„V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor, a lehkých člůnků běh i rychlé veslování modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání. Na břehu jezera borový šumí háj...“
„V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor, a lehkých člůnků běh i rychlé veslování modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání. Na břehu jezera borový šumí háj...“
V obecném povědomí dnes Doksy žijí díky cílevědomé a promyšlené reklamě jako srdce Máchova kraje, ideálního prostředí pro trávení dovolené. Své pojmenování získala tato oblast po Karlu Hynku Máchovi, autorovi úvodních veršů, který svou romantickou poezií zdejší krajině vtiskl kromě jména také charakteristický genius loci. Mnohem méně se ví o tom, že tradice letních pobytů v Doksech sahá až do 19. století, tedy do doby, kdy tu Máchův kult ještě vůbec nebyl rozvinutý, a že si město slávu zprvu vydobylo lázeňstvím. Toto zjištění by nemělo překvapovat, uvědomíme-li si nezanedbatelný význam lázní pro českou společnost přelomu 19. a 20. století.
PROPAGACE LÁZEŇSTVÍ Důkazem nám jsou nejen obsahy různých dobových publikací s lázeňskou tematikou, ale již samotná existence takovýchto brožur, neboť musel existovat okruh konzumentů, který o ně projevoval zájem. Nejedním článkem navíc prostupuje snaha ještě více popularizovat cesty do lázní, a to jednak poukazem na účinnost procedur při léčení nemocí vyvolaných vírem moderního ruchu, jednak odstraňováním rozšířeného předsudku, že podobné akce jsou pouhým přepychem zbohatlíků. Bezesporu i tato cesta musela návštěvnost lázní či letoviska zvýšit. Výsledkem pozvolna stoupající obliby odlehlých, klidných míst se stal enormní nárůst letních a lázeňských sídel, která v novém společenském trendu odhalila neopakovatelnou příležitost k ekonomickému vzestupu. Jen za rok 1904 uvádí publikace Lázně, místa léčební a sídla letní vedle tradičních českých lázní téměř na osmdesát letních sídel, mezi nimi i méně známé lokality jako Horní Jelení, Dalečín či Bělá pod Bezdězem. Takovýto druh propagace navíc nevyužívala všechna sídla. I v následujících ročnících stále chybí například Doksy, třebaže by se svým charakterem do zmíněného výčtu hodily. Není třeba pochybovat o kolísající kvalitě služeb nabízených v jednotlivých lokalitách. Ve fejetonu z roku 1903 nazvaném O zakládání „letních sídel“, v němž už jen uvozovky v názvu dokazují despekt autora k podobným zařízením, šlehá nemilosrdně bič kritiky pošetilou snahu malých měst učinit ze sebe náhle slavné letní sídlo: Sídla letní rostou jako houby po dešti. Není zde ale ani systému, ani pochopení! Mnohdy vynakládají se peníze na věci naprosto zbytečné a to nejnutnější schází.
JAK SE RODÍ LETOVISKO Ukažme si nyní na příkladu Doks, jak se z nenápadného městečka mohlo zrodit letovisko, respektive lázně, s jakými problémy bylo nutné se při tomto procesu vypořádat a v čem tkví příčiny toho, že právě pro Doksy měla tato proměna trvalý charakter, zatímco o řadu ostatních míst zájem po chvilkovém vzestupu slábl. Ještě kolem poloviny 19. století v Doksech nikdo nemohl tušit, jak mocným magnetem pro letní hosty a turisty se okolí v dohledné době stane. Ačkoli městečko žilo zejména zemědělskou činností, neupadlo zcela do pozice periferní oblasti. Nedaleko náměstí vlastnila svůj zámek hrabata z rodu Valdštejnů a se světem bylo spojeno čilým obchodem s chmelem. S jeho pěstováním se započalo ve druhé polovině 18. století a díky kvalitě se mohl vyvážet do okolních zemí. Především kvůli ulehčení transportu této suroviny byla do Doks roku 1866 zavedena železniční trať. Jenomže poptávka postupně rostla