Vzpomínky Olaudaha Equiana přibližují situaci černých otroků v polovině 18. století. Jsou cenným svědectvím o tehdejší době.
Můžeme-li věřit jeho autobiografii, narodil se Olaudah Equiano kolem roku 1745 na území dnešní Nigérie jako syn kmenového náčelníka. V dětství byl spolu se svou sestrou unesen, dopraven na pobřeží a prodán jako otrok do Ameriky, kde jej v roce 1754 koupil anglický kapitán a přejmenoval na „Gustava Vassu“. (Podle některých historiků ovšem může být první část Equianova životopisu mystifikací, založenou na vzpomínkách jiných otroků i na dobové literatuře; Equiano se údajně narodil v britské kolonii Jižní Karolína a Afriku nikdy nenavštívil.) V každém případě se Equianovi dostalo privilegia, které bylo běžnému otrokovi nedostupné – jeho pán mu umožnil naučit se číst a psát. Tyto znalosti pak využil, když přešel do majetku kvakerského obchodníka, a ještě před svým dvacátým rokem si dokázal díky obchodům podnikaným na vlastní pěst našetřit dostatečnou částku a vykoupit si svobodu. Jako lodník potom zcestoval celý svět, od Karibiku přes Středozemní moře až po Arktidu, kde se zúčastnil nezdařené Phippsovy výpravy k severnímu pólu. Později se usadil v Londýně a zapojil se do hnutí za zrušení obchodu s otroky. Právě ve snaze demonstrovat nelidskost otroctví vydal v roce 1789 své „Poutavé vylíčení života Olaudaha Equiana, nebo Gustava Vassy, Afričana“. Kniha se stala bestsellerem své doby a Equianovi umožnila dožít jako relativně zámožnému muži. Spojuje v sobě žánr duchovní autobiografie, populární v protestantském prostředí, cestopisu a politického pamfletu.
NA PALUBĚ OTROKÁŘSKÉ LODI Když jsme dospěli k pobřeží, bylo první, co jsem uviděl, moře, a na něm otrokářská loď, kotvící v přístavu a očekávající svůj náklad. Naplnilo mě to údivem, který se brzy změnil v takovou hrůzu, že i dnes jen těžko hledám odvahu, abych vylíčil myšlenky, které se mi honily hlavou. Hned poté, co mě dopravili na palubu, mě muži z posádky hrubě uchopili a prohmatali, aby zjistili, v jakém jsem stavu; a já nabyl dojmu, že jsem se ocitl ve světě zlých duchů, kteří mě chtějí zabít. Jejich pleť se tolik lišila od naší, stejně jako jejich dlouhé vlasy a jazyk, nepodobný žádnému, které jsem kdy slyšel, a to vše mě jen utvrdilo v této představě. Skutečně jsem byl tak naplněn zoufalstvím a strachem, že kdybych měl v tu chvíli ve svém vlastnictví deset tisíc světů, rád bych je vyměnil za osud nejubožejšího z otroků v mé rodné zemi. Když jsem se rozhlédl po lodi a viděl jsem obrovskou výheň pod měděným kotlem a množství černých lidí nejrůznějšího vzhledu, navzájem spoutaných řetězy, s tvářemi bez výjimky vyjadřujícími zoufalství a smutek, nepochyboval jsem už, jaký má být můj osud, a přemožen strachem a sklíčeností jsem se v bezvědomí skácel na palubu. Když jsem se poněkud vzpamatoval, byl jsem obklopen černými lidmi, kteří patřili k těm, kdo mě přivedli na palubu a vybrali si odměnu; snažili se mě povzbudit, ale marně. Ptal jsem se jich, jestli budu sněden těmi bílými muži s hroznými pohledy, rudými tvářemi a dlouhými vlasy. Ujistili mě, že ne; a jeden z