„Oblast kolem Moskvy se zvolna zdvihá od řek, vinoucích se ve stříbřitých ohybech líbeznou krajinou. Lučiny jsou protkány jezírky a úseky lesů. Tu a tam se objeví víska s cibulkovitou bání chrámu jako středem. Lidé kráčejí poli po blátivých cestičkách vroubených plevelem. Na říčních březích lidé rybaří, koupají se nebo si lehají na sluníčko. Takto vypadá běžný život na Rusi, neměnný po staletí.“ Neodolala jsem a hned úvodem cituji doslova první odstavec recenzované knihy. Ten totiž více než charakterizuje Massieho přístup ke zkoumané látce, tedy k osobě Petra Velikého a jeho světu — Rusku na přelomu 17. a 18. století. Na záložce se dočteme: „Tato dlouho očekávaná biografie...“ — formulace byla pravděpodobně určena původnímu anglickému vydání z roku 1980, protože v Česku nevděčnou roli "očekávaného" Petrova životopisu sehrál již před lety opus Milana Švankmajera (NLN, Praha 1999).
Z "poetické" stylizace úvodního odstavce je patrný i další rozhodující aspekt celé knihy: podporuje romantickou představu amerického čtenáře o Rusku, a to navíc nikoliv o Rusku 17. a 18. století, ale především o Sovětském svazu na sklonku studené války. A to je přesně "kód", jak knihu amerického historika a oceňovaného popularizátora historie číst. Za všechny romantizující "obrazy" uvádím ještě dva, aby si čtenář udělal jasnější představu: „Jen málo národů na zemi žije v takovém souladu s přírodou jako Rusové“ (s. 27) — z kontextu s předchozím textem vyplývá, že tím autor chtěl patrně naznačit rozdíly mezi člověkem městským a venkovským. A dále o Nikonově vyhnanství: „Aby umrtvil žádostivost, nosil na hrudi těžkou železnou desku a na rukou a nohou řetězy...“ (s. 67). Maně člověka napadne, zda se na míře čtenářského dojmu nepodepsaly také neobratné formulace, tedy překladatelův styl. I snaha přiblížit vlastnické poměry, především v souvislosti s půdou, ještě před komunismem je ve své podstatě zavádějící (ne-li přímo nechápavé) vysvětlení ruské formy feudalismu (s. 21). Stejný kurz autor nabral i ve vysvětlování pro něj současné sovětské politiky (tedy 70. a 80. let 20. století), na jejíž inspirace, anebo lépe kontinuitu aplikoval historiografický přístup k politickým dějinám v tomto období obecně.
Co však ani předkládané ukázky nezapřou, je autorova úspěšná snaha navodit atmosféru —, a to je jeho základní recept, jak napsat čtivou knihu na společensky žádané téma. Rok po anglickém vydání získala práce Pulitzerovu cenu. A nutno říci po právu, protože Massieho vyprávěcí styl je velice živý. (Jen pro ilustraci uvádím, že ve stejném roce získal toto ocenění, které je udělováno zhruba v jednadvaceti kategoriích, John Kennedy Toole za svou prózu Spolčení hlupců.) Kniha Roberta K. Massieho sbírala i další úspěchy: mj. inspirovala kanál NBC k natočení stejnojmenné filmové minisérie, která získala tři ceny Emmy.
Hodnotíme-li však knihu pohledem historiografie, která od osmdesátých let urazila další kus cesty, nemluvě o politických posunech, potažmo společenských poptávkách, nemůžeme nechat bez povšimnutí, že Massie pracoval převážně (zde myšleno téměř stoprocentně) se sekundární literaturou, která není navíc ani psaná rusky, ale anglicky (ač se na pobyt v SSSR odvolává s omluvou, že nemůže uvést konkrétní jména badatelů, s nimiž se setkal, aby je nedostal do potíží s režimem). V bibliografii je jako jeden z mála autentických pramenů uvedena proslulá a důkladná (a doposud velice inspirativní) edice Petrových dopisů, ale Massie jednotlivé listy přejímá většinou z jiné (anglicky či francouzsky psané) publikace. Na hlavu české redakce pak v této souvislosti padá vina za nedobré zpracování tohoto přiloženého seznamu, kde zůstaly přepisy ruských jmen v anglofonní podobě, což je mnohdy více než zavádějící, možná stálo za to dohledat původní ruská vydání, nejednalo se až o tolik položek.
Středobodem knihy, nikoliv neprávem, je velká severní válka (1699/1700—1720) rozfázovaná do několika kapitol. A není to jen obrazné vyjádření Massieho chronologického chápání Petrova života a světa, současně se jedná o důkaz vítězství kompozice nad metodou. Protože právě poskládání kapitol a jejich rozvržení i délka jsou téměř dokonalou sondou do možné autorské ukázněnosti a následného čtenářského úspěchu.
Podtrženo sečteno: kompilát, který byl ve své době a ve "svém světě" dobrý, ale dnes je to opravdu jen tlustý biografický špalek, který se dobře čte (pokud zrovna překladatelovo pero ve vyjadřovacím rejstříku neškobrtlo). Ve srovnání s předchozím titulem stejného nakladatelství Natašin tanec. Kulturní historie Ruska od Orlanda Figese (v kooperaci s J. Ševčíkem, Praha — Plzeň 2004), který ruské myšlení nahlíží (pro evropského čtenáře) rozhodně autentičtěji, je Petr Veliký zklamáním.
Postava Petra Velikého je ve světových dějinách nepřehlédnutelná. To se však o Massieho knize z pohledu historika rozhodně říci nedá. Na knižních pultech vzhledem ke svým proporcím sice určitě nezapadne, poznání o ruském vládci a jeho světě ale nijak neposunula.
Přeložil Pavel Vereš, nakl. Pavel Dobrovský — BETA, Praha 2006, 838 s., 599 Kč