hlavně po kvalitnějším žateckém chmelu, takže ani železnice nemohla zachránit zdejší chmelařství od pozvolného úpadku. A tak byla jedna chmelnice za druhou mýcena a opouštěna, popisuje situaci tamější rodák Angelus Valdštejn ve své knize o Doksech. Zároveň si všímá zajímavé souvislosti: Díky živému dopravnímu spojení a konečně také díky obchodníkům s chmelem, kteří křižovali celou Evropu, (…) stávaly se Doksy od osmdesátých let minulého století [tzn. 19., pozn. MK] známé jako okouzlující kraj. Na stránkách druhého dílu dokské kroniky Josefa Quaißera je dokonce uvedeno jméno prvního letního hosta, jímž měl být vídeňský květinář Franz Mayer. Zůstává otázkou, zda v něm kronikář nespatřoval jen jakýsi symbolický počátek, zvláště když dodává, že se tu těžce nemocný Mayer zotavoval u své sestry. Ať tak či tak, jisté je, že od počátku osmdesátých let lidé začínají objevovat nejen půvab zdejší krajiny, nýbrž také její čistotu a blahodárný vliv na lidské zdraví. Záhy doporučovali pražští lékaři rodičům, aby posílali děti k Máchovu jezeru nadýchat se čerstvého vzduchu. Náhle se absence průmyslu projevila paradoxně jako nezanedbatelná výhoda a propagační materiály neopomenou tuto skutečnost náležitě zdůraznit. Doksy se vydaly na novou cestu, na cestu lázeňství a turismu. V letovisko se po roce 1900 proměňuje i na protilehlém břehu Máchova jezera ležící dokská čtvrť Staré Splavy. Odpovědi na otázku, komu jako prvnímu přišlo na mysl vystavět v Doksech lázeňskou budovu, se dnes asi již stěží dopátráme. Pravdě se snad blíží úvaha, podle které by původcem návrhu mohl být člen dokského Okrašlovacího spolku. Jejich příslušníky se stávali nezřídka i městští radní, obeznámení s četnými nedostatky a potřebami města. Kvůli chybějící kanalizaci, nedostatečnému dláždění, elektrifikaci a vodovodu byly Doksům zamítány požadavky o přiznání městského statutu, jenž jim byl v souvislosti s josefínskými reformami odebrán. Pomoci zvýšit dojem městskosti Doks a bezesporu také přispět jistou částkou do městské pokladny měly za úkol i uvažované lázně. Právě z toho důvodu se Okrašlovací spolek, v němž se vědomí problémů města spájelo s opravdovým zápalem o jeho zvelebení, jeví jako ideální pro zrození představy lázní. Pod vedením českolipské stavební firmy Jahn & Jisba vyrostla na břehu Čepelského rybníka střízlivá jednopatrová budova, kde od počátku provozu v srpnu 1906 mohli návštěvníci využít různé typy sprch a od roku 1907 i rašelinné lázně. Původní záměr se ale zcela minul účinkem, jelikož vodu a páru čerpaly lázně z vedlejší budovy dokské mlékárny, jež permanentním navyšováním poplatků za tyto suroviny, nezbytné k provozu procedur, učinila z lázní ztrátový podnik. V roce 1922 si dokský starosta v dopise Městskému úřadu v Dubé posteskl, že městské lázně v Doksech jsou zařízením pro obecné blaho, ale vyžadují po městu příliš velké oběti, protože ročně musí město ze svých prostředků pokrývat ztráty ve výši 10 000 korun. Archiválie Stavebního úřadu Městského národního výboru Doksy velmi neurčitě napovídají, že lázeňská budova byla vlivem neúměrných požadavků ze strany mlékárny ještě před koncem druhé světové války uzavřena. Na městské lázně Dokští příliš pyšní zřejmě nebyli, protože i do průvodců a prospektů byly o nich vnášeny jen okrajové informace. Mohla tedy drobná stavba sama zavdat příčinu k tomu, aby se přešlo od označení města jako „letoviska“ k přídomku „lázně“, jenž se zažil zhruba po první světové válce? Mohla sama zajistit Doksům proslulost? Mohly na tom snad mít podíl mléčné kúry, spočívající v pití čerstvého mléka nám již známé Mlékárenské společnosti?
