilo“ i samostatné Československo a oživily jej i Vávrovy velkofilmy z 50. let 20. století. Kromě nahlédnutí do Tomkovy badatelské dílny čtenáře jeho dopisů bezpochyby zaujme i jeho úvaha, jako zkušeného autora středoškolských učebnic, o odlišných metodách historika a pedagogů (v jeho formulaci školníků či dokonce statečných školníků) při přípravě učebních pomůcek: Poručiti se takowému muži [tedy pedagogovi – pozn. M. P.] samému wyhledání a ustanowení látky, on zajisté dojde swého cíle mnohem snadněji než dějezpytec, který by se mu w to uwázal… zdali se mu [prameny – pozn. M. P.] hodí, to on mnohem snáze a lépe pozná než dějezpytec, poněwadž hned sám sobě bude swědom, co by z nich dowedl učiniti, ježto toho dějezpytec wěděti nemůže (dopis ze 13. července 1858). Oba – Tomek i Jireček – se zajímali o dění v tehdejších vědeckých institucích, vždyť byli sami jejich členy. Trvalým tématem pro Tomka byla univerzita, zejména v této době jeho úsilí o řádnou profesuru. Těžce nesl, že byl dlouho neúspěšný, že ho dokonce profesně mladší kolega (Georg Bippart) kariérně „přeskočil“. Tomek se ani netajil s finanční stránkou věci: …potud ještě vždy musím c. k. univerzitního profesora pomáhati vydržovat literárnými výdělky“ (dopis 8. prosince 1859). Tomek také Jirečkovi představil svou vizi budoucí podoby jednoho z nejstarších českých vědeckých časopisů Muzejník. Domýšlel přitom i fungování odběratelské sítě (vše v dopise z 8. prosince 1859). Korespondence Tomka s Jirečkem dosvědčuje také, jaký význam pro oba (a obecně pro českou vědeckou komunitu) znamenala tehdy Královská česká společnost nauk, nejstarší vědecká instituce v českých zemích, existující od 80. let 18. století, již stáli postupně oba dva v čele. Oba pravidelně reflektovali její činnost, vždyť se tu bylo možné setkávat, přednášet, diskutovat a publikovat. I když ne každou diskusi Tomek vyhledával: „Onehdy držel Höfler přednešení w učené společnosti o Husowu průwodčím listu w Kostnici. Dowěděw se o tom napřed z Bohemie, nešel jsem tam, poněwadž je mi dryačnictwí jeho o takowýchto wěcech dost omletých již hnusné; neb bezpochyby očekáwal, že se s ním o to neb ono přitom budu hádati. Tu se wšak stalo divadlo neočekáwané. S Höflerem hádal se Schultz, a sic prý velmi tuze a k jeho nehodě. Musíte rozuměti, že jeden z nic chce býti hodnější než druhý. Němci se tedy hádali, a Češi se jim smáli (dopis z 10. ledna 1858). V dopisech Josefa Jirečka a Václava Vladivoje Tomka nenajdeme mnoho (což čtenáře Tomkových pamětí nepřekvapí) o jejich vnitřním životě. Tomek sám ten svůj prozaicky shrnul: Můj způsob života jest jednotvárný, jak jen možná a jen čas utíká přitom hrozně (dopis z 23. listopadu 1862). Výjimku v korespondenci představuje snad pouze detailní informace o sebevražedném pokusu Pavla Josefa Šaf­aříka a tragické smrti jeho mladého syna Jaroslava. Díky vzájemné korespondenci obou mužů ovšem pronikáme do sítí dobových osobních vztahů. Citlivé byly především kontakty s Františkem Palackým. Oba muži se názorově rozešli počátkem 50. let, kdy se před Tomkem otvírala možnost kariéry a začal se sbližovat s provládní stranou. V editovaných dopisech zaznamenáváme Jirečkův respekt k Palackému v dopise z 13. dubna 1859 (v rukopisném boji On těm lidem posud jest předmětem největšího strachu; a ve věci nynější užitečno by bylo, aby své strašliwosti plnou měrou užil), stejně tak jako Tomkovo zdůvodnění změny vzájemného přístupu: Budete se trochu diwit, že já nyní tolik o Palackém a od Palackého wím. My nyní skutečně již zase spolu mluwíme, a to dosti upřímně. On, jak wíte, odsaudil mne i jiné před lety takřka co nějaké zrádce nad národem; wím nyní, že se o mně jinak přeswědčil, ačkoliw jsem smýšlením toho, které mne od něho dělí, nikdy nezměnil. Přichází konečně jaksi k sobě, i nucen jest uznáwati, že může člowěk býti poctiwým Čechem, třebas nebyl celého jeho politického neb náboženského wyznání. Ne tak jednoznačný přístup měl Tomek k druhému stěžejnímu reprezentantu tehdejšího politického života, k Františku Ladislavu Riegrovi: Nejwětší křiwdu byste mi činil, kdybyste se domníwal, že we smýšlení o Wás aneb o wěcech obecných pod jakým wplywem Riegrowým stojím. Já nezacházím s ním wíc než náhoda chce; nehledám jeho, a on také ne mne; setkáme-li se bez obapolního přičinění, jistě wěříte, že nezměním-li já nic v jeho náhledech, on zajisté nic w mých (dopis z 9. června 1860). Právě v době, kdy ještě neexistovaly anebo nefungovaly spolky a mnohé další instituce formující veřejné mínění, kdy byl podvázán tisk (a mimochodem v tomto případě i skutečnost, že po odprodeji státních drah do soukromých rukou zdražily železnice a Tomek cestu do Vídně i z tohoto důvodu odkládal), stoupá cena svědectví „ego-dokumentů“ a mezi nimi má nezastupitelnou úlohu právě korespondence. A její význam ještě roste, když ke stolu sedali a pera a papíru se chápali ti, kteří považovali za potřebné svého partnera ujistit o svých názorech, chtěli jej informovat o vývoji situace ve svém působišti, ale také se vyptat, co se děje jinde a jaký prospěch by mohli z tohoto vývoje mít; v neposlední řadě jej ovšem také získat jako přímluvce či prostředníka. Rozhodně tak nebylo frází či formalitou, když 6. března 1861 psal Josef Jireček Václavu Vladivoji Tomkovi: spoléhámť se docela na zkušené přátelství Vaše.

Edici korespondence Václava Vladivoje Tomka a Josefa Jirečka vydává Magdaléna Pokorná s Kateřinou Koudelkovou a Marií Malou ve spolupráci s Hedvikou Honzátkovou a Jarmilou Hurtovou s podporou specifického výzkumu FF UK v Praze.

LITERATURA M. Řezník (ed.), Historie a politika. V. V. Tomek 1818–1905, Hradec Králové 2006; V. V. Tomek, Jan Žižka, Praha 1993 (s předmluvou Petra Čorneje); V. V. Tomek, Paměti z mého života I.–II., Praha 1904.

Magdaléna POKORNÁ (nar. 1961) se věnuje (ne-politickým) dějinám 19. století a dějinám vědeckých institucí. Je autorkou monografie Milován a sledován. Prokop Chocholoušek 1819–1864 (Praha 2001) a spolupracovala při vydávání Korespondence Boženy Němcové I–IV (Praha 2003–2007). Působí v Historickém ústavu AV ČR a v Ústavu českých dějin FF UK.

Kontakt

Dějiny a současnost

Náprstkova 272/10
110 00 Praha 1

Kontakty

E-mail
das@nln.cz

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz