Ministerstvo kultury v srpnu tohoto roku zamítlo odvolání místních občanských iniciativ ve věci stavby dvou výškových budov v Praze na Pankráci, a otevřelo tím cestu stavbě „mrakodrapů“ v bezprostředním sousedství Pražské památkové rezervace.
Výškové budovy mají svá pro i proti. Forma mrakodrapu je výrazná. Vtiskne místu nepřehlédnutelnou novou identitu. To může být v případě míst, která identitu postrádají nebo o ni nějakým způsobem přišla, velmi pozitivní počin. K obecným argumentům proti patří bezpečnostní rizika, energetická náročnost a dopravní zatížení, které s sebou nese velká kapacita. V této souvislosti stojí za to připomenout, že pařížská La Défense stojí osm kilometrů za hranicemi centra, a dříve než se tam začaly stavět výškové budovy, byla koncepčně vyřešena automobilová doprava.
V Praze je celá řada míst, kde by stavba mrakodrapů navržených architektem světové třídy byla přínosem. Vzpomeňme si například, jaký pohled se člověku naskytne, přijíždí-li do Prahy po brněnské dálnici. Otázka nezní, zda v Praze mohou být mrakodrapy, ale zda to má být zrovna na Pankráci. Historické jádro Prahy novou identitu rozhodně nepotřebuje.
Pankrácká pláň není vhodná z více důvodů. Je to lokalita uprostřed stávající obytné zástavby, kam mohou auta přijíždět pouze po severojižní magistrále. Nová intenzivní výstavba tak dále zvýší dopravní zatížení centra. Hlavní problém je ale kulturní. Spor je o to, zda je vhodné stavět další výškové budovy na kopci v bezprostředním sousedství pražské památkové rezervace — památky světového dědictví UNESCO. Současnou neutěšenou podobu zástavby, pejorativně označovanou jako "vylámané zuby", lze dokomponovat do harmonického celku i nižšími budovami. Architektura je totiž o prostorových vztazích. Představme si, že by za Pražským hradem při pohledu z Karlova mostu nebylo nebe, ale věžáky. Hradu by se nemuselo fyzicky vůbec nic stát, a přece by to nebyl on. Nově koncipovaná výšková zástavba Pankráce změní prostorové měřítko historického města a z Vyšehradu udělá trpaslíka.
Projednávání dané kauzy mělo tento vývoj: Pražské pracoviště Národního památkové ústavu s výstavbou souhlasilo. Magistrát ji povolil. Ministerstvo kultury toto povolení v odvolacím řízení zrušilo, mimo jiné s poukazem na mezinárodní závazky České republiky. Národní památkový ústav svůj názor přehodnotil, převedl kauzu na jiné pracoviště a precizoval důvody, pro které stavba vhodná není. Mimo jiné připomněl, že záměr je v přímém rozporu s platnými podmínkami ochranného pásma památkové rezervace a že posuzování jednotlivých staveb vytržených ze souvislostí je nekoncepční. Nebyl však již tázán. Magistrát s odkazem na první kladné vyjádření stavbu znovu povolil a ministerstvo kultury — v jiném personálním obsazení — souhlasné stanovisko potvrdilo.
Toto rozhodnutí je politické a bude mít nezanedbatelné následky. Jde o precedens, který boří dosud respektované hranice. Můžeme čekat, že se pohledy na Prahu změní. Kvůli nerespektování předepsané mezinárodní procedury Praha ze seznamu památek UNESCO vyškrtnuta nebude, ale Česká republika si sníží šanci protlačit na tento prestižní seznam nové položky. Kvůli "mrakodrapům" se tak pravděpodobně dočkají zklamání v regionech, kde o prohlášení "své" památky stojí. Pozornosti by neměl uniknout ani průběh projednávání. Tato kauza zviditelňuje skutečnost, že systém státní památkové péče v Praze nefunguje.