SV. MOŘIC V ČECHÁCH Z prostudovaných pramenů vyplývá, že Doksy by byly bývaly hodny názvu „lázně“, i kdyby tu žádná lázeňská budova nebyla stála a žádné mléčné kúry neprobíhaly. V propagačním materiálu, jenž zásadním způsobem formuje povědomí lidí o turisticky přitažlivém místě, představuje prvořadý léčebný faktor celé oblasti s velkou péčí obhospodařované Máchovo jezero. Nebylo třeba zvláštních léčebných procedur, v tomto případě mělo ozdravně působit na hosty už to, že jednoduše pobývali v romantickém prostředí jezera a dýchali čistý vzduch, prosycený vůní okolních borových lesů. Ještě v roce 1920 vznikla satirická básnička Letovisko Doksy, v níž její autor zesměšňuje poměry na pláži a třeba o parníku Greif, uvedeném do provozu v témže roce, píše, že zezadu nepůsobí ani pyšně, ani krásně, navíc, že jeho vlajka má barvu posmrkaného kapesníku. Avšak již ve třicátých letech se město v jednom z prospektů sebevědomě nazývá největšími lázněmi pod širým nebem v československé republice a roku 1934 hřímá v novinách autor článku Máchovo jezero – perla České země, aby Doksy byly plně využity nejen v létě, nýbrž i v zimě: Rozšířila se již značně u nás známost Doks a Starých Splavů jako nádherných letovisek a jezerních lázní – avšak nebylo ještě provedeno nic z toho, co by mohlo z Máchova jezera vytvořiti náš zimní sportovní Sv. Mořic. Vidina Doks jako zimního sportoviště na úrovni Svatého Mořice působí sice značně utopicky, avšak zcela přesvědčivě znázorňuje, v souladu s nárůstem ubytovacích kapacit a rok od roku stoupajícím počtem návštěvníků, mohutnou a nebývalou proměnu v chápání významu oblasti. Její jedinečnost v rámci republiky inspirovala mnohé ke srovnávání se zahraničními středisky. Kromě Svatého Mořice se objevuje i pojmenování severočeská Riviera a Bohumilu Kinskému, autorovi řady regionálních průvodců, připomíná Doksko Itálii: Nejkrásnější jezerní oblastí v Československu je okolí Máchova jezera. (…). Tu je naše Lido!
VÝJIMEČNÝ RYBNÍK Mezi ostatními konkurenčními letními sídly představovaly Doksy se svým ojedinělým darem ohromné vodní plochy, jejíchž možností uměly dokonale využít, výjimečnou lokalitu, a proslulost celého okolí napříč 20. stoletím by tudíž neměla udivovat. Jestliže by se Doksy byly musely spokojit pouze s městskými lázněmi, bylo by tomu bývalo možná úplně jinak. Proto nebude na závadu, když se na Máchovo jezero zaměříme trochu podrobněji. Když do Doks přijel za svou sestrou onen vídeňský květinář Franz Mayer, nejenže jezero tenkrát neslo ještě německý název Grossteich – nesmíme zapomenout, že se Doksy nacházely v oblasti Sudet – ba navíc ani nepatřilo městu. Velký rybník, jak bylo jezero do násilného počeštění oblasti nazýváno ve všech oficiálních německých dokumentech, vlastnila i s okolím do konce první světové války vrchnost Doks, toho času Ernest hrabě Valdštejn. Ten zřejmě velmi brzy dokázal odhadnout, jak mocný potenciál pro rozvoj oblasti v sobě jezero skýtá, a vyšel požadavkům městského úřadu vstříc tím, že udělil právo na přístup k jezeru a roku 1896 v něm povolil koupání na dalších dvanáct let. Na přelomu století si spolupráce mezi partnery vynutila vznik Jezerní komise, jakési předchůdkyně pozdější vlivné Lázeňské správy. Přesto až do vzniku první republiky stál městský úřad v Doksech vůči vrchnosti ve značně podřízeném postavení. V první řadě bylo hrabětem požadováno, aby se nikdo nekoupal v jezeře na jiných částech