Zemí literatury z názvu knihy je Francie, evropská kulturní velmoc po celá staletí udávající tón evropské literatuře. Jak získala tuto pozici? François Guizot, liberálně konzervativní historik obdivovaný Palackým, učil ve svých přednáškách o dějinách evropské civilizace, že Francie je „zemí v Evropě nejvíce civilizovanou“. Literatura byla tehdy považována v širokém smyslu psaného slova za kvintesenci civilizace. Lepapova kniha je historií francouzské literatury, ale nechce být tradiční učebnicí ani příručkou. Čtenář se také nesetká s další metodologickou inovací paradigmat literární historie a teorie. Autor je k šokujícím paradoxům "postmoderních" přístupů k literatuře skeptický. Kde tedy Lepape nalezl Ariadninu nit z labyrintu teorií a schematizací, k nimž povinná akademická paradigmata a školy vedou a uvězní pak literaturu nebo kulturu do přihrádek učebnic?
Jeho způsob analýzy a výkladu literatury je založen na mistrovském propojení dějin moci, jazyka a literatury. Odpovídá to ostatně obecné tendenci současné humanistiky, která analyzuje kulturní jevy na základě historické situace doby, kdy autor své dílo tvoří. Velký příběh francouzské literatury je v této knize seriálem chronologicky řazených příběhů historických situací, literatury a jazyka. Příběh literatury začíná roku 842 ve Štrasburku, kde vnuci Karla Velikého pronášejí před svými předáky a bojovníky přísahy o rozdělení říše na západní a východní království. Aby přísahám bojovníci rozuměli, pronesou je germánsky a románsky. V těchto jazycích jsou proslovené přísahy brzy zapsány do latinské kroniky. Je to počátek Francie a Německa a také jejich národních jazyků a écriture - písemnictví.
Francouzská literatura je od středověku spojena úzce s monarchickým státem, usilujícím o suverenitu. Sledujeme, jak se ve Francii rodí a rozvíjejí v národním jazyce všechny známé formy středověké literatury a jak literární díla převádějí představy o společnosti, moci a státu autorskou imaginací do eposů, legend, dramat, metafor a jinotajů, je-li potřeba. A jak je literatura v národním jazyce nejen nástrojem legitimizace moci, ale i zbraní svobody a společenské kritiky. Jak se v literatuře a bohatém literárním životě prodírá dějinami svoboda, ale také jak se původní rebelové pokorně vrací ke křížku.
Linii výkladu jako událostmi rytmizované triády francouzštiny, Francie a literatury, se autorovi daří držet v celé moderní době. Od epochální události vynálezu knihtisku a také od chvíle, kdy se král František I. rozhodne zůstat katolíkem, aby tento prostor nevyklidil Habsburkům, a tak zahájí hekatomby náboženských válek 16. století. V těchto dramatech vystupují literáti na různých stranách fronty, ale píší také obrany francouzského jazyka a angažují se při hledání východiska z občanské války úsilím patriotických politiků.
U počátku věku klasického absolutismu je ovšem založení Akademie. Ta má připravit vydání oficiálního slovníku královského jazyka. Také nástup osobní vlády Ludvíka XIV. je spojen s dramatickou politicko-kulturní událostí, se zatčením Nicolase Fouqeta, intendanta královských financí, v jehož službách bylo více spisovatelů než ve službách krále. Vedoucím žánrem literatury absolutismu je ovšem drama. Tragédie, které uvádějí na scénu dějiny moci a oslavují krále. Corneillův Cid má obrovský úspěch, Racine se v touze po přízni dvora, důchodech a poctách vzdá dráhy dramatika a vstoupí do králových služeb jako dvorní historik. Lepape ukazuje, jak skvěle ovládal a obohatil francouzský jazyk.
Osvícené století je v této knize odstartováno roku 1720 finanční katastrofou - pádem Lawova systému a hodnoty papírových bankovek. Pomocí dvora a salonů, jež jsou ohnisky veřejného mínění, získává osvícenství prostor. V polovině století se daří vydávat Encyklopedii, ale do vítězného tažení osvícenských ideí znovu a znovu zasahují jejich odpůrci a snaží se proces pokroku civilizace zastavit. Poprava libertina, rytíře de La Barré, zdrtí Voltaira tak, že chce Francii opustit v přesvědčení, že civilizace je ztracena. Konec starého režimu ohlašuje Figarova svatba.
Lepape polemizuje proti názoru, že revoluce ničí literaturu a nemá své spisovatele. „Jazyk sestupuje z metafysického nebe, aby objevil svou politickou povahu.“ Politického jazyka se ovšem zmocní tribunové a herci recitující ústavu na velkolepých slavnostech. Kromě tribunů jsou zde i neuvěřitelně plodní spisovatelé - kronikáři revoluce, mezi nimiž vyniká počtem svazků Nové Paříže Sebastián Mercier.
Spory o svobodu literatury a jazyka pokračují během velké historické triády starý režim - revoluce - restaurace, která končí vítězstvím liberalismu. Spisovatelé získávají svobodu na politické moci, ale ani ve Francii není tato svoboda zadarmo, zejména, když se politická scéna rozděluje na nesmiřitelné tábory ideologií. Také v kapitolách o velké éře francouzské literatury 19. a první poloviny 20. století, kdy si Francie udržuje svou kulturní a literární hegemonii, dodržuje Lepape svůj program výkladu a esejistickou brilantnost. Krizi liberalismu a nové rozdělování front přináší dreyfusiáda, šovinismus, rasismus a první světová válka a světová krize jako semeniště totalitních ideologií, jež mají také ve Francii své zastoupení. Jazyková práce se koncentruje do velkých výkladových slovníků a diskuse o jazyku trvají dodnes.
Závěrečným aktem těchto dějin francouzské literatury je pohřeb Jean-Paula Sartra, snad opravdu posledního spisovatele - intelektuála, který si získal jak národní, tak světovou prestiž. Lepape uvádí návštěvu prezidenta francouzské republiky Giscarda d'Estaing u Sartrovy rakve a nabídku státního pohřbu jako příklad, který symbolizuje lepší stránku vztahu moci k literatuře a filosofii. Giscard je politik pravice, s níž měl rebel Sartre věčné spory. Pro Francii a jejího prezidenta je to však především velký spisovatel a filosof. Symbolická scéna kulturnosti demokratické moci, která ví, že umělecké dílo trvalé hodnoty začíná tam, kde ideologie a služebnost končí. Civilizovaná demokratická země nevyřazuje z Pantheonu a paměti své velké osobnosti podle stranické legitimace nebo jejich omylů. Rozhoduje Dílo.
Vnucuje se otázka, zda Lepapova kniha není pohřební řečí nad literaturou. Nikoli. Autor vnímá současnou krizi literatury, žije v době, kdy byl ohlášen "konec" snad všeho, to jest i všech příběhů. Literatura se ocitla v tvrdé konkurenci vizuálních reprezentací, masové kultury a nových komunikačních prostředků. Ale stále dodává látku skvělým vizuálním dílům i bulváru. Tisíciletý příběh, který Lepape vypravuje s francouzským espritem, erudicí nabitou jedinečnými postřehy, trvá dál, jak sama tato kniha prokazuje. Nesnadný překlad je dílem romanistky, překladatelky a s francouzskou kulturní scénou dobře obeznámené Nory Obrtelové. Kniha je dalším kulturním počinem brněnského nakladatelství Host.
Přeložila Nora Obrtelová, Host, Brno 2006, 520 s., 449 Kč