posádky mi přinesl ve sklenici trochu kořalky; ale můj strach byl takový, že jsem ji z jeho ruky nechtěl přijmout... Byl jsem tak nemocný a nešťastný, že jsem... jen doufal, že mě poslední přítel, Smrt, brzy vysvobodí. Brzy na to mi dva bílí muži přinesli jídlo; když jsem je odmítl pozřít, jeden z nich mi pevně stiskl ruce, svázal mi nohy a povalil mě na rumpál a druhý mě krutě zbičoval. Nikdy předtím se mi nedostalo takového zacházení. Přestože mě přirozeně děsil pohled na vodní spousty, které jsem spatřil poprvé v životě, byl bych skočil přes palubu, kdybych se dokázal zbavit svých pout... Neubránil jsem se tomu, abych nedal své obavy najevo před svými krajany. Ptal jsem se, zda tito lidé nemají jiný domov než tohle duté místo (loď). Řekli mi, že připluli z velké dálky. Jak je tedy možné, že jsme o nich v naší zemi nikdy neslyšeli?, ptal jsem se dále. Řekli mi, že žijí velmi daleko. Pak jsem se ptal, jaké jsou jejich ženy. A proč je nevidíme? Řekli mi, že zůstaly doma. Ptal jsem se, jak se může loď pohybovat. To mi nedokázali vysvětlit, ale řekli mi, že na stěžni je lany připoutaná látka, a tak se loď pohybuje, a bílí lidé znají zaklínadla nebo kouzla, kterými loď zastaví. Byl jsem ohromen tím, co jsem slyšel... Dali mi na srozuměnou, že nás odvezou do země bílých lidí, abychom pro ně pracovali. Pomyslel jsem si, že pokud mne nečeká nic horšho než práce, není mé postavení nejhorší. Přesto jsem se obával smrti, neboť bílí lidé vypadali a chovali se barbarsky. Nikdy jsem u nikoho nezažil tolik krutosti, vůči nám černým, ale i vůči jiným bělochům… Jen co byla loď konečně naložena, nahnali nás všechny do podpalubí, abychom neviděli, jak se loď ovládá. Ale to bylo to nejmenší, co by mě trápilo… Vzduch v podpalubí byl téměř nedýchatelný. K nedostatku místa a horkému podnebí se přidávalo natěsnání osob, takže každý měl sotva dost místa, aby se obrátil. Ohavný vzduch způsoboval mezi otroky nemoce, jimž mnozí podlehli, jako oběti hrabivosti nákupčích. Naši situaci zhoršovala tíha okovů i zápach nádob na nečistotu, do nichž často padaly malé děti a málem v nich utonuly. Nářek žen a steny umírajících byly nesnesitelné… Konečně jsme připluli na dohled ostrova Barbados... Mnoho obchodníků a plantážníků přišlo ihned na palubu. Rozdělili nás na skupinky a podrobně nás zkoumali. Nutili nás skákat a ukazovali směrem k zemi, aby nám dali najevo, že tam míříme. Usoudili jsme, že budeme snědeni těmito ohavnými muži, a když nás pak opět nahnali do podpalubí, propadli jsme strachu a hrůze a celou noc bylo slyšet zoufalé naříkání, takže nakonec museli přivést staré otroky z pevniny, aby nás uklidnili. Řekli nám, že nebudeme snědeni, ale budeme pracovat, že nás brzy převezou na pevninu, kde spatříme své krajany... Pak nás odvezli do obchodníkova dvora, kde nás zavřeli všechny pohromadě, bez ohledu na pohlaví a věk. Vše pro mě bylo nové a naplňovalo mě úžasem. Hned jsem si všiml, že domy byly postaveny z cihel a trámů a byly zcela jiné než ty, které jsem znal v Africe; a ještě více mě udivil pohled na muže na koních. Nabyl jsem dojmu, že dovedou čarovat...
