Jednou z klíčových institucí, úzce svázaných jak s procesy kolonizace Afriky i Ameriky, tak s hospodářskou a intelektuální transformací Evropy na prahu novověku, se bezesporu stalo otroctví.
Není třeba podrobněji popisovat, jak otroctví a hospodářství založené na otrocké pracovní síle ovlivnilo antické Řecko a Řím. Během evropského středověku ustoupilo do pozadí, alespoň z hlediska ekonomického. Právně ale nebylo nikdy popřeno a také křesťanská církev přijímala otroctví jako součást Bohem daného řádu. Jako životaschopný hospodářský model i sociální konfigurace přetrvalo především ve Středomoří, kde se civitas christiana nejblíže stýkala s nevěřícími, neboť otroctví je drastickou institucí, popírající lidství svých obětí, a jako takové je lze uplatňovat jen ve vztahu k „jiným“. V antickém prostředí se jinakost odvíjela od úrovně „civilizovanosti“, ztělesňované znalostí srozumitelného (tj. řeckého či latinského) jazyka a životem v demokraticky organizovaném společenství. Ve středověku se základním sebeidentifikačním znakem všech obyvatel Starého světa stalo křesťanství. Ani v dobách náboženských válek po zahájení reformace nebyli křesťané, byť heretici, zotročováni – vědomí sounáležitosti s nimi bylo příliš silné. Historikové se víceméně shodují v názoru, že otroctví nehrálo ve středověké Evropě významnější roli mimo jiné vzhledem ke stoupajícímu počtu obyvatelstva a s tím souvisejícím poklesem ceny pracovní síly. S výjimkou nárazových vojenských kampaní totiž otrok vždy představuje vysokou investici. Proto se otroctví v masivním měřítku uplatňuje zejména tehdy, pokud z nějakých důvodů nelze zajistit námezdní pracovníky. Ve středověku se rozmáhalo například během kolonizace neosídlených zemí na Baltu nebo území získaných během reconquisty, ale také na středomořských ostrovech, na nichž v době křižáckých výprav začali italští obchodníci pěstovat exotickou medovou trávu – cukrovou třtinu. Z Tichomoří nebo jihovýchodní Asie se tato rostlina ve starověku rozšířila do Indie a Číny; Peršané ji přenesli do Mezopotámie a v byzantské říši se pěstovala od prvních století křesťanského letopočtu. Práce na cukrových plantážích byla fyzicky velmi náročná a vegetační cyklus trval po celý rok. Proto se již v této době na byzantských a syrských plantážích v tomto odvětví uplatňovali otroci – většinou východní Slované. Benátští a janovští obchodníci od 11. století nejen provozovali plantáže v Levantě, ale hlavně zakládali další na Kypru, Sicílii a na Krétě. Když se během 15. století portugalští mořeplavci vydali na jih podél afrického pobřeží, obsadili Madeiru a Azorské a Kapverdské ostrovy, i oni se zapojili do výnosného cukrovarnického podnikání. Potřebovali ovšem početné pracovní síly, jenže možnosti pro zotročování nevěřících na starém kontinentu se zužovaly. Již řadu století předtím přestup Slovanů na křesťanství zastavil jejich masivní zotročování. Pak Turci odřízli přísun otroků z Černomoří, kde s oblibou nakupovali Italové. Končící reconquista Iberského poloostrova znamenala ztenčený příliv muslimských otroků. Pozornost Portugalců se proto obrátila k Africe. Zde bylo otroctví běžné a „přebytky“ otroků směřovaly po saharských obchodních stezkách do Středomoří již v antice. Také Portugalci brzy zjistili, že podnikat vlastní nájezdy na pobřežní osady je méně efektivní než napojit se na existující obchodní systémy. Až do 19. století proto zůstali závislí na domorodých dodavatelích, přestože se v roce 1486 portugalský král Jan II. prohlásil pánem Guiney a v roce 1493 série papežských bul potvrdila výlučné právo Portugalska na kolonizaci Afriky. Portugalští obchodníci dodávali černé otroky mimo jiné do Španělska – a odtud se instituce otroctví i její využití při pěstování cukrové třtiny a později dalších plodin na plantážích přenesla do Ameriky. Španělé ovšem experimentovali také se zotročováním místních obyvatel. Nakonec se ale ve španělských a později ve francouzských, holandských, anglických a dalších koloniích na území Nového světa staly slova ‚otrok‘ a ‚černoch‘ vzájemně zaměnitelnými, jak v roce 1680 napsal anglikánský duchovní Morgan Goodwyn. Důvody byly patrně především politické a strategické. Masivní zotročování indiánů by ohrozilo bezpečnost a stabilitu kolonií, neboť žádná společnost si nemůže zachovat vnitřní koherenci při zotročování domácího obyvatelstva. Na druhé straně v Africe se ambice Evropanů až do konce 18. století omezovaly na pobřeží a důsledky drancování lidských zdrojů tohoto kontinentu evropské kolonisty nijak nepoškozovaly. Otázkou je, zda a nakolik se „moderní“ otroctví v amerických koloniích lišilo od otroctví antického a středověkého. Na území Nového světa se uplatnily mnohé tradiční organizační a hospodářské mechanismy, což vedlo některé historiky k přesvědčení, že moderní otroctví bylo výjimečné jen svým objemem, neboť v Americe se otevíraly větší možnosti pro zaměstnávání otroků. Jiní autoři jsou ale přesvědčeni, že změna byla kvalitativní, nikoli jen kvantitativní; že souvisela s obecným přechodem ke kapitalistické ekonomice a k „modernímu“ chápání světa Evropany a zároveň i s velmi specifickými okolnostmi kolonizace amerického kontinentu.
