Přes neobyčejný zájem lidí o tradiční lidovou kulturu jako o část nehmotného kulturního dědictví je výklad smyslu tohoto dědictví na nejzazším okraji zájmu sdělovacích prostředků.
Média, zprostředkovávající nejen zábavu, ale i činnost nejrůznějších zájmových skupin, jsou sice efektivním nástrojem formování společenských postojů, norem a hodnot, ale – jak píše nositel Nobelovy ceny F. A. Hayek v knize Osudná domýšlivost – mnozí, kteří chtějí předkládat veřejnosti nové myšlenky, se vysmívají všemu, co je tradiční, aby jejich zboží vypadalo nově. Na vině je i nedostatek popularizace vědeckých poznatků o proměnách této části naší kulturní historie pracovníky příslušných akademických nebo univerzitních pracovišť. K určitým nedorozuměním přispívají i různě interpretované pojmy. Národopis je vědní obor, pro nějž se užívá také pojem etnografie, nebo širší pojem etnologie. Předmětem tohoto vědního oboru je komplexní studium lidové kultury. Jeho specifickou součástí je folkloristika, která studuje široký rozsah lidové slovesnosti, vznikající spontánně a tradované ústně, a lidová hudba, písně a tance, provázející všední i sváteční okamžiky v životě obyvatel vesnic a malých měst. S pojmem národopis se však nesprávně spojuje zájmová umělecká činnost, využívající ke své tvorbě prvky tradiční lidové kultury. Tuto činnost však lze označit pojmem folklorismus. Vývoj využívání prvků tradiční lidové kultury, především folkloru, byl ovlivněn procesem jejich přenášení z kontextu rodinných nebo místních zvyků do kontextu divadelního jeviště nebo festivalového pódia. Zkrácený obsah předváděných zvyků, hudební aranžmá písní a nutná choreografická úprava tanců způsobily, že přestaly být autentickým folklorem a staly se folklorismem. Velmi trefně to vystihl Tomáš Garrigue Masaryk v Čapkově knize Hovory s TGM: Vidím podnes takovou neděli v Čejkovicích: celá obec se sejde, známí se pozdravují, hoši se potkávají s děvčaty, všichni hezcí, vyšňoření; voní kadidlo, hraje hudba, celá vesnice zpívá, všichni zároveň klekají a vstávají, starosta i pacholek; máte celé drama u oltáře, máte kázání, kterému rozumíte a tajemnou latinu, které nerozumíte. Tento obsah a s ním spojenou atmosféru nelze přenést na festivalové pódium. Lidové zvyky, písně a tance, předváděné na jevišti – přes touhu diváků po autenticitě – jsou novodobým tvůrčím projevem převážně mladé generace. Folklor volné přírody se dostává na vymezenou trasu turistické stezky, na trasu vymezeného času a nacvičené pódiové hry na prostředí pravého domova, konstatuje folklorista Lubomír Tyllner. Pozornost tomuto tématu věnoval už článek Dokonalost prostého života (Dějiny a současnost č. 6, 2004). Zmiňuje se o historii využívání folklorních prvků ke kulturním aktivitám, zvláště od osmdesátých let 19. století, kdy nově zakládané spolky, především Sokol, Národní jednota a další, využívaly lidové kroje, písně a tance ke zvýraznění národního charakteru svých společenských zábav. Jejich předvádění se stalo součástí agitační a reprezentační složky českého politického programu v poslední čtvrtině 19. století a vytvořilo tradici specifických kulturních aktivit venkova. Příkladem může být obřadní tanec Královničky, rekonstruovaný Lucií Bakešovou v roce 1888. Napsala o nich: Skoro ve všech městech, při slavnostech ve školách venkovských, na paloucích i do sálů uvedly se jako milá zahrada zapomenutá, památka starodávná.