než pouze tam, kde je to povoleno, což znamená jen při plážích. Za tímto účelem získaly vrchnostenské orgány oprávnění dohlížet na dění na pláži. Pakliže by bylo bývalo zjištěno, že ustanovení nebylo dostatečně zohledňováno, hrozila vrchnost zrušením uděleného povolení. Přes všechny výstrahy docházelo k porušování opatření a vrchnost důrazně požadovala, aby se proti němu zakročilo. Zřejmě úspěšně, protože z pramenů neplyne, že by se snad rybník pro návštěvníky někdy uzavřel. Po první světové válce se poměry ve vztahu panstva a úřadu města Doksy radikálně proměnily. Že ve vrchnostenském teritoriu byly uzavřené lesní cesty, zapsal do kroniky vzrušeně dokský kronikář Josef Quaißer, že se mělo žádat o to, aby se letní hosté mohli koupat, to všem připadalo nepochopitelné. Nastala nová doba a s ní přišla pozemková reforma. V praxi to znamenalo dvouleté jednání mezi stálým výborem a Adolfem hrabětem Valdštejnem, Ernestovým bratrem, s cílem získat pro město pobřežní oblasti nutné pro výstavbu pláže a dosáhnout uvolnění některých lesních cest. Městu se podařilo získat parcely o celkové rozloze 38 193 metrů čtverečních v hodnotě 63 000 korun. Pro srovnání dodejme, že podle Quaißerovy kroniky bylo třeba na parník Greif vydáno 20 000 korun a deset nových člunů vyšlo na 12 547,50 korun. Kromě nezrušitelného vlastnictví zmíněných parcel získalo město právo na provozování koupání v jezeru a právo používání loděk. Pro potřeby pláže vyčlenilo město částku 20 000 korun a stejným obnosem přispěla i vrchnost. Během půldruhého desetiletí se pobřeží Máchova jezera změnilo k nepoznání. Mohutné investice byly vyvolány nutností učinit z jeho okolí reprezentativní a velkolepé prostředí, neboť právě zde pulsovalo srdce lázeňského života. Co vše město lázeňským hostům nabízelo? Zcela mimořádné oblibě se těšily projížďky na parnících. Starším lidem stačilo procházet se po opěvovaných písečných plážích, jejichž krystalový písek, jak uvádí jeden z prospektů, zvyšoval vliv slunečního záření a vlastním teplem působil blahodárně na organismus, nebo po plážové promenádě a obdivovat panorama s hradem Bezdězem. Pod rukama dětí vyrůstaly hrady z písku i na pláži. Společně se záběry dětí dovádějících na vodních atrakcích se tento motiv často objevoval v materiálech propagujících jezerní lázně. Sportovněji založení hosté měli možnost půjčovat si loďky a pádlovat, jezdit na plachetnicích a samozřejmě plavat. Kdo plavání neovládal, a přesto ho jezero lákalo, mohl si zaplatit vlastního učitele plavání. Svou rozmanitostí a dynamikou se nám musí jevit tehdejší život na pláži jako nečekaně blízký a moderní. U někoho však mohla vzbudit taková progresivnost šok: samotnému starostovi Doks Diessnerovi adresovala roku 1922 puritánská Anna Hofmannová dopis, v němž si stěžuje na nepřítomnost mravnostní policie, dohlížející na dodržování jistých etických pravidel. Vše se tu koupe dohromady: ženy, muži, děti velké i malé, úplně bez rozpaků, bouří se pisatelka a zděšeně dodává: Tady lze spatřit dámy oblečené v trikotech, díky nimž jim jde vidět téměř vše, co by mužským očím mělo zůstat skryto. Muži na sobě mají plavky, které jsou často nanejvýš primitivní a kam se alespoň trochu slušné ženské oko stydí pohlédnout. Jakpak by se asi pisatelka dopisu chovala v době, kdy se letovisko teprve rodilo a kdy se předtím, než vrchnost u jezera povolila zřízení laviček a kabinek, hosté svlékali přímo na pláži?
