Bezprostředních pramenných svědectví o moravském markraběti Vladislavovi Jindřichovi (zemřel 1222) je tak málo, že by zaplnila nanejvýš jednu stranu nevelkého formátu. Kniha o této osobnosti českých dějin z dílny Martina Wihody přesto čítá více než čtyři sta stran. Autor totiž nerozplétá pouze životní osudy v českém dějepisectví poněkud opomíjeného Přemyslovce, ale zachycuje i významnou etapu českých dějin z přelomu 12. a 13. století, v historiografii tradičně označovaných jako doba knížecí a královská. Kniha je výsledkem Wihodovy několikaleté badatelské činnosti na poli středoevropských politických dějin ve vrcholném středověku.
V úvodu se autor zamýšlí nad obecnou otázkou, jak psát historickou biografii — jeden z nejtěžších historiografických žánrů vůbec. Mezi inspirativní práce počítá životopisy krále Přemysla Otakara I., kronikáře Kosmy, vévody Jindřicha I. Bradatého a zejména Le Goffova svatého Ludvíka, na němž francouzský historik ukázal, jak lze citlivě propojit osudy středověkého panovníka s konceptem dlouhého trvání. V jeho stopách, ač s pomocí daleko skromnějšího pramenného materiálu, šel i Wihoda, který se ale ve své práci nemohl vyhnout kontroverzním otázkám hýbajícím současnou českou medievistikou, jako jsou např.: "privatizace" státu ve 13. století, zvláštní středoevropský model státu, koncept změny versus koncept dlouhého trvání, vztah českého království k říši, postavení Moravy v rámci přemyslovské domény atd.
Mládí a dospívání pozdějšího moravského markraběte líčí autor na pozadí dramatických událostí v českých zemích a říši v druhé polovině 12. století. Na první pohled se může zdát, že výklad příliš nesouvisí přímo s Vladislavem Jindřichem, o němž prameny v té době téměř bezezbytku mlčí. Přesto autor právem zařadil na začátek práce kapitoly, které plasticky představují prostředí, které působilo na syna knížete Vladislava I. a kněžny Judity stejně jako na jeho známějšího bratra Přemysla (Přemysla Otakara I.).
Vladislav Jindřich upoutal pozornost letopisců a historiků až v událostmi nabitém roce 1197. Tehdy byl Přemyslovec po smrti knížete-biskupa Jindřicha Břetislava osvobozen z vězení a dosazen na knížecí stolec, brzy ale musel hájit svou pozici před nároky svého bratra Přemysla Otakara I. Jejich osudy se vlastně po celý život velmi těsně proplétaly. 6. prosince téhož roku došlo k oné památné schůzce sourozenců, která se vryla nesmazatelně do mysli současníků. Oproti zvyklostem doby ustoupil Vladislav Jindřich staršímu bratru Přemyslovi a předal mu dobrovolně vrchní vládu v českých zemích. Kronikář Jarloch pak dodává ve svém komentáři pozoruhodnou větu, že „budou panovat oba zároveň, onen na Moravě, ten v Čechách a budou jakoby jednoho ducha a jednoho knížectví“. Ačkoliv Wihodův výklad této věty se právem stal úhelným kamenem solidní logické konstrukce o uspořádání mocenských poměrů v tehdejší přemyslovské monarchii, nepadly jeho úvahy v české historiografii na úrodnou půdu. Wihodova koncepce přesto nepostrádá jistou sevřenost a přesvědčivost: Jarlochova věta sice odpovídá, jak dokládá autor, až situaci kolem roku 1213, kdy Vladislav Jindřich převzal do správy celou Moravu, nicméně už od samého počátku 13. století lze na základě listin vypozorovat rostoucí vliv markraběte. Nejenže konfirmuje listiny pro kláštery v Čechách, ale jezdí často na říšské sněmy, kde je vnímán jako důvěryhodný partner, a navíc bez zjevného protestu ze strany českého krále. Nelze tedy těsnou (na tehdejší dobu ojedinělou) spolupráci mezi vládnoucími sourozenci zcela popřít, ať už tento vztah formálně nazveme jakkoliv. Na skutečnosti, že král Přemysl Otakar I. byl suverénem v celém přemyslovském panství, to nic samozřejmě nemění.
Sporných bodů je však v knize více. Její autor stále trvá na své dřívější interpretaci basilejského privilegia "Mocran et Mocran", že tedy jde o "dvě" Moravy, ačkoliv jiní (I. Hlaváček, J. Žemlička) se snaží dokázat, že je třeba pod tímto souslovím chápat jisté říšské statky jménem Möckern (naposledy u Altenburku). V celkové koncepci knihy hraje však tento spor spíše okrajovou roli. Více prostoru získaly vnitřní záležitosti Moravy v prvních dvou dekádách 13. století a zejména podíl markraběte Vladislava Jindřicha na správě země. Ten vystupuje v roli hospodáře, což se projevilo v měnové reformě a těžbě vzácných kovů, a mecenáše, který zakládal a bohatě obdarovával moravské kláštery. Na tomto místě je potřeba zmínit nové souvislosti, které autor poprvé zasadil do obecného historického kontextu, například o nezdařeném založení kláštera u řeky Střelná či identitě zakladatelky oslavanského kláštera. Autora také zajímalo, jak fungoval markraběcí dvůr a kancelář a zda geneze městského zřízení na Moravě byla zakladatelským dílem markraběte. Ze stránek knihy vyplývá, že Vladislav Jindřich patrně nebyl ve své době velkým reformátorem. Byl spíše pečlivým správcem jemu svěřené země, i když v některých oblastech určitě přebíral hlavní iniciativu.
Neméně poutavým příběhem je druhý život moravského markraběte, tedy vznik a proměny historické paměti. Ta je vymezena dvěma milníky: na jedné straně pozoruhodná mariazellská legenda o zázračném uzdravení a socha markraběte na tympanonu tohoto kláštera, na druhé straně soubor historických vedut z 19. století, do něhož se jaksi náhodou dostal i námět prosincového smíření bratrů — ústřední událost, která natrvalo zakotvila v českém historickém povědomí. Tato událost pak na dlouho, vlastně až do vydání recenzované knihy, jednostranně určovala historickou perspektivu, z níž byl Vladislav Jindřich posuzován dějepisci.
Do velmi čtivého textu se vloudilo několik obsahových nepřesností: nesprávný překlad věty z listiny pro hradištský klášter z r. 1201 (s. 150) a chyba v dataci listiny pro johanity (s. 91). Tyto nedostatky ovšem nesnižují hodnotu práce. Její autor dokáže, jak o tom svědčí i ostatní jeho studie, inspirovat čtenáře k samostatnému uvažování o dějinách. Neméně příkladná je celková výstavba textu, který je psán kultivovaným, i když místy expresivním jazykem.
Matice moravská, Brno 2007, 412 s., 350 Kč