Když vyjedete z Olomouce nahoru na pláně Nízkého Jeseníku, octnete se v těch nejsudetštějších Sudetech, jaké si dovedete představit. V dodnes z velké části opuštěné krajině, v níž jako by příroda vítězila nad člověkem a jeho staletým civilizačním úsilím, se vám chvílemi může zdát, že ani dvě porevoluční desetiletí mnoho nezměnila; Bruntálsko se v posledních letech stalo synonymem kraje nejen zapadlého, ale především chudého, s vysokou nezaměstnaností a podobně vysokou popularitou Komunistické strany Čech a Moravy. Ostatně, tato oblast po více než šedesáti letech zdaleka ještě nedosáhla předválečné úrovně místní ekonomiky, kdy zde žilo a pracovalo o jednu třetinu obyvatel více než dnes.
Člověka tak vlastně překvapí, že tu od revoluce vznikla řada dodnes fungujících aktivit i organizací, které tomuto regionu mohou jiné sudetské oblasti jen závidět: na Zámeckém náměstí v centru Bruntálu najdete moderní Podnikatelské informační centrum, vychází tu internetový Bruntálský kurýr, který nepřináší jen aktuální informace, ale zároveň prohlubuje historické povědomí o regionu, a již od roku 1990 funguje občanské sdružení Vlastenecký poutník, které rovněž provozuje několik informačních center. Pozoruhodná a zároveň tak trochu neuvěřitelná je ovšem skutečnost, že za všemi jmenovanými aktivitami stojí tatáž osoba: Petr Anderle.
Hned po roce 1989 Anderle začal na Bruntálsku vydávat noviny a v nakladatelství, které k tomu účelu rovněž zřídil, také knihy o historii Nízkého Jeseníku. Současně založil již zmíněné sdružení Vlastenecký poutník se široce definovaným cílem: obnovit kulturní, právní a historické povědomí občanů. Že nejde jen o frázi, dokazují úspěšné projekty: desítky a stovky seminářů a veřejných diskusí, opravených pomníčků i vydaných knih. Zřejmě nejznámějším projektem sdružení je Cesta česko-německého porozumění, kterou Anderle a jeho kolegové začali budovat v roce 1998. Na úpatí Černé hory, jedné z vyhaslých sopek Nízkého Jeseníku, rok co rok přibývá žulových desek se jmény českých, německých, ale třeba i polských, rakouských nebo amerických osobností, rodin, obcí či měst, tedy všech, kteří nechtějí zapomínat na minulost a zároveň spatřují budoucnost ve spolupráci Čechů a Němců ve společné Evropě.
V roce 2004 k Anderleho aktivitám přibylo Podnikatelské informační centrum, které poskytuje informační a metodickou pomoc nejen podnikatelům a živnostníkům, ale i občanům, obcím a neziskovým organizacím. Samo, což je poměrně netypické, funguje jako podnikatelský subjekt, bez zvláštních dotací od města — podle hesla "chceme-li pomáhat druhým, musíme si umět pomoci sami". Anderleho angažmá v podnikatelském centru je mimo jiné vyjádřením jeho přesvědčení, že mezi úctou ke kulturnímu dědictví a jeho rozvojem a ekonomickou prosperitou není rozpor, ale že zdravý vztah občanů k místu, kde jsou doma, si žádá obojí. Bruntálské podnikatelské centrum je v mnohém unikátní; ostatně, kolik poraden pro podnikatele vydává vlastivědnou knihovničku o historii obcí a významných osobnostech regionu? Myslím, že druhou takovou bychom těžko hledali.
Moderní vlastenec Anderleho typu to ovšem v Bruntále nemá jednoduché. Když Vlastenecký poutník před třemi lety přišel s programem Občanské obnovy Sudet, vzbudilo jinde tou dobou již běžné označení dříve německých částí pohraničí na Bruntálsku vlnu nevole. „Soudruzi z Klubu přátel pohraničí a jiných spolků záměrně vykládají, že my chceme občanskou obnovou Sudet zapříčinit germanizaci pohraničí a dokonce revidovat výsledky druhé světové války. Tak na nás podali trestní oznámení pro tyto dva ‘trestné činy’ a neustále omílají, jak hroznou věc činíme,“ říká k tomu Anderle. Do vězení sice nemusel, ale projekt se nemohl rozběhnout. Místní KSČM aktivity Anderleho a jeho kolegů posloužily jako hlavní terč, do něhož se s chutí strefovali během předvolební kampaně.
Ačkoli je hlavní aktér bruntálské občanské společnosti rodákem ze středních Čech a mohl by své aktivity rozvíjet i jinde, aniž by musel bojovat proti urputným a tak trochu archaickým nepřátelům, vzdát své snažení v tomto zastrčeném koutě republiky rozhodně nehodlá: „Místo, kde čtou vaše noviny a vaše knihy, je pro vás posvátné. A hlavně: z boje se neutíká. Když jednou člověk na to bojiště vstoupí, tak má setrvat, pokud ho zranění nepřinutí, aby odešel.“