ATLANTICKÝ TROJÚHELNÍK Samozřejmě lze jen obtížně generalizovat. Jistě byl velký rozdíl mezi životem otroka na cukrových plantážích v Brazílii, ve zlatých dolech v Kolumbii, v řemeslnických dílnách v Pensylvánii nebo v domácnostech prominentních kolonistů v Mexiku, Cap Français, New Yorku a desítkách dalších měst Nového světa; a stejně se lišil i přínos těchto rozmanitých variant otroctví pro konkrétní mateřskou zemi. V zásadě ale lze říci, že na většině území Ameriky přetrvávalo otroctví v podobě zdědené z antiky a středověku. Jinými slovy, otroky vlastnili příslušníci různých společenských vrstev a povolání a využívali je pro široké spektrum činností, od posluhy v domácnosti přes úkony zvlášť namáhavé a odporné (práce v dolech nebo koželužnách) až po vysoce specializovaná řemesla, která vykonávali bok po boku s chudými bělochy nebo míšenci. Celkově otrocká práce jen doplňovala hospodaření těchto kolonií a řešila momentální výpadky jiných druhů pracovních sil. Počet černých otroků obvykle klesal úměrně s tím, jak se koloniální společnost konsolidovala. Odlišný charakter mělo otroctví plantážní, které se rozvíjelo především v tropických a subtropických částech Nového světa (Brazílie, karibské ostrovy, Venezuela, jih Severní Ameriky). Otrokům zde byla přidělena jediná, vysoce specializovaná činnost – produkování exportních artiklů, jako byl cukr, tabák, kakao, indigo a později káva a bavlna. Práci na plantážích, jednoznačně spojovanou s otrockým statutem, následně odmítali vykonávat běloši a dokonce i svobodní barevní obyvatelé kolonií. Masa černých pracovníků v plantážních koloniích mnohonásobně převyšovala bílé kolonisty. Proto zde panovalo ovzduší nejistoty a hrůza z otrockých povstání se odrážela v drakonických zákonících, usilujících o maximální zastrašení černošské populace. Nelidské životní podmínky znemožňovaly její přirozenou reprodukci – vždyť průměrná doba přežití otroka na plantáži nepřesahovala pět let. To si vynucovalo stále nové dovozy „divochů“ z černého kontinentu a znemožňovalo jejich akulturaci. V izolaci plantážních komunit tak přežívalo mnohé z afrického životního stylu i náboženství. Monokulturní produkce učinila plantážní kolonie téměř neobyvatelnými. Charakterizovala je nejen všudypřítomná fyzická krutost a devastace přírodního prostředí, ale také deformace většiny základních předpokladů normální lidské existence: instituce rodiny, vzdělání, právního systému, jistého stupně pohodlí. Otroci i bílí kolonisté byli stejně vykořenění. Navíc všechny tyto kolonie – portugalská Brazílie, britský Barbados a Jamaika, francouzské Saint Domingue – životně závisely na své mateřské zemi, na její intelektuální i materiální stimulaci, na vojenské ochraně, na odbytištích a investorech, na dovozu základních potravin, na soustavném přílivu otrockých pracovníků. Ale také evropské koloniální mocnosti stále více závisely na svých koloniích, nejcennějších ze svých držav, jak je nazýval například teoretik britského merkantilismu Malachy Postlethwayt. Otroci totiž byli schopni (nebo spíše mohli být donuceni) relativně levně produkovat tropické plodiny, vyžadující celoroční extrémní pracovní nasazení a v Evropě pokládané za luxusní. Zejména od druhé poloviny 17. století, kdy Holanďané, Britové a Francouzi získali významné karibské ostrovy, se rozvíjel „atlantický systém“ spojující tři kontinenty. Ztělesněním soustavného přelévání zboží, pracovních sil a financí v tomto prostoru se v této době stal tzv. trojúhelníkový obchod. Z Evropy směřovaly obchodní lodě do Afriky, kde si za průmyslové zboží – kovové předměty, bavlněné a vlněné látky, střelné zbraně, alkohol – nakupovali otroky určené pro americké plantáže. Vzhledem ke směrům větrů a mořských proudů byla ostatně cesta přes Atlantický oceán mnohem snazší než případná zpáteční plavba na sever. V Americe se vyložil „náklad“ pracovníků a lodě naplněné koloniálním zbožím se vrátily do Evropy. Model trojúhelníkového obchodu ovšem poněkud zjednodušuje komplikované předivo, které v raně novověké