FESTIVALY A SLAVNOSTI V dobách první republiky, i když národně apologetické funkce folklorních projevů zanikly, objevily se v jiných souvislostech známé „národopisné“ roky jako byl Kyjovský v roce 1921, Uherskohradišťský v roce 1922, Hanácký v Přerově v roce 1923 a další. Zmínit je třeba i nadregionální akce; v roce 1925 se na sokolském stadionu v Brně konaly velkolepé Národopisné svátky Moravy nebo v roce 1928 v Praze folklorně zaměřené Svátky lidu československého. Další regionální i celostátní „národopisné“ slavnosti v době první republiky pořádaly kromě Sokola a Orla zejména organizace Katolické omladiny a Jednoty republikánského dorostu. Nový vztah k folklorním projevům, nebo přesněji k projevům folklorismu, lze pozorovat v druhé polovině 20. století. Profesionalizace osvětové práce v období totalitního režimu v druhé polovině 20. století vytvořila podmínky pro vznik novodobých folklorních slavností, od šedesátých let 20. století nazývaných folklorními festivaly. Tento fenomén byl dlouho přisuzován kulturní politice totalitního státu, který zpočátku dokonce usiloval o ideologické ovlivňování tohoto oboru zájmové umělecké činnosti. Avšak jde o jev celosvětový, jak to dokládá mezinárodní organizace folklorních festivalů (CIOFF), jejímiž členy je 376 nejvýznamnějších folklorních festivalů ve státech všech kontinentů. I když autentická lidová kultura, zejména folklor, ztratila přirozené prostředí své existence a její rozostřený obraz zachycují už jen nejrůznější sbírky lidových písní a tanců, popisy zvyků a zprávy pamětníků, přesto se dnešní člověk rád identifikuje i s projevy lidových tradic, zprostředkovávanými folklorními soubory (a v nedávné minulosti i sdělovacími prostředky a působením osvětových institucí), tedy s folklorismem. To, že převážná část návštěvníků folklorních festivalů a slavností hledá autenticitu v projevech účinkujících souborů, souvisí nepochybně s významným tématem postmoderní společnosti: hledáním identity etnické, národní, regionální. Současná globalizace, celosvětová informační exploze prostřednictvím internetu a dalších technologií i stále náročnější způsob života způsobují, že lidé jako by hledali onu identitu v idealizované minulosti, ať se to týká historického šermu, renesančních tanců, barokních divadel nebo vystoupení folklorních souborů. Příkladem dvojího pohledu na obsah pojmu identita v těchto souvislostech jsou rozdílné názory hudebního vědce a Čechoameričanky, které se objevily v anketě k dokumentu UNESCO Doporučení k ochraně tradiční lidové kultury, publikovaném v roce 1992 v Národopisné revui vydávané Národním ústavem lidové kultury ve Strážnici. Spisovatel Antonín Bajaja popisuje, jak do jedné obce na Uherskohradišťsku přijela teta z Texasu, která zde koupila slavnostní kroje pro sebe a pro svého syna. Problém byl, že nikdo v obci už neuměl správně uvázat turecký šátek a jen obtížně se podařilo sehnat na klobouk pera z bílého kohouta vlašáka. Teta nakonec odjela spokojeně zpět do Texasu a brzy poslala dopis o národní slavnosti, kterou tam krajané pořádali: My jsme tu pili plzeňské pivo a vizovická slivovice, jedli moravské uzené, vepřovou s knedlama a zelí a buchty s povidlama a makem a byl to veliký succes. Všecky noviny v Texasu se tam o nás psalo, jak my se umíme bavit a zpívat. A já taky musím napsat, že žena jednoho farmer, co mají ranch asi 200 miles pod Dallas, tož ona zná ty šátky vázat a všecky nás to naučila a naučí to aj vás tam v country, a budou chovat ty vlašské kohouty, aby se nic neztratilo a nic to naše krásné nezapomnělo. Naproti tomu ve stejném čísle Národopisné revue napsal hudební vědec Jiří Fukač: Zbývá otázka, zda lze objevit v reálném životě lidí nějaký dosud živý, i dnes aplikovatelný princip, o nějž se tradiční kultura opírala. Osobně jej vidím ve snaze saturovat kulturní potřeby vlastní produkční autarkií; kdysi se jí vyznačoval folklor, dnes ji najdeme u skupin mládeže, bránících se akulturační nivelizaci a komerci. Daří-li se jim to lépe pěstováním nějakého vlastního žánru populární hudby než na poli folklorního revivalismu, je pro samu podstatu věci lhostejné. Ať už je náš názor jakýkoliv, není pochyb, že především festivalový folklorismus zachovává mnohé prvky kulturního dědictví v jeho regionálních a etnických rozmanitostech a přispívá tak k uchovávání multikulturního obrazu světa.