VÝLETNÍKŮ A REKREANTŮ RÁJ Do Doks přijížděli návštěvníci zejména kvůli Máchovu jezeru, ovšem město muselo rovněž počítat s jejich nároky na pestřejší program. Pokud návštěvníka plážové atrakce omrzely, přesunul se jeho lázeňský život z pobřeží do města, kde pro něj byly v městském parku vybudovány moderní tenisové kurty, hřiště na fotbal a házenou. Na své si přišli i ti, kdo nalezli zalíbení v jízdě na koni anebo střelbě. Ve výčtu sportovních příležitostí nesmí být opomenuta ani významná aktivita, provozovaná v pozdějších dobách se stále větší oblibou, totiž turistika. Aby Doksy vyhovovaly požadavkům výletníků, osazoval agilní Okrašlovací spolek holé vrchy novými stromky, zřizoval sady a aleje a označoval turistické trasy v okolí. Nejvíce lákal k návštěvě dominantní Bezděz, pro české návštěvníky neodmyslitelně spjatý opět s osobou básníka Máchy. Česko- německé pnutí se promítlo i do oblasti reklamy, neboť v německých prospektech bývá celá krajina vnímána jinak: Jezero, lesy a hrad znějí pro toho, kdo naslouchá, na tichých místech a v tichých hodinách jako staroněmecký chorál. V době oběda se naplnily místní restaurace. Obával-li se autor kritického fejetonu O zakládání „letních sídel“, co hosté budou v malých, narychlo vzniklých letních sídlech jíst, pak z průvodcovských seznamů restaurací a různých cukráren či kaváren, jež nezbytně dokreslovaly kolorit lázeňského prostředí, vysvítá, že v Doksech návštěvníci měli jídla dostatek. Jen bylo, jako celé Doksy, dost drahé. Ani večer se život nezastavil, spíše naopak. Někdo se rozhodl pro kino Heller, někdo si šel zatancovat nebo poslechnout hudbu. Vždyť třeba ve vinárně Stoppel se dle brožury Hirschberg und Thammühl z konce dvacátých let pořádaly koncerty a tancovačky každý den. Na první pohled se může zdát, že ani návštěvník pobývající v Doksech více jak dva týdny, a takových se napočítalo za rok 1930 celých 3818, nedokáže využít všech nabídek na strávení volného času. Přesto existoval jeden problém, proti němuž je město bezbranné dodnes – déšť. Jakmile hladinu Máchova jezera rozvířily dešťové kapky, pláže se vylidnily, prázdnotou zela všechna hřiště a lesní cesty se stávaly kluzké. A trávit celý pobyt v čítárně, cukrárnách či městských lázních také nebavilo každého, takže hosté odjížděli. Sychravým počasím trpěla kupříkladu celá sezona roku 1936. Do české kroniky v této souvislosti její autor poznamenal, že Doksy samy jsou nevábného vzhledu (cestou od nádraží tři řady odporných stodol) a nemají nic, co by lákalo či kde by se trávily nevlídné dny. Linii bouřlivého vývoje lázeňské oblasti přeťala druhá světová válka. Situaci skomírající lázeňské budovy jen zhoršila, takže od roku 1945 městské lázně již nikdy nefungovaly ve svém dřívějším rozsahu, a před sedmnácti lety byly dokonce zbořeny docela. Mnohem lepší osud postihl jezerní lázně, i když i zde došlo k nejedné změně. Než se mohl po válce rozběhnout provoz v plném proudu, muselo se jezero nejdříve vyčistit od zbraní a jiných předmětů, vhozených tam ustupující německou armádou, a kromě toho bylo nutné patřičně upravit celé pobřeží Máchova jezera. V rovině ideologické se projevuje tendence k nahrazení slovního spojení „lázně Doksy“, zavánějícího příliš buržoazní první republikou a německým elementem, jiným pojmem sladěným s novým společensko-politickým klimatem. Netrvalo dlouho, a „jezerní lázně“ a „lázeňství“ zcela ustoupily výrazům „rekreační středisko“ a „rekreace“. Z tohoto důvodu jsme oprávněni považovat konec války zároveň i za konec lázeňství v Doksech. Na oblibě místa to ale nezměnilo vůbec nic.
LITERATURA B. Kinský, Bezděz – Doksy a Máchovo jezero s okolím, Česká Lípa 1931; F. Hantschel, Führer durch die Sommerfrische Hirschberg und deren Umgebung, Böhmisch Leipa; Lázně, místa léčební a sídla letní, Praha 1904; R. Mauserová – V. Richtrmoc, Doksy a Máchův kraj, Dobřichovice 2003.
Martin KLEMENT (nar. 1986) studuje historii na FF UK v Praze.