době propojilo nejen atlantický prostor, ale doslova celý svět. To ostatně naznačuje i článek Jana Klímy v tomto čísle, věnovaný východnímu pobřeží Afriky, které se v „trojúhelníkových“ schématech obvykle neobjevuje. Jen málokterý účastník tohoto systému si uvědomoval jeho složitost. Afričan Olaudah Equiano (známý spíše pod jménem Gustavus Vassa) prožil – a popsal – všechny etapy atlantického trojúhelníku, od zajetí v Africe přes úděl otroka v Americe až po svobodný život drobného podnikatele v Británii a bojovníka proti otroctví. Překupníci v africkém vnitrozemí, konzumenti koloniálního zboží v Evropě nebo čínští odběratelé stříbra vytěženého černými otroky ve španělských koloniích v Americe nemohli síť kolonizačních vztahů vnímat jako celek. Z perspektivy dvou století je však zřejmé, že hospodářský systém založený z velké části na otrocké práci mimo jiné podnítil významné inovace na evropském území. Nešlo jen o technologický pokrok, jehož ztělesněním se stal proslulý Hargreavesův stroj na spřádání bavlny (Spinning Jenny, 1768). Zásadnější byla skutečnost, že import a zpracování plantážní produkce znamenaly podnět pro masivní urbanizaci a industrializaci Evropy, pro monetarizaci evropského hospodářství, prohlubování propasti mezi produkcí a konzumací, a také pro rozvoj konzumerismu, tedy umělého vyvolávání a udržování poptávky po koloniálních pochutinách. Jestliže otroctví bylo kruté pro černé Afričany, dopadala hospodářská a společenská proměna Starého světa neméně tvrdě na evropské dělníky. Podle některých historiků, navazujících na dílo Erika Williamse z poloviny 20. století, hrálo koloniální podnikání ústřední roli v procesu transformace evropského hospodářství na prahu novověku. Williamsovi kritici snášejí argumenty o tom, že „bohatství kolonií“ bylo falešným obrazem vytvořeným autory 18. století; že těžiště vývoje zůstávalo v Evropě, zatímco kolonie byly pouhým přívěskem. Je ale nepochybné, že v 17.–19. století byla velká část evropských obchodníků a výrobců s obchodem s otroky a s plantážním podnikáním přímo či nepřímo spojená, ať už se jednalo o vlastní obchod s otroky, loďařství, pojišťovnictví, bankovnictví nebo výrobu zboží určeného pro export do Afriky. Přitom toto podnikání mělo mezinárodní charakter, nebylo výlučnou doménou jednoho státu nebo kontinentu (i když v různých dobách v něm mohly dominovat některé národy či společnosti). Britové prodávali otroky Francouzům, obyvatelé Nové Anglie zásobovali holandské kolonie v Karibiku, rafinerie cukru vyrůstaly u Hamburku stejně jako kolem Amsterodamu, ve Slezsku se tkaly „indické“ látky, určené na vývoz do Afriky a Ameriky. Dalším významným rysem hospodářského systému založeného na plantážnictví byla jeho expanzivnost. Cukrová třtina, tabák i bavlna rychle vyčerpávaly půdu; ale koloběh konzumerismu a vysokých zisků bylo těžké zastavit. Jediné – byť vždy dočasné – řešení představovala kontinuální expanze, umožňující získání nové půdy a soustavné doplňování pracovních sil. Jestliže tedy otrokářství umožnilo plné využití zámořských kolonií, nutilo zároveň evropské koloniální mocnosti k jejich dalšímu rozšiřování. Mimo to se soustavným posilováním svého vlivu v zámoří Evropané utvrzovali v pocitu nadřazenosti. V jakékoli otrokářské společnosti otroci vedle toho, že fungují jako zdroj příjmů, samotnou svou přítomností dosvědčují hmotné zajištění svého majitele a zvyšují jeho společenskou prestiž. To platilo pro jednotlivé plantážníky v Americe, ale zároveň pro evropské koloniální mocnosti jako celek. Cílená dehumanizace a degradace černých otroků na pouhé nástroje k obdělávání naší půdy (tato slova použil v roce 1768 Agustín Crame, vlivný kreol z Kuby), tažná zvířata nebo zboží určené k prodeji, koupi a zdanění, podněcovala sebevědomí Evropanů a jejich potomků v koloniích. To bylo zvlášť významné v době, kdy se dosud známý svět díky zámořské kolonizaci prudce rozšiřoval a komplikoval a procesy hospodářské a společenské transformace rozrušovaly tradiční jistoty starého kontinentu.
