. . . O postupech, jimiž se F. X. Šalda bral ke svým stanoviskům, není příliš mnoho konkrétních údajů. Šalda neměl přímé žáky, odchované bezprostředním pracovním vedením. Ve svém působení vysokoškolského profesora nekonal pravidelná seminární cvičení, leda výjimečně v zastoupení jiného vysokoškolského učitele. Nebylo tedy příležitosti sledovat zblízka mistrovu metodiku ani pro nejoddanější a nejučenlivější universitní posluchače. A žádnou takovou příležitost neposkytovaly ani přednášky, v nichž Šalda zůstával vždy obklopen jakoby neprostupným kouzelným kruhem uprostřed posluchačstva sebehojnějšího a sebeoddanějšího.
— Mlčky, při každém kroku těžce spoléhaje na pevnou hůl, prošel vždy posluchárnou ke katedře, provázen svou hospodyní Lenkou, která, vždycky tmavě oděna, za ním nesla důkladně naditou brašnu knih.
— Mlčky, ztěžka usedal, nevzhlížeje k posluchačům. Hůl položil před sebe na katedru, a stále mlčky, stále nevzhlížeje, rozkládal před sebou zvolna knihy z podané brašny. — A teprve když skončil, vrhl zpod skloněného čela do řad přítomných náhlý, ostrý a současně i posměvačný, i jakoby spoluspiklenecký pohled, a přitlumeným, ale mužně silným, nikoli stařeckým hlasem pro nesl své proslulé: "Paní a pánové!" Bylo to elektrizující oslovení. Nejenže znělo v té době neobvykle, ale hlavně bylo úderem do řady společenských konvencí. — "Paní" se tehdy zásadně říkalo jenom ženám vdaným. Nevdaná byla slečnou. Bez ohledu na věk. Dokonce, i když byla matkou. A v universitních posluchárnách se počítalo s přítomností nevdaných. . .
Dějiny a současnost č. 10/1967, s. 14—17