Kniha Olgy Vilímkové představuje do určité míry protipól Dějin Peru a Bolívie z pera Bohumíra Roedla, jimž byla věnována předchozí recenze. Jestliže Roedl v kapitole o nejnovějších dějinách Peru charakterizuje osmdesátá a devadesátá léta 20. století frázemi jako „pokles výše reálných mezd a zaměstnanosti, sociální problémy a nejistoty a klesající životní úroveň“, ukazuje Vilímková s až brutální otevřeností na příkladu konkrétních komunit, rodin a jednotlivců z peruánského venkova, co taková slova skutečně znamenají a jaký je život "potomků Inků", tvůrců jedné z nejpozoruhodnějších indiánských kultur předkolumbovské Ameriky. Detailně popisuje z evropského pohledu těžko akceptovatelnou primitivnost životních podmínek, absenci základní lékařské péče, nedostatečnou hygienu a výživu velké části peruánské populace i problémy, které s sebou nese postupná "modernizace" odlehlých částí And — rozpady rodin, dezintegrace komunit, migrace do měst a zde rozplývání do homogenní masy chudinských předměstí.
Autorka osobně mnohokrát Peru navštívila a rok v této zemi pracovala jako dobrovolná učitelka (své zkušenosti zachytila v knize Učitelkou v Peru, Praha 2003). Ve své nejnovější práci představuje životní osudy svých bývalých žáků, přetiskuje jejich slohové úkoly a dopisy, fotografické momentky a reprodukce dětských výkresů a dopisů. Nezastírá svůj hlavní záměr: vysvětlit českým čtenářům, proč má smysl pomáhat indiánským dětem v Peru prostřednictvím "kmotrovství" (obdoby adopce na dálku), které umožní konkrétnímu dítěti studium na základní a střední škole. Ale její kniha je mnohem více než náborovou publikací pro nadační fond. Vilímková není profesionální historička a neměla ambice sepsat odbornou publikaci. Nicméně její intuitivní využívání metody "oral history" a autobiografických medailonů, představujících zástupce jednotlivých sociálních skupin, nabízejí přesvědčivý vhled do problematiky sociologie peruánského venkova. Vilímková negeneralizuje a nemoralizuje; popisuje prostě, jak se věci mají v regionech, které důvěrně zná — byť s pochopitelným emocionálním nábojem, neboť se jedná o osudy lidí jí blízkých.
Samozřejmě by bylo možné, z pozice "specialistky" na dějiny Peru, některé pasáže kritizovat a uvádět na pravou míru. Týká se to zejména přesvědčení autorky, vyjádřeného již titulem knihy a opakovaně připomínaného v textu, že současní indiánští obyvatelé Peru jsou přímými dědici "incké říše", že obřady provozované místními šamany odrážejí předkolumbovské duchovní systémy a rituály, že přes bariéru pěti století přetrvaly základní morální premisy Inků. Na jedné straně je třeba připomenout, že incká říše byla pouhým završením mnoha tisíc let kulturního vývoje v andské oblasti (a že se s řadou místních tradic rozcházela a cíleně je potlačovala — například kult Slunce, vyzdvihovaný Vilímkovou, byl v době dominance Inků mnoha podrobeným etnikům násilím vnucen). Zároveň musíme zdůraznit, při vší úctě k mnoha projevům kulturní rezistence domorodých populací Ameriky vůči kolonizačním tlakům Evropanů, že nejsilnější zbraní k přežití jednotlivců i komunit byla přizpůsobivost a synkretismus v rovině materiální i duchovní kultury. Řada kulturních rysů, dnes považovaných za "původní" a "indiánské", je produktem koloniální doby, případně popularizace předkolumbovského dědictví bojovníky za práva původních obyvatel ve druhé polovině 20. století. Pokud si ale uvědomíme tato omezení, zůstává kniha podnětná a informativní. Ukazuje svět od Evropy velmi vzdálený nejen geograficky, ale také hledá podobnosti a sdílené problémy.
Smart Press, Praha 2007, 168 s., 299 Kč