UTRPENÍ OTROKŮ V ZÁPADNÍCH INDIÍCH Ve službách svého pána jsem byl svědkem všemožných ukrutností, páchaných na mých nešťastných druzích v otroctví. Často mi byly svěřeny náklady nových černochů, určených na prodej; a bylo téměř běžným zvykem našich písařů a jiných bělochů činit násilí na otrokyních; a já jsem byl nucen se podřídit, i když s odporem, aniž bych byl schopen jim pomoci. Loď mého pána odvážela některé z těchto otrokyň na jiné ostrovy nebo do Ameriky, tehdy jsem byl svědkem, jak veslaři prováděli tyto činy zcela beze studu... a ukájeli svůj nelidský chtíč s otrokyněmi ani ne desetiletými… Na ostrově Montserrat přitom před mýma očima černocha přivázali ke kůlům zaraženým do země a krutě rozřezali na kusy proto, že se spojil s bílou ženou, známou poběhlicí. Jako by nebylo ani přečinem, když běloch připraví o počestnost africkou dívku; ale nejhorším zločinem, když černoch ukojí přirozenou žádost, pokud podlehne pokušení ženy jiné barvy, byť by byla mezi svými nejopovrhovanější ze všech. Jistý pan D. mi vyprávěl, že prodal 41 000 černochů a že jednou jednomu otrokovi usekl nohu, protože chtěl utéct. Ptal jsem se jej, jak by, jako křesťan, zodpověděl svůj strašlivý čin před Bohem, pokud by ten muž zemřel. Odpověděl mi, že to jsou věci jiného světa, že jednal rozumně... Jiného otroka pověsili a pak upálili za to, že otrávil krutého dozorce. Tak opakované násilí vede ubožáky nejprve k zoufalství a poté je zabíjí, pokud si uchovají lidskou podstatu natolik, aby si přáli ukončit své utrpení a zbavit se tyranů. Tito dozorci jsou skutečně v převážné většině muži nejhorší možné povahy. Bohužel mnozí soucitní pánové, kteří dlouhodobě nepobývají na svých statcích, jsou nuceni svěřovat jejich správu do rukou těchto lidských řezníků... Mohl bych zmínit mnoho pánů, kteří trvale žijí v Západních Indiích, a zde je situace zcela jiná; s jejich černochy se zachází shovívavě a je jim věnována potřebná péče, jejich životy se prodlužují a to přináší pánům zisk… Já sám jsem spravoval plantáž, na níž byli díky pozorné péči černoši nezvykle zdraví a dobré mysli, a vykonávali dvakrát více práce než při běžném zacházení. Pro nedostatečnou péči o ubohé černochy tedy není divu, že je třeba dovážet každoročně 20 000 nových otroků, aby zaujali místa zemřelých. Protože je nelidský obchod s otroky v této době posuzován britskými zákonodárci, nepochybuji, že kdyby byly s Afrikou navázány řádné obchodní vztahy, rychle by vzrostla poptávka po zboží, neboť obyvatelé Afriky by přijali za své britské zvyky, způsoby a chování. A spolu s jejich kultivováním by stoupal i nákup britského zboží… Takový obchod by byl zcela bezpečný. Obchodní spojení s Afrikou by otevřelo nevyčerpatelné zdroje bohatství pro Velkou Británii, zatímco dnes je překážkou obchod s otroky… Na ubohých otrocích je beztrestně pácháno mučení, vraždy a další barbarské činy, jaké si jen můžete představit. Doufám, že obchod s otroky bude zrušen. Modlím se, aby se tak stalo brzy. Pokud by se britští výrobci spojili ve prospěch této záležitosti, jistě by urychlili a usnadnili její vyřešení; neboť, jak jsem již uvedl, je to zásadně v jejich zájmu a k jejich prospěchu, stejně jako k prospěchu celého národa (s výjimkou výrobců pout, řetězů, skřipců na prsty, náhubků a rakví, stejně jako dalších mučících nástrojů užívaných obchodníky s otroky). V krátké době se jistě prosadí jediný názor, podnícený hmotnými zájmy, stejně jako citem pro spravedlnost a lidskostí... Kdyby bylo černochům dovoleno zůstat ve vlasti, jejich počet by se každých patnáct let zdvojnásobil. Úměrně k tomu by vzrůstala poptávka po zboží. Ve velké části Afriky roste divoce bavlna a indigo; to není zanedbatelná skutečnost. Mnoha městům ve Velké Británii se nabízí ohromná, slavná a šťastná vidina – oděvy a vše ostatní pro kontinent o rozloze sto tisíc mil, nezměrně bohatý na všemožné zdroje, které lze směnit za zboží.
Vybrala a přeložila Markéta KŘÍŽOVÁ