CENA PRO AFRIKU Jaká byla cena, kterou za prosperitu a sebevědomí Evropy zaplatila Afrika? Okamžitým důsledkem obchodu s otroky bylo masivní vylidňování některých oblastí. Jeho rozsah ovšem nelze přesně určit, a to vzhledem k nedostatku pramenů. I když badatelé vytvářejí nejrůznější statistické metody a vzorce, jsou tyto snahy stále jen „hrou s čísly“, jak kdysi prohlásil uznávaný historik evropského otrokářství Philip Curtin. Můžeme zjišťovat, kolik otroků bylo dopraveno na americké území, vzhledem k tomu, že se v jednotlivých přístavech vedla podrobná evidence tohoto „zboží“ podléhajícího dani. Zůstane ale otázkou, kolik lidí zahynulo během nájezdů afrických otrokářů na osady, cestou k pobřeží a během plavby přes Atlantický oceán (neboť zde úmrtnost kolísala mezi 10 a 50 %). Jen během 16.–18. století bylo přes Atlantik převezeno nejméně deset milionů černých Afričanů. Ztráty na území Afriky musely být nejméně dvojnásobné. Pokud se přikloníme k odhadům, že v 15. století žilo v subsaharské Africe na sto milionů lidí, znamenalo to zásadní ztrátu, k níž navíc musíme připočítat hluboké hospodářské a sociální změny podnícené predátorským hospodářstvím založeným na obchodu s lidmi. Tohle všechno si uvědomovali už kritikové otrokářství na počátku 19. století; jejich následovníci dodnes prohlašují otrokářství za hlavní důvod všech hospodářských problémů v Africe moderní doby. Naproti tomu antiabolicionistická propaganda argumentovala, že k masivnímu zotročování docházelo v Africe ještě před příchodem Evropanů v důsledku mezietnických sporů a válek a že prodej zajatců mimo region byl alternativou k pobití potenciálních nepřátel a vítaným, ale nikoli nezbytným doplňkem k jinak autarkní ekonomice. Zastánci tohoto směru zdůrazňují aktivní roli afrických překupníků v obchodu s otroky a jsou přesvědčeni, že Afrika celkově ze svého začlenění do atlantického systému profitovala. Pravdou je, že s narůstajícím zájmem Evropanů o černé pracovníky vznikaly u západního i východního pobřeží Afriky státy, které cíleně vedly války s vnitrozemskými etniky s výlučným cílem získat zajatce, případně docházelo k „pěstování“ otroků za účelem prodeje ve zvláštních „chovných stanicích“. Tento model byl pro evropské partnery výhodnější, protože zaručoval poměrně spolehlivé dodávky, aniž museli čekat na přerušení příměří a výbuch nepřátelství. Na druhé straně byl obchod s otroky jen jednou stránkou komplikovaného zapojení Afriky do světového systému. V 16.–19. století se, mimo jiné, v Africe šíří znalost pěstování nových plodin importovaných z Ameriky, především kukuřice a manioku. Existují demografické modely, které tvrdí, že se díky těmto novým potravinám – jejichž znalost byla nepřímým důsledkem otrokářství – více než vyrovnaly ztráty způsobené obchodem s otroky. Jedním dechem autoři těchto modelů dodávají, že jejich snahou samozřejmě není bagatelizovat utrpení jedinců, kteří se dostali do otroctví. Mimo to se sice Afričané do obchodu s lidmi zapojovali více či méně dobrovolně a zejména zpočátku si zachovávali poměrně široký manévrovací prostor, ale v dlouhodobé perspektivě se dostávali do závislosti na evropských překupnících a na jejich zboží. Proto také znamenalo překotné ukončení obchodu s otroky na počátku 19. století pro mnohá africká společenství obrovský šok a vedlo k dlouhodobé politické, společenské a hospodářské destabilizaci celého regionu.
ABOLICIONISMUS Proč se vlastně Evropané obchodu s otroky a později otrokářského hospodaření vzdali? Rychlý rozmach abolicionismu na přelomu 18. a 19. století je pádným argumentem užívaným historiky, kteří prezentují otrokářství jako v zásadě nevýnosné a z hlediska evropských hospodářských dějin marginální. Opírají se přitom o názory samotných účastníků atlantického systému, především jeho závěrečné fáze. Před rokem 1750 panovala v Evropě představa, že otroctví v koloniích je základem prosperity mateřských zemí. Pak ale dochází ke zlomu. Nejen proto, že otroctví bylo prohlášeno za instituci odporující lidské důstojnosti a „přirozeným právům“ člověka. Liberální ekonomové konce osmnáctého století, na prvním místě Adam Smith, dospěli zároveň k názoru, že otrok je ze své podstaty nákladnou a neefektivní pracovní silou, neboť sám není motivován k aktivitě a pán musí zajišťovat jeho potřeby; že otrokářství je důsledkem pýchy a mocichtivosti, nikoli racionální úvahy. Logičtějším vysvětlením se ale zdá být tvrzení, že se priority evropských podnikatelů změnily a podnikání, které tři století přinášelo stupňující se zisky, se náhle přestalo vyplácet. Již citovaný Eric Williams byl přesvědčen, že o ukončení obchodu s otroky se ve Velké Británii zasadili právě ti, kdo vybudovali na otrokářství svou hospodářskou a politickou moc – průmyslníci a bankéři. Zrušení obchodu s otroky v jeho očích nebylo výsledkem narůstajícího humanismu Starého světa, ale ryze ekonomickým rozhodnutím poté, co byla zahájena další fáze koloniální expanze. Williamsovu tezi můžeme shrnout takto: dokud britský kapitalismus na otrocích vydělával, práva otroků ho nezajímala a udržoval exkluzivní, na monopolních právech založené kontakty s koloniemi v Karibiku, tedy odebíral zde vyprodukované suroviny za předem dohodnutou cenu a odprodával v Africe průmyslové zboží. Ale západoindický cukrový monopol se stal pro dynamicky se rozvíjející britský průmysl neúnosným. Otevíraly se nové regiony, které nabízely stejné produkty (cukr, bavlnu, indigo) za nižší ceny. Náhle byly na obtíž dodávky západoindického cukru a bavlny, které ale měly zajištěné u britských odběratelů přednostní právo. Proto se britští průmyslníci pokusili zničit britské plantážníky v Karibiku tím, že je zbavili pracovní síly, tedy otroků. Přestože v posledních desetiletích byla Williamsova teze podrobena zásadním revizím, je nezpochybnitelné, že se odpor proti obchodu s otroky málokdy odvíjel od skutečného soucitu s utrpením černých Afričanů. Naopak, častým argumentem byly obavy z narůstajícího počtu černochů v populaci kolonií a metropolí – strach a nechuť se promítly do projektů „repatriace“ osvobozených otroků do Sierry Leone (už od roku 1787) a Libérie (1821). Devatenácté století sice nakonec přineslo definitivní zrušení otroctví v atlantickém prostoru, bylo ale zároveň dobou rozvoje vědeckého rasismu a jeho popularizace v evropských zemích. Na dominantním hospodářském, politickém i kulturním postavení Evropanů v amerických koloniích a ve zbytku světa se nic nezměnilo.
Markéta KŘÍŽOVÁ (nar. 1974) vystudovala etnologii a historii na FF UK. Působí jako odborná asistentka ve Středisku ibero-amerických studií FF UK. Zabývá se problematikou indiánských kultur Nového světa a koloniálními dějinami Ameriky, především vztahy původních obyvatel a Evropanů. Je autorkou knih Aztékové (Praha 2005), Inkové (Praha 2006) a Ideální město v divočině (Praha 2007).
LITERATURA P. Curtin, The Atlantic Slave Trade: A Census, Madison/Milwaukee/London 1969; P. Curtin, Economic Change in Precolonial Africa: Senegambia in the Era of the Slave Trade, Madison 1995; D. B. Davis, The Problem of Slavery in Western Culture, New York 1966; S. W. Mintz, Sweetness and Power: The place of sugar in modern history, New York 1985; B. L. Solow (ed.), Slavery and the Rise of the Atlantic System, Cambridge 1991; E. Williams, Capitalism and Slavery, London 1964.