HLEDÁNÍ OPOR V MINULOSTI Touha po nekonfliktním životě, po zdrojích optimismu a radostného prožívání ve srozumitelném prostředí, nejasný pocit sounáležitosti s minulostí, se zvyky předků, jsou silnými impulsy pro snahu přiblížit se minulosti alespoň nápodobou projevů, které byly zaznamenány a jsou oživovány v různé obsahové i formální podobě. Současné zakládání archeologických muzeí – archeoskanzenů, budování muzeí lidových staveb, zvaných skanzeny, stejně jako ochrana stavebních památek z různých historických období, sílící od počátku průmyslové revoluce, svědčí o snaze lidí ve stále se zrychlující technizaci života zachytit se opor minulosti a neztratit svou identitu v neúprosném přívalu nových vynálezů a aktivit. Etnologie v tomto ohledu předkládá hutný materiál pro sociologické interpretace. Právě folklorismus posiluje symbolické složky kultury, jako jsou nejrůznější rituály a slavnosti přispívající k utvrzování dobrých mezilidských vztahů nejen obecně, ale i v nejrůznějších prostředích. Pregnantně to vystihl Karel Čapek když napsal: Chtěl bych velebit myšlenku regionalismu pro jeho zvláštní mnohostrannost v kategorii času. Předně je v něm úschova minulosti; nechte to být, i to sbírání písniček a džbánků, ty drobty národopisu a místních dějin jsou dobrá věc, neboť prohlubují ten kousek světa, ve kterém žijeme, o rozměr minulosti; žijeme alespoň ve větším prostoru, rozšířeném daleko za nás. Za druhé regionalismus nás učí intenzivnějšímu pocitu přítomnosti; žijeme silněji, dovedeme-li se ztotožnit se svým městem, krajem. Přes mnohé negativní konotace je folklorismus výrazem povědomí o souvislostech dějin a současnosti v lidské každodennosti. Dokonce do jisté míry nahrazuje žádoucí atmosféru posvátnosti proti soudobé bezduché sekularizaci a přispívá k diverzitě kulturně společenských aktivit proti jejich globální homogenizaci. Předvádění lidových písní, tanců, hudby nebo tradičních řemesel, opřené o archaické prvky jednotlivých kultur, se podílí i na utváření historického vědomí a přispívá k naplňování pojmu identita. Při tom jde většinou o projevy zastaralé, ale protože jim vědomě přisuzujeme hodnoty jako etnicita, starobylost, rustikalita a další, stávají se součástí našeho života. Poskytují prvkům lidové tradice určitou autonomii, nezávislost na místě a době vzniku, a tím i možnost jejich využívání ke kulturním aktivitám v kterékoliv době a na kterémkoliv místě. Proto se rostoucí počet folklorních slavností na celém světě stává nezanedbatelnou součástí hodnotového systému současné společnosti. Pochopit všechny souvislosti zájmu o využívání nehmotného kulturního dědictví v současné společenské praxi vyžaduje ovšem sledovat makrosociální kontext, v němž se kultura a způsob života vesnic a měst vyvíjejí a proměňují od konce 19. století. Tento kontext naznačuje i bonmot významného amerického etnologa Clifforda Geertze, podle něhož město dorazilo na vesnici a vesnice odešla do města.
LITERATURA K. Čapek, Sloupkový ambit, Praha 1957; F. A. Hayek, Osudná domýšlivost, Praha 1995; J. Jančář – J. Krist, Národopisné slavnosti a folklorní festivaly v České republice, Strážnice 2007; O. Sirovátka, „Folklorismus v kulturním životě společnosti“, Národopisná revue, 1992, s. 13–19; M. Pavlicová, „Postavy z dějin české etnochoreologie II“, Národopisná revue 3, 1993, s. 3–12; L. Tyllner, „Folklorismus – teoretická reflexe“, Sborník z 22. strážnického sympozia, Strážnice 2006, s. 54–60.
Josef JANÁČÁŘ (nar. 1931) je etnograf a odborný pracovník Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici.